ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3968.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3968/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému P. P. , zastoupenému JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o 163 383,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 181/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 68 Co 41/2010-209, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 68 Co 41/2010-209, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2009, č. j. 7 C 181/2008-180, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 163 383,15 Kč s příslušenstvím vůči žalovanému [původně v řízení označenému jako žalovaný 2)], jemuž soud prvního stupně uložil zaplatit tuto částku s 2,5% úrokem z prodlení od 19. března 2008 do zaplacení společně s R. K. [původně v řízení označeným jako žalovaný 1)], jemuž byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. září 2008, č. j. 7 C 181/2008-131, s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost plnit druhému z nich (výrok I.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem, že k promlčení žalobního nároku, jehož se žalobkyně domáhala po žalovaném z titulu jeho ručitelského závazku, nedošlo.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že dne 25. listopadu 2002 byla uzavřena mezi žalobkyní jako leasingovou pronajímatelkou (resp. její právní předchůdkyní CCB Finance, s.r.o.) a žalovaným jako leasingovým nájemcem leasingová smlouva č. 020014014 (dále též jen „leasingová smlouva“) podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák . “) , jejíž nedílnou součástí se staly Všeobecné obchodní podmínky. Dne 29. ledna 2004 byla mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní CCB Finance, s.r.o.), žalovaným jako postupitelem a R. K. jako postupníkem uzavřena Smlouva o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy (dále též jen „smlouva o postoupení“), na jejímž základě převzal R. K. práva a povinnosti z leasingové smlouvy a žalovaný se stal ručitelem za včasné a řádné plnění jeho závazků z leasingové smlouvy vůči žalobkyni. Žalobkyně ve vztahu k R. K. dne 25. června 2004 od leasingové smlouvy pro její porušení podstatným způsobem, které spočívalo v prodlení s placením leasingových splátek, odstoupila a uplatnila vůči němu (a posléze i vůči žalovanému jako ručiteli) nároky z předčasného ukončení leasingové smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 22. září 2009, č. j. 7 C 181/2008-180, jsa vázán právním názorem Městského soudu v Praze v usnesení ze dne 9. dubna 2009, č. j. 68 Co 45/2009-149, o platnosti ručitelského prohlášení žalovaného v rámci uzavřené smlouvy o postoupení, a vycházeje z obecné čtyřleté promlčecí doby v §397 obch. zák., dospěl k závěru, že námitka žalovaného o promlčení žalobního nároku není důvodná. Učinil tak na základě úvahy, že řídí-li se smluvní vztah založený leasingovou smlouvou obchodním zákoníkem, je třeba podle téhož právního předpisu, konkrétně podle §303 a násl., posuzovat i ručení žalovaného. Odvolací soud se s tímto jeho právním posouzením neztotožnil. Při zodpovězení otázky, zda posoudit promlčení podle občanského či obchodního zákoníku, vyšel ze zjištění, že leasingovou smlouvu uzavřel žalovaný jako nepodnikatel. Z tohoto důvodu proto aplikoval §262 odst. 4 větu druhou obch. zák., dle něhož smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu, jinak regulovaného obchodním zákoníkem, pouze podle občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž tento svůj postup podpořil i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 873/2006. Odvolací soud tak dovodil, že při posuzování vznesené námitky promlčení je třeba vyjít z tříleté promlčecí doby upravené v ustanovení §101 obč. zák., která ve smyslu §100 odst. 1 obč. zák. běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže žalobkyně odstoupila od leasingové smlouvy pro podstatné porušení povinností leasingovým nájemcem dne 25. června 2004, mohla podle názoru odvolacího soudu následující den požadovat i po žalovaném plnění, které jí náleželo dle čl. 6.3.4 písm. c) Všeobecných obchodních podmínek. Podala-li proto žalobkyně žalobu u soudu až dne 4. ledna 2008, učinila tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby, které nastalo dnem dne 26. června 2007.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku. Vytýká mu, že právně pochybil, aplikoval-li na vztah mezi účastníky §262 odst. 4 obch. zák., neboť leasingová smlouva není spotřebitelskou smlouvou a ustanovení občanského zákoníku proto na ni nedopadají. Zastává a obhajuje názor, že nejen leasingový vztah, ale i ručitelské prohlášení žalovaného je podřízeno režimu obchodního zákoníku dle jeho ustanovení §262 odst. 3, neboť žalovaný byl původním leasingovým nájemcem, který podřídil dohodou se žalobkyní leasingový vztah režimu obchodního zákoníku, a tedy o aplikaci tohoto právního předpisu na vzniklý závazek věděl. Tvrdí, že její nárok vůči žalovanému z titulu jeho ručitelského závazku nemůže být promlčen. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že §262 odst. 4 obch. zák. nestanoví k ochraně spotřebitele použití celého občanského zákoníku a dalších právních předpisů, nýbrž pouze ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, za něž podle dovolatelky nelze považovat ustanovení občanského zákoníku upravující institut promlčení, a to jak z hlediska jejich přijetí (cílem úpravy nebyla ochrana spotřebitele), tak z hlediska jejich obsahu jako celku (dovolatelka například poukazuje na obecné omezení promlčecí doby v obchodním zákoníku oproti občanskému zákoníku, který takové omezení nezakládá). Použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení v obchodních závazkových vztazích je podle dovolatelky vyloučeno i tím, že obchodní zákoník obsahuje jeho ucelenou úpravu. Dále poukazuje na to, že promlčení se jako obecný institut týká i jiných práv než z odpovědnosti za vady, a proto je nelze podřazovat pod ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Dovolatelka je tak přesvědčena o tom, že aplikoval-li odvolací soud na daný vztah §262 odst. 4 obch. zák., právně pochybil a nesprávně rozhodl.
Pro případný závěr dovolacího soudu o správnosti aplikace §262 odst. 4 obch. zák. ze strany odvolacího soudu dovolatelka argumentuje ustanovením §310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Jestliže tedy nedošlo k promlčení jejího práva vůči dlužníkovi R. K., nemohlo dojít ani k promlčení jejího žalobního nároku vůči žalovanému jako ručiteli.
Podle dovolatelky však není její nárok vůči žalovanému promlčen ani v případě aplikace tříleté promlčecí doby podle občanského zákoníku. Podle jejího názoru totiž odvolací soud pochybil, stanovil-li počátek běhu promlčecí doby na 25. června 2004, kdy došlo k odstoupení od leasingové smlouvy. Dovolatelka tvrdí, že promlčecí doba počala běžet nejdříve dnem 6. ledna 2005, tedy den po vyhotovení dopisu ze dne 5. ledna 2005, jímž požádala dlužníka R. K. o vyrovnání dluhu. Tento názor odvíjí od obecné zásady, že právo je možné vykonat poprvé tehdy, kdy lze na jeho základě podat žalobu. Takový okamžik nastává podle jejího mínění splatností dluhu, přičemž v případě (jak tomu bylo i v posuzované věci), kdy není splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o jeho splnění požádat dlužníka kdykoli a dlužník je pak povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku s tím, že reaguje na jednotlivé námitky dovolatelky. Předně se na rozdíl od ní domnívá, že spotřebitelský charakter předmětné leasingové smlouvy je již dán osobami účastníků a jejich vztahem k věci a že jak on, tak i žalovaný R. K. odpovídají za splnění závazků z leasingové smlouvy v souladu s dikcí §262 odst. 4 obch. zák., jehož větu druhou žalobkyně pominula, podle občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu o aplikaci tohoto právního předpisu i v otázce promlčení je podle žalovaného zcela konformní i s judikaturou Nejvyššího soudu. Na výsledku věci podle žalovaného nic nemění ani dovolatelkou poukazované ustanovení §310 obch. zák., jelikož nárok vůči R. K. promlčen byl, avšak jmenovaný na rozdíl od něj námitku promlčení neuplatnil. Žalovaný nesouhlasí rovněž s argumentací dovolatelky o nepromlčení jejího žalobního nároku ani v případě aplikace tříleté promlčecí doby podle občanského zákoníku a navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání jako nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a proti závislému výroku o nákladech řízení), a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o poměřování námitky promlčení žalobního nároku vznesené žalovaným podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný vznesl námitku promlčení žalobního nároku důvodně, neboť k jeho uplatnění žalobou u soudu došlo ze strany žalobkyně až po uplynutí tříleté promlčecí doby upravené v ustanovení §101 obč. zák. Při posuzování otázky, zda promlčení nároku, který má žalobkyně vůči žalovanému z leasingové smlouvy regulované obchodním zákoníkem na základě jeho §261 odst. 2 (správně měl být uveden §269 odst. 2), poměřovat obchodním či občanským zákoníkem, rozhodl o aplikaci §262 odst. 4 věty druhé obch. zák., dle kterého smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Toto ustanovení použil odvolací soud na základě zjištění, že žalovaný uzavřel leasingovou smlouvu jako nepodnikatel.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že při výkladu a aplikaci §262 odst. 4 obch. zák. přehlédl, že žalobní nárok byl žalobkyní uplatněn po žalovaném nikoli jako smluvní straně leasingové smlouvy, nýbrž jako ručiteli za závazky leasingového nájemce z leasingové smlouvy. Na tento případ proto dopadá ustanovení §262 odst. 3 obch. zák., podle něhož touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pro něž si strany zvolily použití tohoto zákona podle odstavce 1 (jak tomu bylo i v souzené věci), jestliže osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona, které však odvolací soud naprosto pominul. Z tohoto důvodu nemůže posouzení otázky promlčení žalobního nároku odvolacím soudem obstát a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
S ohledem na popsané právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu