ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.404.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 404/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost , se sídlem v Podolí 78, PSČ 664 03, identifikační číslo osoby 00550485, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc , se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 6, identifikační číslo osoby 00098892, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 25, o 6 148 602,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 185/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2010, č. j. 51 Co 682/2009-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Vítka.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení zaplacení pohledávky ve výši 6 148 602,60 Kč, kterou ji za žalovanou z titulu vyúčtovaného smluvního úroku z prodlení postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. února 2001 společnost TAMDA a.s.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. února 2007, č. j. 13 C 185/2005-119, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Toto jeho rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. března 2008, č. j. 51 Co 260/2007-179, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smlouva o postoupení pohledávek, která byla uzavřena dne 28. února 2001 mezi společností TAMDA a.s. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, je platná a žalobkyně je tak aktivně věcně legitimována k podání žaloby.
Soud prvního stupně – po doplnění dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu – vyšel ze zjištění, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. února 2001 žalobkyně nabyla od postupitele TAMDA a.s. pohledávku za žalovanou ve výši 6 148 602,60 Kč z titulu smluvního úroku z prodlení vyúčtovaného za prodlení s úhradou faktur. Dne 21. května 2001 žalovaná smlouvou o postoupení pohledávek postoupila žalobkyni za úplatu část své pohledávky za dlužnicí Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále též jen „VZP ČR“) ve výši 6 148 602,60 Kč z titulu smluvní pokuty. Téhož dne účastnice řízení uzavřely dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek ve výši 6 148 602,60 Kč a žalovaná svůj závazek v této výši vůči žalobkyni z titulu vyúčtovaných úroků z prodlení za pozdní úhradu dodávek uznala.
Soud prvního stupně dovodil, že písemná rámcová hospodářská smlouva ze dne 24. března 1992 byla uzavřena mezi Zdravotnickým zásobováním, odštěpným závodem 07 jako dodavatelem a Lékárnou Fakultní nemocnice Olomouc jako odběratelem podle hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Podle názoru soudu, opírajícího se o ustanovení §761 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nemohly uvedené subjekty ani po nabytí účinnosti této právní normy uzavřít kupní smlouvu podle tohoto zákona, neboť oba hospodařily s majetkem ve vlastnictví státu a nemohly převádět vlastnické právo ke zboží, což je pojmovým znakem kupní smlouvy. Podle posouzení soudu je uvedená hospodářská smlouva absolutně neplatná, a to jak pro absenci právní subjektivity odštěpného závodu, tak z důvodu, že smlouvu podepsaly za oba subjekty osoby, které nebyly k tomuto úkonu oprávněny. Jestliže je neplatná smlouva, je neplatné i ujednání v jejím bodu 7 o povinnosti platit poplatek z prodlení. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace nemohl žalované vzniknout závazek k zaplacení smluvního poplatku z prodlení a nemohlo tak dojít k platnému uznání tohoto závazku. Proto žalobu rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 13 C 185/2005-291, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. V této souvislosti vysvětlil, že ustanovení §761 obch. zák. nebylo překážkou pro uzavření platné smlouvy ze dne 24. března 1992 v režimu obchodního zákoníku. Je tomu tak proto, že ustanovení §67 hosp. zák., jakož i jeho další ustanovení upravující uzavírání smluv mezi státními organizacemi v rámci obvyklého hospodaření byla přijetím obchodního zákoníku zrušena, a s přihlédnutím k tomu, že Fakultní nemocnice Olomouc je příspěvkovou organizací, nic nebránilo písemné dohodě účastníků smlouvy ve smyslu §261 odst. 1 a 2 obch. zák. o podřízenosti jejich vztahu obchodnímu zákoníku. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně o nedostatku právní subjektivity na straně dodavatele při uzavírání smlouvy, neboť jím byl státní podnik, za který jednal ředitel odštěpného závodu jako osoba oprávněná podle §13 odst. 3 obch. zák. Za situace, kdy žalovaná, do jejíž lékárny bylo zboží objednáno, toto zboží odebrala a uhradila, odvolací soud dále dovodil, že jednání vedoucího lékárníka, který za odběratele smlouvu podepsal, žalovanou dle tehdy použitelného ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) zavazovalo nebo minimálně jeho jednání dodatečně schválila zaplacením objednaného zboží. Odvolací soud proto uzavřel, že dohoda ze dne 24. března 1992 je (bez ohledu na její označení) platnou smlouvou uzavřenou za účinnosti obchodního zákoníku.
I přes uvedené odlišné posouzení předmětné smlouvy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení smluveného úroku z prodlení, nelze vyhovět, neboť ujednání v bodu 7. smlouvy o poplatku z prodlení pro případ pozdní úhrady faktur je neplatné, úrok z prodlení nebyl pro tento případ sjednán a zákonný úrok z prodlení za prodlení s úhradou kupní ceny žalovaná prodávajícímu (společnosti TAMDA a.s.) zaplatila. Při hodnocení poplatku z prodlení, který si strany sjednaly pro případ pozdní úhrady faktury, vyšel z úvahy, že pro tento případ upravuje obchodní zákoník úrok z prodlení a popřípadě též smluvní pokutu. V případě poplatku z prodlení jde o majetkovou sankci upravenou v §378 odst. 1 hosp. zák. a v §517 odst. 2 obč. zák.; jde tedy o zákonem používaný termín, o jehož obsahu nelze mít pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat výkladem. S ohledem na použití zákonného termínu není podle odvolacího soudu ani významné, zda případně měly strany v úmyslu sjednat úrok z prodlení. Pokud by totiž byla jejich vůle v rozporu s jazykovým projevem zachyceným v písemné podobě, je podle odvolacího soudu nutné vyjít z písemného projevu obsahujícího tento zákonem užívaný termín. Odvolací soud tak zaujal názor, že pokud si strany v písemné smlouvě ze dne 24. března 1992 sjednaly pro případ prodlení sankci ve formě poplatku z prodlení v rozporu s obchodním zákoníkem, jde o neplatné ujednání, které nelze vyložit tak, že jde o smluvený úrok z prodlení. Skutečnost, že úrok z prodlení nebyl ve smlouvě ze dne 24. března 1992 sjednán, pak způsobuje, že společnosti TAMDA a.s. nárok na smluvený úrok nevznikl. Jestliže za této situace společnost TAMDA a.s. žalobkyni postoupila pohledávku za žalovanou na smluvený úrok z prodlení a žalovaná následně závazek z tohoto titulu písemně co do důvodu a výše uznala, uznala závazek, který v době uznání neexistoval.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká, že rozhodl v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení §266 obch. zák. a dále v příkrém rozporu s ustanovením §263 obch. zák. a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 339/2005, podle jehož právního závěru není rozhodující název určitého vztahu (závazku), nýbrž jeho obsah. Namítá, že oběma smluvním stranám, resp. oběma účastníkům bylo po celou dobu zřejmé, že sjednaným poplatkem z prodlení byl míněn smluvní úrok z prodlení, o který nepochybně obsahově skutečně šlo. Dovolatelka poukazuje na formalistický přístup odvolacího soudu a dovolává se aplikace jedné ze stěžejních zásad soukromého práva, že obsah má přednost před formou. Poukazuje na to, že dispozitivní ustanovení §263 obch. zák. nevylučuje, aby se smluvní strany v případě jeho §369 odst. 1 odchýlily od zákonné úpravy. Proto nepovažuje za rozhodné, jak sankci ve smlouvě svobodně a vážně nazvaly, jestliže jim bylo zcela zřejmé, na čem se dohodly, což potvrdily svými podpisy. Použití termínu poplatek z prodlení zakotveného v hospodářském zákoníku vysvětluje i tím, že předmětná hospodářská smlouva byla uzavřena krátce po nabytí účinnosti obchodního zákoníku, proti tomuto institutu žádná ze smluvních stran ani žádný z účastníků řízení nikdy neprotestoval a z obsahu předmětného smluvního ujednání jednoznačně vyplývá i výklad tohoto pojmu, který lze bez dalšího zaměnit se smluvním úrokem z prodlení. Dovolatelka tak soudům obou stupňů vytýká, že se naprosto nezabývaly svobodnou vůlí smluvních stran, která se projevila při zpracování předmětné hospodářské smlouvy a dalších navazujících dokumentů a kterou nahradily protiprávním výkladem.
Dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že jí vedle nároku na zákonný úrok z prodlení vzniklo i právo na sjednaný smluvní poplatek/úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. V závěru dovolání poukazuje na rozdílný přístup odvolacího soudu při posuzování platnosti předmětné smlouvy, kdy uplatnil zásadu přednosti obsahu před formou, kterou však již zcela pominul v případě sjednaného poplatku z prodlení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná zcela ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání, v němž si smluvní strany sjednaly poplatek z prodlení. Poukazuje-li dovolatelka na to, že sjednaný poplatek z prodlení má být podle výkladových pravidel považován za smluvní úrok z prodlení, nejde podle žalované o otázku zásadního právního významu, neboť tato otázka již byla judikatorně vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2980/2007 a odvolací soud rozhodl s touto judikaturou v souladu. Žalovaná se rovněž ohrazuje proti tvrzení dovolatelky, že žalovaná nikdy nevznesla námitku proti tomu, že byl sjednán smluvní úrok z prodlení. Navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, o nějž jde i v posuzované věci, lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky stejně – žalobu zamítl). Oproti očekávání dovolatelky však není její dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce výkladu smluvního ujednání o poplatku z prodlení, do jejíhož řešení odvolacím soudem dovolatelka své námitky směřovala. Správnost napadeného rozhodnutí, které podle jeho odůvodnění odvolací soud založil na závěru o neplatnosti ujednání o poplatku z prodlení v písemné rámcové hospodářské smlouvě ze dne 24. března 1992, by nemohla být zpochybněna ani v případě, že by bylo možno sjednanou sankci za prodlení s úhradou faktur vyložit jako smluvní úrok z prodlení. Takové ustanovení by totiž bylo rovněž neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák., jehož povaha vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí (srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu dále srov. právní závěr v rozsudku téhož soudu uveřejněném pod číslem 87/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odpovědnost nemocnice, jež je státní příspěvkovou organizací, za prodlení s plněním peněžitého závazku vzniklého do 31. prosince 2004 se řídí občanským zákoníkem, i když jde o tzv. relativní obchodní závazkový vztah podle ustanovení §261 odst. 2 obch. zák.; v takovém případě nemůže být výše úroků z prodlení dohodnuta v jiné výši, než stanoví předpisy občanského práva).
Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z hlediska uplatněných dovolacích námitek existenci ani žádné jiné okolnosti, která by činila napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu