ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.415.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 415/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně POMOS CZ, s.r.o. , se sídlem v Bohumíně, Štefánikova 329, PSČ 735 81, identifikační číslo osoby 60323698, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Přívoze, Škroupova 1114/4, proti žalované NH - TRANS, SE , se sídlem v Ostravě, Poděbradova 28, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47679115, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 219/438, o 8 627 621 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 196/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2010, č. j. 51 Co 480/2009-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2009, č. j. 21 C 196/2007-143, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 21 C 196/2007-166, ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 195 264 Kč (výrok I.), potvrdil ho ve výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8 627 621 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil po částečném opakování i doplnění dokazování listinnými důkazy a výslechy svědků. I když se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti uznání předmětného závazku žalovanou dle uznávacího prohlášení ze dne 30. srpna 2002, dospěl taktéž (i když z jiných skutkových a právních důvodů) k závěru o důvodnosti námitky promlčení žalobou uplatněné pohledávky. Podle právního názoru odvolacího soudu, opírajícího se o znění ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve znění účinném do 31. prosince 2000, je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. července 1998 uzavřená mezi postupitelem Ing. P. Č. a žalovanou jako postupníkem, která založila nárok postupitele na zaplacení úplaty za postoupení ve výši 8 627 621 Kč, která je předmětem žalobního nároku, smlouvou občanskoprávní, přičemž tento právní režim mají i všechny následné postupní smlouvy. Na to navazuje i závěr odvolacího soudu, že též promlčení nároků z této smlouvy se řídí úpravou dle ustanovení §101 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) včetně jeho ustanovení §110. Za situace, kdy obecná tříletá promlčecí doba dle §101 obč. zák. ohledně předmětného nároku, který byl splatný 31. července 1998, uplynula k 31. červenci 2001, se zabýval otázkou platnosti uznávacího prohlášení ze dne 30. srpna 2002, neboť při posouzení jeho platnosti by nemohl obstát závěr o oprávněnosti vznesené námitky promlčení z důvodu běhu nové desetileté promlčecí doby dle §110 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že Ing. L. K., která za žalovanou uznání podepsala, nebyla jejím statutárním orgánem a nebyla ani k jeho podpisu zvlášť zmocněna, dospěl k závěru, že na straně jmenované došlo k překročení zákonného zmocnění dle §15 odst. 1 obch. zák. Za tohoto stavu by proto uznání závazku zavazovalo žalovanou za podmínek uvedených v §15 odst. 2 obch. zák. Podle posouzení odvolacího soudu si musela být žalobkyně vědoma, že jde o právní úkon, který učinila účetní či vedoucí účetního oddělení žalované, k němuž z titulu svého funkčního zařazení nebyla oprávněna. Jednání jmenované žalovanou proto nezavazuje a v případě uznání závazku ze dne 30. srpna 2002 tak jde o absolutně neplatný právní úkon pro absenci zákonem požadované písemné formy podle §40 odst. 1 obč. zák. Dovolala-li se proto žalovaná promlčení žalobního nároku, učinila tak oprávněně a žalobkyni nelze toto promlčené právo dle §100 odst. 1 věty třetí obč. zák. přiznat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí pokládá za zásadně právně významné v řešení otázky povahy smlouvy o postoupení pohledávky, navazujícího uznání závazku a rozsahu oprávnění k jednání osobami pověřenými určitou činností. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že svým měnícím výrokem o nákladech za řízení před soudem prvního stupně překročil meze odvolacího přezkumu, neboť žalobkyně se odvolala pouze proti zamítavému výroku ve věci samé a žalovaná svého oprávnění podat tento opravný prostředek nevyužila.
Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož nelze k písemnému uznání závazku ze strany žalované přihlížet, neboť ho podepsala osoba, která k takovému úkonu nebyla pověřena. S tímto posouzením nesouhlasí a snáší ze svého pohledu argumenty na podporu opačného názoru, že uznání závazku je ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. jednáním, k němu při výkonu funkce hlavní účetní obvykle dochází. Rovněž tvrdí, že odvolací soud opomněl dokumenty předložené odvolatelkou, z nichž je patrno, že hlavní účetní žalované vystavovala či podepisovala uznání závazku i jiným věřitelům žalované. Pochybení odvolacího soudu spatřuje také v neřešené otázce závaznosti jednání hlavní účetní žalované vůči právnímu předchůdci žalobkyně ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. Dovodil-li totiž odvolací soud, že smlouva o postoupení pohledávek a na ni navazující uznání závazku je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, měl podle téže normy posoudit, zda jednání Ing. L. K. žalovanou jako podnikatelku zavazovalo. V této souvislosti dovolatelka odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 595/2006, podle jehož právního závěru se v případě absolutního neobchodu postupuje tak, že smluvní typy upravené pouze v občanském zákoníku se touto normou řídí jenom v rozsahu této úpravy a ve zbývajícím rozsahu je třeba aplikovat obchodní zákoník. Tento závěr se podle jejího mínění uplatní tím spíše, že obchodní zákoník v době uznání předmětného závazku měl samostatnou úpravu tohoto institutu v §323, a to s účinky pro uznání i promlčeného závazku.
Konečně se podle dovolatelky dopustil odvolací soud pochybení, neaplikoval-li na daný případ §16 obch. zák., jelikož k podpisu uznání závazku ze strany žalované došlo v její provozovně.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a oproti očekávání dovolatelky dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Otázku, zda hlavní účetní žalované byla ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. při provozování podniku pověřena činností, při níž obvykle dochází k uznání závazku, nelze považovat za zásadně právně významnou. Je tomu tak proto, že její řešení odvolacím soudem dovolatelka napadá prostřednictvím námitek směřujících do skutkových zjištění, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Výhrada dovolatelky, že odvolací soud měl otázky uznání závazku žalovanou dle listiny ze dne 30. srpna 2002 posuzovat podle §323 obch. zák., a nikoli podle občanského zákoníku, je sice důvodná [v té době již platilo s účinností od 1. ledna 2001 ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 370/2000 Sb., dle něhož se ostatní otázky – s výjimkou samotného smluvního typu – řídí obchodním zákoníkem, přičemž z důvodů nepravé zpětné účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2914/2007) mělo být aplikováno na uznání závazku sepsaného dne 30. srpna 2002 ustanovení §323 obch. zák.], na správnosti řešení otázky jednatelského oprávnění podle §15 obch. zák. ovšem ničeho nemění.
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že účetní či vedoucí účetního oddělení žalované k úkonu uznání závazku oprávněna nebyla, by se uplatnil i v případě posouzení jednatelského oprávnění podle §16 obch. zák. Proto ani výtka dovolatelky, že odvolací soud na daný případ toto ustanovení neaplikoval, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani kritika dovolatelky směřující do výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, neboť dovolání do nákladových výroků soudu není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu