ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3561.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3561/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ELKOST CZ, s.r.o. , se sídlem v Moravské Třebové, Brněnská 27/1602, PSČ 571 01, identifikační číslo osoby 25967207, zastoupené JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Miroslavou Topolářovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, Průmyslová 3, o zaplacení 125 868,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 124/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 12 Cmo 256/2010-114, ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2011, č. j. 12 Cmo 265/2010-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 970 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Kružíka.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2010, č. j. 61 Cm 124/2008-95, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 125 868,70 Kč s příslušenstvím, změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalovaného není přípustné.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. například rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatel žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nevymezuje, a své námitky soustřeďuje výhradně na kritiku skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při posuzování žalobního nároku žalobkyně na zaplacení kupní ceny. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 175 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 495 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu