ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3610.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3610/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti žalovaným 1) M. K. , 2) T. J., zastoupenému JUDr. Simonou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 10, Káranská 343/24 a 3) V. J. , o zaplacení částky 211.733,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 109/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 21 Co 13/2010-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze označenému v záhlaví, jímž byl potvrzen ve vztahu ke druhému žalovanému rozsudek ze dne 11. května 2009, č. j. 11 C 109/2008-56, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 211.733,70 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a rozhodl o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, podle něhož právo žalobkyně na plnění proti druhému žalovanému jako ručiteli, není promlčeno, neboť pohledávka ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a prvním žalovaným dne 5. listopadu 2004, se stala splatnou dnem 30. června 2006 poté, kdy žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 25. května 2006, v němž určila splatnost pohledávky v souladu s obecnými úvěrovými podmínkami, které byly součástí smlouvy o úvěru (žaloba byla podána 30. dubna 2008), přičemž nebylo zjištěno, že nezaplacením některé splátky se stal splatným celý dluh, tvrzením, že první žalovaný byl v prodlení se splátkami již 1. března 2005 a žalobkyní byl upomínán o zaplacení, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil závěr o počátku běhu promlčecí doby. Rovněž námitkou, že první žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto se uplatní dvouletá promlčecí doba podle občanského zákoníku, je zpochybněno skutkové zjištění o tom, že žalobkyně poskytla prvnímu žalovanému dohodnuté plnění a ten je dosud nevrátil. Dovolatel přehlíží, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu