ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.421.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 421/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova 1535/4, proti žalované Eni Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 40764176, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze – Novém Městě, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 37.570,- Kč s příslušenstvím a o vyklizení a předání čerpací stanice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 89/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č. j. 69 Co 298/2010-210, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č. j. 69 Co 298/2010-210, v části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 C 89/2009-161 v části, jíž bylo rozhodnuto o vyklizení budovy bez č. p. a č. e., objekt občanské vybavenosti, na pozemku parc. č. 1840/2 a budovy bez č. p. a č. e., objekt občanské vybavenosti, na pozemku parc. č. 1840/7, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 1579, pro obec Praha, katastrální území Libeň, užívané jako veřejná čerpací stanice, a předat je včetně vybavení, vedlejšího provozu a stavební a technologické části, tak, že žaloba se zamítá, a jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 C 89/2009-161, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 37.570,- Kč s úrokem z prodlení a o vyklizení shora uvedených budov a jejich předání včetně vybavení, vedlejšího provozu a stavební a technologické části, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalovaná je vlastnicí ve výroku označených budov, včetně jejich vybavení a vedlejšího provozu, stavební a technologické části, tvořících soubor užívaný jako veřejná čerpací stanice pohonných hmot (dále též jen „čerpací stanice“), a že mezi žalobcem jako provozovatelem a žalovanou byla dne 13. září 2004 uzavřena smlouva označená jako franchising – smlouva o provozování čerpací stanice, jejímž předmětem byl pronájem této čerpací stanice a v níž bylo mimo jiné ujednáno, že žalobce bude pod firmou a znaky Agipu provádět na svůj účet maloobchodní prodej maziv a ostatního zboží Agipu, jejich skladování a ostatní s tím související činnosti. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že může být „oboustranně“ vypovězena bez uvedení důvodu doporučeným dopisem s výpovědní lhůtou 3 měsíce. Pro změny obsahu příloh byla dohodnuta písemná forma. Dne 3. září 2008 byl žalobci doručen dokument označený jako výpověď franchisingové smlouvy o provozování čerpací stanice, datovaný dnem 25. srpna 2008 a obsahující sdělení, že žalovaná smlouvu v souladu s jejím článkem 8 vypovídá, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet dnem 1. září 2008, že smluvní vztah zanikne dnem 30. listopadu 2008 a že podle článku 8 odst. 4 smlouvy je žalobce povinen čerpací stanici vyklidit a předat do dne skončení smlouvy. Žalobce byl současně vyzván, aby v den skončení smlouvy předal žalované veškerou dokumentaci související s provozem čerpací stanice. Pod listinou byl podepsán AGIP Česká republika s. r. o., M. B. jednatel společnosti. Na listině je podpis žalobce s tím, že listinu převzal, na řádku předepsaném pro jednatele žalované však žádný podpis uveden není. V obou dolních rozích první strany listiny jsou nečitelné parafy, na druhé straně pak razítko s nadepsanými kolonkami „detail date: 25. 8. 2008, required by, controlled by, authorized by“ s nečitelnými podpisy. Dne 11. září 2008 byl sepsán inspekční záznam o provedení kontroly provozovny čerpací stanice kontrolujícím orgánem společnosti Agip, podepsaný kontrolorem a žalobcem, v němž je uvedeno, že dne 26. srpna 2008 byla poštou do vlastních rukou zaslána výpověď franchisingové smlouvy, výpovědní lhůta činí 3 měsíce a nájemce souhlasí s výpovědí k 30. listopadu. Dne 1. prosince 2008 žalobce čerpací stanici žalované předal, o čemž byl sepsán protokol. Dopisem z 15. prosince 2008 pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce upozornil žalovanou, že výpověď smlouvy je neplatná a smluvní vztah nadále trvá, a vyzval ji ke zpětnému předání čerpací stanice.
Odvolací soud smlouvu o provozu čerpací stanice posoudil jako smlouvu smíšenou ve smyslu ustanovení §491 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť obsahuje prvky smlouvy nájemní podle ustanovení §663 a násl. obč. zák. a smlouvy komisionářské podle ustanovení §577 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pro výpověď smlouvy byla dohodnuta písemná forma a že absence podpisu statutárního orgánu žalované na výpovědi má za následek její relativní neplatnost ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 a 3 a §40a věty třetí obč. zák. Protože žalobce se neplatnosti dovolal, výpověď je od počátku neplatná a nemohla vést k zániku smluvního vztahu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že ač předmětný dokument nebyl platnou výpovědí, bylo jeho účelem ukončení smluvního vztahu, že žalovaná se dovolala konverze právního úkonu ve smyslu ustanovení §41a odst. 1 obč. zák. a že dokument měl současně náležitosti návrhu na ukončení smlouvy k určitému datu, s nímž žalobce podpisem inspekčního záznamu ze dne 11. září 2008 vyjádřil souhlas a tedy zánik smluvního vztahu k 30. listopadu 2008 akceptoval. Ke dni podpisu inspekčního záznamu tak došlo k uzavření dohody (§44 odst. 1 obč. zák.), že vztah založený smlouvou zanikne k tomuto datu. Následně souhlas s ukončením smluvního vztahu strany opětně fakticky projevily předáním a převzetím předmětu nájmu po uplynutí dohodnuté doby. Protože účastníci si, s výjimkou výpovědi, nesjednali písemnou formu pro zrušení smlouvy a protože zákon pro smlouvu nájemní či komisionářskou nevyžaduje písemnou formu, bylo smlouvu možno zrušit i ústní dohodou stran, popřípadě konkludentním jednáním (§272 odst. 2 obch. zák., §35 odst. 1 obč. zák.), jako v daném případě.
Námitku, že žalobce při podpisu inspekčního záznamu a při předání předmětu nájmu jednal v mylném přesvědčení, že plní své smluvní povinnosti, neboť výpověď považoval za platnou, odvolací soud odmítl s tím, že případný takový omyl žalobce není omylem omluvitelným a tedy z hlediska ustanovení §49a obč. zák. relevantním. Uzavřel, že vztah založený smlouvou zanikl již k 30. listopadu 2008, žalobce tak není z hlediska ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. oprávněn domáhat se vyklizení a předání předmětu nájmu a nemůže mu vznikat právo na náhradu škody ve smyslu ustanovení §373 a násl. obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba na vyklizení a předání předmětu nájmu, napadl žalobce dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybnil především závěr odvolacího soudu o konkludentním uzavření dohody o ukončení smluvního vztahu. Zdůraznil, že v rozhodné době, tj. od 3. září 2008 do 1. prosince 2008, obě smluvní strany vycházely z předpokladu, že dokument je platnou výpovědí směřující k ukončení smluvního vztahu ke dni 30. listopadu 2008. On sám zaznamenal chybějící podpis až po předání čerpací stanice a o neplatnosti výpovědi se dozvěděl až poté od svého právního zástupce, žalovaná pak v průběhu řízení před soudy obou stupňů stavěla svou procesní obranu na stanovisku, že výpověď je platná. V inspekčním záznamu vyslovil souhlas s výpovědí, tedy s úkonem, na kterém by jeho případný nesouhlas nemohl nic změnit, nikoliv s tím, že by snad měl být smluvní vztah ukončen dohodou. Argumentoval, že oba účastníci jednali po celou dobu přesně podle obsahu výpovědi a v době podpisu inspekčního záznamu a předávacího protokolu považovali oba výpověď za platnou. Za této situace nebyl u žádného z účastníků důvod mít a projevit vůli k ukončení smluvního vztahu jiným způsobem. Úvahy odvolacího soudu o jednání v omylu dovolatel označil za irelevantní, neboť účastníci projevili vůli splnit své povinnosti založené výpovědí, kterou považovali za platnou, nikoliv vůli ukončit smluvní vztah dohodou, nemohlo proto dojít ani k projevu takové vůle učiněnému v omylu.
Dovolatel podrobil kritice též úvahy odvolacího soudu o tom, že výpověď smlouvy má náležitosti návrhu na uzavření dohody o ukončení smluvního vztahu. Má také zato, že úkon nepodepsaný je absolutně neplatný a pro absenci obsahových náležitostí nemůže dojít ani k jeho konverzi. Vyjádřil rovněž nesouhlas s kvalifikací smlouvy, když dle jeho názoru se jedná zčásti o smlouvu o obchodním zastoupení, pro niž je předepsána obligatorní písemná forma a tento požadavek je dovozován i pro změny či rušení takových smluv.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila za neprokázané tvrzení dovolatele, že byl v rozhodné době přesvědčen o platnosti výpovědi. Argumentovala, že se dovolatel prakticky dovolává neplatnosti právního úkonu pro omyl podle ustanovení §49a obč. zák., a to neplatnosti výpovědi a inspekčního záznamu, a tyto úkony spojuje, ač se jedná o právní úkony na sobě nezávislé, neboť jimi obě strany sledovaly ukončení smlouvy. Podpis inspekčního záznamu a předání čerpací stanice označila za „separátní“ dohodu o ukončení smluvního vztahu. Žalobce se podle jejího názoru nemůže dovolávat svého omylu v otázce platnosti výpovědi, neboť zanedbal přiměřenou péči při její kontrole. Odmítla též ostatní argumenty dovolatele, ztotožnila se se závěry napadeného rozsudku, vyjádřila názor, že „není dovolání přípustné s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud v případě, že rozhodne, že dovolání není přípustné, dovolání podle §243b odst. 1 o. s. ř. (tedy jako zjevně bezdůvodné) odmítl, a rozhodne-li, že dovolání je přípustné, aby je zamítl.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [na adresu žalované lze dodat, že §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se vztahuje k důvodnosti dovolání, nikoliv k jeho přípustnosti, a o tom, zda je dovolání přípustné, dovolací soud rozhodnutí nevydává].
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
Podle ustanovení §43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.
Podle ustanovení §44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.
Z úpravy kontraktačního procesu obsažené v ustanovení §41a a násl. obč. zák. vyplývá, že smlouva je dvoustranný (případně i vícestranný) právní úkon, složený ze dvou jednostranných adresovaných právních úkonů, z návrhu na uzavření smlouvy (oferty) a z přijetí toho návrhu (akceptace); k uzavření smlouvy dojde okamžikem, kdy se přijetí návrhu smlouvy stane účinným (srov. §44 odst. 1 větu první obč. zák.), tj. kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli, neboli oferentovi (§43c odst. 2 věta první obč. zák.).
Je-li přijetí návrhu právním úkonem, pak musí vyhovovat definičním znakům právního úkonu obsaženým v ustanovení §34 obč. zák., tj. musí jít o projev vůle směřující k uzavření smlouvy navržené oferentem a tedy ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, jak odpovídají návrhu na uzavření smlouvy. Návrh smlouvy může být přijat i jiným způsobem než výslovně, za předpokladu však, že se jedná o způsob nevzbuzující pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.), zejména že vůbec chtěl projevit vůli směřující (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.). Je třeba přisvědčit dovolateli, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů nezahrnuje poznatky umožňující závěr, natož pak závěr spolehlivý (nepochybný), že žalobce vnímal jednostranný právní úkon žalované směřující k ukončení smluvního vztahu, jenž byl podle svého označení i podle svého obsahu výpovědí, tedy jednostranným právním úkonem, jako pouhý návrh na ukončení tohoto závazkového vztahu dohodou a že tento návrh – jinak než výslovně, to jest konkludentním jednáním – akceptoval. Zjištěné žalobcovo počínání přesně odpovídá postavení účastníka závazkového vztahu založeného smlouvou, jemuž byla doručena výpověď smlouvy a jenž respektuje právní účinky výpovědi a jedná v intencích toho, co bylo pro takový případ ve smlouvě ujednáno. Dovolatel po právu namítá, že v inspekčním záznamu vyslovil souhlas s výpovědí smlouvy, tedy s jednostranným právním úkonem, jehož účinky nastávají bez zřetele na souhlas či nesouhlas adresáta, z čehož nelze usoudit na projev vůle směřující k přijetí návrhu na ukončení smluvního vztahu dohodou. Na projev takové vůle nelze usuzovat ani z předání předmětu nájmu žalované, k němuž došlo v souladu s podanou výpovědí a tím, co bylo pro takový případ ujednáno.
Argumentace odvolacího soudu, že omyl žalobce v otázce platnosti výpovědi a tedy v otázce, zda při pořízení inspekčního záznamu a při předání předmětu nájmu toliko plní své smluvní povinnosti ujednané pro případ výpovědi, se skutečně míjí s podstatou řešeného problému, tak jak jí správně vytýká dovolatel; odvolacím soudem aplikované ustanovení §49a obč. zák. na věc nedopadá. V souzeném případě přeci nejde o to, zda je žalobcem učiněný právní úkon (akceptace návrhu na ukončení smluvního vztahu dohodou) platný či nikoliv z pohledu ustanovení §49a obč. zák., tj. zda byl učiněn omylem spočívajícím v tom, že jednající (žalobce) měl nesprávnou, resp. nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 402), nýbrž o to, zda žalobce takový právní úkon vůbec učinil, tj. zda lze – vzhledem k zjištěným okolnostem – považovat jeho prohlášení v inspekčním záznamu a předání předmětu nájmu za jednání, jímž žalobce způsobem nevzbuzujícím pochybnosti projevil vůli akceptovat návrh na ukončení smluvního vztahu k určitému datu dohodou. V této rovině řešení je žalobcovo vnímání výpovědi jako platné a tedy způsobilé přivodit bez dalšího zánik smluvního vztahu (jeho omyl v této otázce) toliko jedním z aspektů významných pro posouzení, zda a jakou vůli žalobce podpisem inspekčního záznamu a předáním předmětu nájmu projevil. V tomto ohledu je právně nevýznamné, zda byl jeho omyl v otázce právních účinků výpovědi omluvitelný či nikoliv.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není tedy správné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku pod bodem I podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene též posoudit, zda vymezení věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, v žalobním petitu je natolik určité, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, tj. aby přisuzující rozsudek splňoval předpoklady materiální vykonatelnosti (srov. §79 odst. 1 větu druhou a §261a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu