ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3947.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3947/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STUDNAŘSTVÍ DESTRUKCE Kovář s.r.o., se sídlem v Kučeři 100, PSČ 398 34, identifikační číslo osoby 25195131, zastoupené JUDr. Pavlem Bredou, advokátem se sídlem v Táboře, Palackého 357, proti žalovanému L. P. , zastoupenému JUDr. Marcelou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická 53/816, o 228 584 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 729/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2010, č. j. 4 Cmo 224/2009-188, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2010, č. j. 4 Cmo 224/2009-188,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 18. května 2009, č. j. 13 Cm 729/2005-160, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (do 4. března 2010 zapsané v obchodním rejstříku, vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích – oddíl C, vložka 8887 pod obchodní firmou DESTRUKCE Kovář s.r.o.) 228 584 Kč s 0,5% úrokem z prodlení za každý den prodlení a to z částky 144 984 Kč od 13. února 2004 do 22. března 2004 a z částky 228 584 Kč od 23. března 2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 185 866 Kč. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. září 2008, č. j. 4 Cmo 343/2007-93, zrušil jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 2. května 2007, č. j. 13 Cm 729/2005-77, pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení zaplacení žalované částky za trhací práce, které provedla pro žalovaného.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a společností Pražské silniční a vodohospodářské stavby, a.s. (dále též jen „společnost PSVS“) byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl odstřel horniny. Na odtěžení horniny odstřelené žalobkyní pak uzavřela společnost PSVS smlouvu se žalovaným; z výpovědi žalobkyně i svědka J. N. soud zjistil, že šlo o smlouvu za předem danou cenu díla, přičemž v situaci, kdy po vyčerpání dohodnuté ceny zbývaly některé další práce, které měl vykonávat žalovaný, prováděla i žalobkyně trhačské práce pro žalovaného, za které měla být odměněna přímo žalovaným. Ve smlouvě mezi žalobkyní a společností PSVS byla stanovena jednotková cena za 1 m3 odstřelené zeminy; v průměru šlo o 250 Kč za jeden odstřelený kubík zeminy dle její tvrdosti a podle tvrzení žalobkyně a výpovědi svědka J. N. byla ve shodné výši stanovena cena i mezi žalobkyní a žalovaným.
Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byl odstřel horniny za jednotkovou cenu za 1 m3 v návaznosti na druhu odstřelené horniny (v průměru šlo o 250 Kč/m3), přičemž fakturována částka odpovídá pracím, které žalobkyně vykonala pro žalovaného. Za této situace přiznal žalobkyni nárok na zaplacení žalované částky z titulu smluvního plnění; podle jeho názoru by však byla žaloba opodstatněná i v případě neexistence uzavřené smlouvy o dílo, neboť z provedených důkazů lze dovodit, že žalobkyně vykonala pro žalovaného práce v rozsahu a za obvyklou cenu, která by odpovídala i výši eventuálního bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 228 584 Kč, a změnil ho ve zbývající části tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2% úrok z prodlení p.a. z částky 144 984 Kč od 13. února 2004 do 22. března 2004 a z částky 228 584 Kč od 23. března 2004 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 149 375 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle posouzení odvolacího soudu žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a to ani ústní formou. Dovodil-li soud prvního stupně opak, nemá tento jeho závěr oporu v provedeném dokazování. Tvrzení žalobkyně o dohodě stran na předmětu a ceně díla žalovaný popírá, jiná osoba při sjednávání předmětné ústní smlouvy přítomna nebyla, a proto výpověď svědka J. N., který uzavření smlouvy přítomen nebyl, nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako potvrzení skutečností tvrzených jednou ze stran, a to žalobkyní.
Podle názoru odvolacího soudu však bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně provedla pro žalovaného na předmětné stavbě odstřel zeminy, a proto je třeba poskytnuté plnění posoudit z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud ze zjištění, že za obvyklou cenu, kterou za tytéž práce platil jiný subjekt, lze považovat částku 250 Kč za 1 m3 zeminy, přičemž rozsah prací, t. j. množství odstřelené zeminy bylo žalovaným potvrzeno ve stavebním deníku a fakturované částky tomu odpovídají. Odvolací soud proto shledal nárok žalobkyně na zaplacení jistiny ve výši 225 548 Kč jako oprávněný, přičemž pokud jde o příslušenství, přiznal-li jí nárok pouze na zákonný 2% úrok z prodlení ročně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že v něm řešená právní otázka hodnoty bezdůvodného obohacení a jeho vzniku je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, které v dovolání dále popisuje. Poukazuje na to, že pro společnost PSVS vykonával jiné práce než žalobkyně, přičemž tato společnost nedoložila, že by ukončila smlouvu se žalobkyní. Uvádí, že po celou dobu provádění díla na předmětné stavbě prováděl pouze práce, na něž měl od společnosti PSVS objednávky. Tvrdí, že trhačské práce si od něj společnost PSVS nikdy neobjednala, a proto neměl důvod tyto činnosti objednávat u žalobkyně. Prováděla-li proto žalobkyně trhačské práce, činila tak pro společnost PSVS.
Dovolatel dále opakovaně namítá, že zápisy ve stavebním deníku, které podepsala neoprávněná osoba, nedokládají provedení předmětných prací pro dovolatele, které byly posléze fakturovány a jsou předmětem žalobního nároku, a že k jejich převzetí z jeho strany nikdy nedošlo.
Podle dovolatele žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žalované částky nejen z titulu smluvního plnění, ale ani z titulu bezdůvodného obohacení. Akcentuje, že žalobkyně se domáhá úhrady za práce, které jím nebyly objednány, odsouhlaseny a ani převzaty. Za této situace je podle jeho názoru vůbec otázkou, zda a o co se z těchto prací mohl obohatit. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na právní závěr v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 1146/2007 (zřejmě je míněno usnesení ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007), podle něhož nelze každé plnění bez právního důvodu kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Nicméně i kdyby tomu tak v posuzované věci bylo, ani jeden ze soudů obou stupňů nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem na stanovení výše bezdůvodného obohacení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil „napadený rozsudek městského soudu v Praze“ (zřejmě je míněn rozsudek Vrchního soudu v Praze) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pokud neshledá důvody pro zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci až soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím a to včetně té části prvního výroku, v níž odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný 2% úrok z prodlení ze žalované jistiny, byť ho odvolací soud, pokud jde o přiznané příslušenství, označil formálně jako měnící rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Oproti očekávání dovolatele není jeho dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly v posuzované věci naplněny. Soud prvního stupně sice rozhodl ve svém druhém rozhodnutí (č. l. 160) ve věci samé jinak než ve svém předchozím zamítavém rozsudku (č. l. 77), učinil však tak na základě výsledků provedeného dokazování poté, co odvolací soud usnesením ze dne 17. září 2008, č. j. 4 Cmo 343/2007-93, zrušil jeho první rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení pouze pro vady řízení (neodstraněné vady žaloby a nesplnění poučovací povinnosti soudu dle §118a o. s. ř.), aniž ho zavázal právním názorem na posuzovanou věc.
Dovolací soud však shledává dovolání přípustným (a potud má napadené rozhodnutí za zásadně právně významné) podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. v otázce, zda trhacími pracemi prováděnými žalobkyní se na její úkor bezdůvodně obohatil právě žalovaný, tedy zda to byl žalovaný, kdo plněním žalobkyně bez právního důvodu získal majetkový prospěch, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §451 odst. 1 obč. zák. a judikatorní praxí soudů.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který posoudil žalobní nárok jako nárok z ústně uzavřené smlouvy o dílo mezi účastníky – dovodil, že k uzavření ústní smlouvy o dílo nedošlo, a proto na plnění poskytnuté žalobkyní pohlížel jako na bezesmluvní plnění dle §451 a násl. obč. zák.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, kdy někdo plnil jinému, ačkoliv s ním nebyl v žádném právním vztahu a neexistoval tedy od počátku právní důvod tohoto plnění.
Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není však protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
Podle právního závěru odvolacího soudu se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že věc takto posoudil, aniž se zabýval existencí zásadního předpokladu vzniku nároku z bezdůvodného obohacení uvedeného v ustanovení §451 odst. 1 obč. zák., totiž skutečností, zda se na úkor žalobkyně obohatil právě žalovaný, tedy že plněním žalobkyně bez právního důvodu žalovaný získal majetkový prospěch. Tento předpoklad nároku z bezdůvodného obohacení nelze dovodit pouze z toho, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovaného provedla odstřel zeminy“, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nehledě k tomu, že odvolací soud zde vůbec nevyjádřil, z jakých důkazů dospěl ke zjištění, že trhací práce provedla žalobkyně pro žalovaného, pak ani samotná tato skutečnost by byla nedostačující pro závěr, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Z hlediska výkladu a aplikace §451 obč. zák. je rozhodné nikoli to, „pro koho“ (na čí podnět) žalobkyně předmětné práce prováděla, nýbrž to, kdo tímto plněním bez právního důvodu získal majetkový prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně, aniž se zabýval otázkou, zda to byl právě žalovaný, kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, nemůže jeho právní posouzení věci obstát a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Popsané právní pochybení odvolacího soudu je postačujícím důvodem pro to, aby dovolací soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně obou závislých výroků o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by se musel zabývat dalšími výhradami dovolatele k otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení, jakož i tvrzenou vadou řízení, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami dovolatele.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu