ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3490.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3490/2011-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze – Braníku, Novodvorská 994, proti žalovaným 1) V. T. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Doleželem, advokátem se sídlem v Rovensku pod Troskami, Matouškova 264 a 2) V. S. , o zaplacení 60 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 444/2007, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. května 2011, č. j. 29 Co 110/2011-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného 1) proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Okresního soudu v Liberci ze dne 27. ledna 2011, č. j. 14 C 444/2007-155, ve správném znění tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni 60 191 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně se žalovaným 2), jemuž tato povinnost byla uložena (v pořadí prvním ve věci) rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. května 2009, č. j. 14 C 444/2007-80 (výrok I.), ve vztahu k žalovanému 2) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky stejně). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by se odvolací soud při řešení otázky solidární odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku a toho, kdo použil dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele (srov. §430 odst. 1 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“), odchýlil od dosavadní judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 2157/2004, jenž je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). Postavil-li dovolatel své výhrady proti rozsudku odvolacího soudu na tom, že za nedbalost provozovatele ve smyslu ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. lze podle stanoviska Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněného pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek považovat jen porušení povinnosti uložené právním předpisem a že dovolatel (jako provozovatel dopravního prostředku) takovou povinnost neporušil, nepostupoval-li při zajištění dopravního prostředku proti jeho zneužití třetí osobou způsobem příkladmo vytýkaným odvolacím soudem, pak pomíjí význam prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení §415 obč. zák.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu