ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3923.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3923/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 13, proti žalované NOVADUS, spol. s r.o. , se sídlem v Příbrami, Ke Skalám 603 , PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 46349235, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. TGM 142, o 165.689,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 47/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 21 Co 205/2010-158, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2010, č. j. 21 Co 205/2010-158, v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do zaplacení a ve výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. ledna 2010, č. j. 5 C 47/2009-132, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou (po jejím rozšíření o částku 119 880 Kč) po žalované zaplacení ceny díla v celkové výši 195 689 Kč za práce, které pro ni provedl na základě její písemné objednávky nákladním automobilem LIAZ 151 a nakladačem UNC 750 v obdobích od 11. dubna 2005 do 22. dubna 2005 a od 25. dubna 2005 do 13. května 2005. Žalovaná nezpochybňovala uzavření smlouvy se žalobcem, ani výkon jeho práce, rozporovala však rozsah provedených prací a sjednání ceny díla v otázce, zda byla dohodnuta s daní z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) či bez ní.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. ledna 2010, č. j. 5 C 47/2009-132, zastavil řízení ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Dále uložil žalované zaplatit žalobci 45 809 Kč s úrokem z prodlení z částky 3 183 Kč od 30. května 2005 do 30. června 2005 ve výši 9,5 % z částky 12 626 Kč od 4. června 2005 do 30. června 2005, z částky 45 809 Kč ve výši 8,75 % od 1. července 2005 do 31. prosince 2005 a dále od 1. ledna 2006 v roční výši odpovídající výši repo sazby, stanovené ČNB k tomuto datu, zvýšené o 7 procentních bodů a dále vždy znovu takto stanovené k prvnímu dni každého dalšího kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužnice trvá. Dále uložil žalované zaplatit žalobci 119 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % od 28. dubna 2009 do 30. června 2009 a dále od 1. července 2009 v roční výši odpovídající výši repo sazby, stanovené ČNB k tomuto datu, zvýšené o 7 procentních bodů a dále vždy znovu takto stanovené k prvnímu dni každého dalšího kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužnice trvá (bod II. výroku). Soud prvního stupně rovněž rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku – nesprávně označeno jako bod II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném bodě II. výroku jen tak, že zamítl žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, jinak ho ve zbývajícím rozsahu tohoto bodu výroku potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nedoznal změn ani po opakování dokazování v odvolacím řízení, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry. Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů byla uzavřena mezi účastníky řízení na základě písemné objednávky žalované ústní smlouva o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek žalobce vykonat pro žalovanou zemní práce nákladním automobilem LIAZ 151 a nakladačem UNC 750 za dohodnutou cenu. Za hodinu práce nákladním automobilem byla sjednána částka 330 Kč, za hodinu práce nakladačem šlo o částku 360 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že cena byla sjednána bez DPH. Této skutečnosti si byla podle jeho názoru žalovaná vědoma, čemuž nasvědčuje i to, že uhradila žalobci fakturu za práce provedené v období od 29. března 2005 do 10. dubna 2005 (o nichž nebylo mezi účastníky pochyb) a to včetně vyúčtované DPH ve výši 19 %.
Odvolací soud vzal záznamy o provozu vozidla nákladní dopravy a svědeckými výpověďmi řidičů předmětných vozidel za prokázané, že práce, jejichž zaplacení je předmětem sporu, žalobce pro žalovanou provedl, což platí i pro práce za období od 25. dubna 2005 do 13. května 2005, které žalobce nefakturoval, ale uplatnil v řízení rozšířením žaloby. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s výjimkou zákonného úroku z prodlení z částky 119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, který žalobci nepřiznal. Toto měnící rozhodnutí odůvodnil tím, že částku 119 880 Kč za práce provedené v období od 25. dubna 2005 do 13. května 2005 žalobce uplatnil až rozšířením žaloby ze dne 28. dubna 2009. Byla-li žaloba ve vztahu k žalované uplatněna až 4. května 2009, kdy byla doručena jejímu právnímu zástupci, nastalo ve smyslu §563 občanského zákoníku prodlení žalované s úhradou částky 119 880 Kč až dne 6. května 2009.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v určení splatnosti přisouzených částek ze strany odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i v právní otázce dosud neřešené dovolacím soudem, zda může soud přiznat i nárok na zaplacení částky odpovídající dani z přidané hodnoty v situaci, kdy DPH nebyla fakturována, odvedena a nebyl vydán řádný daňový doklad. Dovolatelka uvádí, že své dovolání směřuje zejména proti přisouzené částce 119 880 Kč (a to zejména v rozsahu přiznané DPH), kterou po ni žalobce nikdy kvalifikovaně nepožadoval. Poukazuje na vzájemně zavedenou obchodní zvyklost fakturovat za provedené práce s tím, že částku 119 880 Kč žalobce nejenže nefakturoval, ale o její zaplacení žalovanou ani jinou formou nežádal. Z toho dovozuje, že dluh se nestal nikdy splatným, a proto se nemohla dostat s její úhradou do prodlení. Do prodlení se podle dovolatelky dostal naopak žalobce, neboť jí nevystavením faktury neposkytl spolupůsobení nutné ke splnění závazku. Akcentuje, že bez vystavení faktury jí nemohlo být známo, jakou konkrétní částku žalobce požaduje, přičemž není povinností dlužníka domáhat se po věřiteli vystavení kvalifikované výzvy k placení. Dovolatelka tvrdí, že žalobou se lze domáhat pouze takového nároku, s nímž je dlužník (žalovaná) v prodlení. To však neplatí pro částku 119 880 Kč, s jejíž úhradou se do prodlení nedostala. Uplatnil-li proto žalobce nárok na její zaplacení cestou rozšíření žaloby, žaloval nesplatný nárok, který tak není po právu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se touto její námitkou nezabýval a nijak nevysvětlil, proč považuje pohledávku žalobce za splatnou. Přistoupit na názor soudů obou stupňů o splatnosti předmětné pohledávky by podle dovolatelky vedlo k situaci, že by věřitel nemusel nikdy fakturovat a přímo, bez jakékoli výzvy dlužníku, by mohl podat žalobu. Tímto postupem by však získával nejen požadované plnění, ale i nárok na náhradu nákladů řízení, což označuje za nepřijatelné. Na podporu svého názoru dovolatelka argumentuje konkrétní judikaturou Nejvyššího soudu týkající se kupní smlouvy, kterou lze dle jejího mínění analogicky vztáhnout i ke smlouvě o dílo. V ní Nejvyšší soud důsledně rozlišuje mezi samotným vznikem povinnosti zaplatit kupní cenu a splatností kupní ceny, která – při absenci jiné dohody – nastává až na základě výzvy věřitele, přičemž o vzniku prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny lze hovořit až v případě, že kupující nesplní závazek zaplatit kupní cenu bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popřípadě ve lhůtě stanovené ve výzvě.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, přiznal-li žalobci nárok na zaplacení DPH. Soudy obou stupňů podle dovolatelky ze zaplacení první faktury, na níž byla vedle smluvené sazby 330 Kč za hodinu účtována i DPH, nesprávně dovodily, že ke smluvené částce 330 Kč, v níž není DPH zahrnuta, se DPH připočítává. Poukazuje na to, že soudy přiznaly žalobci nárok i na zaplacení DPH, ačkoli žalobce DPH nikdy neodvedl a s ohledem na prekluzi nároku již není finanční úřad oprávněn vyměřit žalobci DPH dodatečně. Pokud by podle dovolatelky žalobce řádně částku 119 880 Kč fakturoval, odvedl by z ní státu 19% DPH ve výši 19 140,50 Kč, žalovaná by měla řádný daňový doklad a mohla by si DPH též uplatnit na výstupu, jelikož i ona je plátcem DPH. Za situace, kdy soudy přiznaly žalobci nárok na zaplacení celé částky včetně DPH, přisoudily mu tak i částku, kterou žalobce nikdy neodvede, a žalovaná nemá možnost uplatnit odpočet DPH, jelikož rozsudek není daňovým dokladem.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání žalované odmítnout pro nepřípustnost, případně ho zamítnout jako nedůvodné. Na rozdíl od dovolatelky zastává názor, že odvolací soud rozhodl při určení splatnosti jejího závazku zaplatit mu částku 119 880 Kč v souladu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §340 odst. 2 obch. zák., když za kvalifikovanou výzvu k zaplacení této částky označuje ve spisu založený dopis své právní zástupkyně ze dne 20. září 2006 určený právnímu zástupci žalované, v němž je celý závazek žalované vůči němu podrobně specifikován, vyčíslen a doložen příslušnými doklady. Argumentuje-li dovolatelka rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 978/2003 na podporu svého názoru, že ji žalobce o zaplacení plnění kvalifikovaně nepožádal, zcela pomíjí v něm judikovaný závěr, že kvalifikovaná žádost o zaplacení může mít vedle faktury i jinou formu. Uvedený názor dovolatelky je podle žalobce v rozporu i s ustálenou soudní judikaturou, podle níž je i samotná žaloba doručená protistraně považována za kvalifikovanou výzvu k zaplacení. Podle žalobce se odvolací soud nedopustil ani tvrzeného pochybení, přiznal-li mu nárok na zaplacení DPH. Zdůrazňuje, že předmětem sporu je úhrada za plnění poskytnuté plátcem daně z přidané hodnoty, a proto součástí ceny za toto plnění musí být i DPH.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi dvěma podnikateli o zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku). Směřovalo-li proto dovolání žalované i do části prvního výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 45 809 Kč s příslušenstvím, jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované do části prvního výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 45 809 Kč s příslušenstvím, usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka i první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 119 880 Kč za období od 28. dubna 2009 do 5. května 2009, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované i v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalované v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do zaplacení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce, zda vedle sjednané ceny díla má zhotovitel právo požadovat po objednateli i částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Spatřovala-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí i v otázce splatnosti žalobní pohledávky na zaplacení částky 119 880 Kč, nemohla tato otázka přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť odvolací soud ji řešil v souladu s konstantní judikaturou soudů, podle níž za doručení výzvy věřitele k plnění peněžitého závazku dlužníku podle §340 odst. 2 obch. zák. lze považovat i žalobu doručenou dlužníku (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 1999, sp. zn. 10 Cmo 606/98, uveřejněný v časopise Právní praxe v podnikání, ročník 2000, svazek 1, strana 19, na nějž odkazuje i odborná literatura – Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 1006, shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 4322/2009).
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §536 odst. 1 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podle ustanovení §546 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, ve sporu o zaplacení kupní ceny dodaného zboží, formuloval a odůvodnil právní závěr, že pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje DPH. Podle §448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje DPH, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o DPH ani v situaci, kdy dohodnutá kupní cena DPH nezahrnuje. Jak vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, rozsudek ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, či usnesení ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), je třeba důsledně odlišovat dva vztahy – vztah mezi státem a plátcem DPH v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i DPH, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení DPH státu na kupujícího.
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v posuzované věci, v níž jde o zaplacení ceny díla, která byla mezi účastníky dohodnuta ve výši 330 Kč za hodinu práce nákladním automobilem a 360 Kč za hodinu práce nakladačem, aniž bylo ohledně DPH ve vztahu k ceně díla mezi účastníky cokoli sjednáno. Jde tedy o situaci, kdy si účastníci sjednali konečnou cenu díla, aniž bylo současně ujednáno, že by byla objednatelka (žalovaná) povinna hradit zhotoviteli (žalobci) ke sjednané částce navíc nějaké další částky. Za tohoto stavu – jak vyplývá z výše uvedeného – byla žalovaná povinna hradit žalobci pouze sjednanou cenu díla a žalobce nebyl oprávněn ji navýšit o DPH. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná žalobci uhradila předchozí fakturu č. 0500007, kterou žalobce ke sjednané ceně díla DPH účtoval, neboť podle zjištění odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) byla cena díla sjednána bez DPH, a dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení při přezkoumání napadeného rozsudku vázán. Přiznal-li proto odvolací soud žalobci vedle sjednané ceny díla i právo na zaplacení částky odpovídající dani z přidané hodnoty, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v této otázce naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do zaplacení (a v souvisejícím výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů), a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 119 880 Kč s přiznaným příslušenstvím za období od 6. května 2009 do zaplacení (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu