ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4818.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4818/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Wilhelm Tatje KG , se sídlem Kelchstrasse 17-23, 12169 Berlín, Spolková republika Německo, reg. č. HRA 41223 B, zastoupené Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 8, proti žalovanému Ing. T. T. , zastoupenému JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1, o zaplacení částky 11.577,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 82/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 8 Cmo 289/2009-230, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 8 Cmo 289/2009-230, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 15. září 2006 se žalobkyně, německá komanditní společnost, mající organizační složku v České republice, domáhala zaplacení smluvní pokuty dohodnuté ve smlouvě označené jako „mandátní smlouva o obchodním zastoupení“ uzavřené 11. prosince 2003 se žalovaným (dále jen „smlouva“) za porušení povinnosti věnovat veškerou svou pracovní sílu žalobkyni a nevykonávat žádné jiné obdobné obchody.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 32 Cm 82/2007-186, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 6.266,- EUR s úroky z prodlení ve výši uvedené ve výroku (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 5.311,- EUR s úroky z prodlení, žalobu zamítl (výrok II.) a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok III.).
O odvolání obou účastníků rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 6.266,- EUR s úroky z prodlení zamítl [první výrok písm. a)], v zamítavém výroku II. jej potvrdil [první výrok písm. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou a jejími přílohami č. 1 a 2 a zjistil, že byla označena jako mandátní smlouva a byla uzavřena s odkazem na ustanovení §566 až 576 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) mezi žalobkyní jako mandantkou a žalovaným jako mandatářem, který jedná „v rámci samostatnosti a tudíž není v přímém zaměstnavatelském poměru“, a že jsou v ní „v oboustranném zájmu mandanta a mandatáře upravena práva a povinnosti tím způsobem, aby byla umožněna efektivní a odpovědná spolupráce na pevném základě“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o smlouvu mandátní podle ustanovení §566 a násl. obch. zák., neboť smlouva neobsahuje podstatné části stanovené pro tento typ smlouvy v §566 obch. zák. Nejde však ani o smlouvu nepojmenovanou, jak ji posoudil soud prvního stupně, byť formulace uvedené ve smlouvě svědčí tomu, že účastníci měli v úmyslu dohodnout vzájemná práva a povinnosti, ale z pohledu úpravy ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. dostatečně konkrétně neurčili předmět svých závazků už proto, že nedohodli zcela konkrétně, které povinnosti je žalovaný povinen plnit. Podle ujednání např. v části smlouvy označené „druh práce (rozsah úkolů), obsah činnosti mandatáře“ a „obsah stěžejních bodů činnosti“ byl předmět plnění dohodnut jako „rozsah úkolů zahrnuje plánování, provádění a dozor nad všemi pracemi vykonávanými na vlastní odpovědnost, které je třeba provádět ve svěřené oblasti odpovědnosti v rámci aktuálně platného organizačního plánu a zde k tomu účelu stanovených funkcí“, „koordinace všech potřebných opatření k úspěšné realizaci odbytových činností v přidělené oblasti…“ Neurčily-li strany dostatečně předmět svých závazků, smlouva podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. uzavřena nebyla, a neexistuje tak ani smluvní povinnost zajištěná smluvní pokutou.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje řádné a přesvědčivé zdůvodnění právního posouzení věci, z odůvodnění rozsudku není zřejmé, na jakých skutkových závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další důkazy ke zjištění, zda uzavřená smlouva je platná. Odvolací soud blíže neuvedl, které konkrétní náležitosti podle ustanovení §566 obch. zák. smlouva postrádá, a proto ji nelze považovat za mandátní smlouvu. Závěr, že nejde ani o smlouvu inominátní, odvolací soud odůvodnil pouze příkladným odkazem na ujednání smlouvy, aniž by uvedl, proč považoval za podstatná právě tato a nikoli jiná její ujednání. Další vadu řízení spatřuje v tom, že přestože smlouva měla podle názoru odvolacího soudu zásadní nedostatky, nebyla dovolatelka v rozporu s ustanovením §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení týkajících se platnosti smlouvy, jež měla k dispozici a jejichž existence ze smlouvy vyplývala (týdenní plány práce žalovaného). Odvolacímu soudu dále vytýká, že ačkoli své rozhodnutí založil z podstatné části na výkladu smlouvy, nevypořádal se s námitkou, že byl proveden důkaz pouze překladem smlouvy (předloženým žalovaným) provedeným Ing. P. Ř., který se však v mnoha ohledech odlišoval od překladu provedeného PhDr. H. P., založeného do spisu rovněž k důkazu dovolatelkou v řízení před soudem prvního stupně, jímž však důkaz proveden nebyl. Zdůrazňuje, že právě sporná ustanovení smlouvy byla oběma tlumočníky z německého do českého jazyka přeložena odlišně, a bylo tak na místě doplnit dokazování revizním překladem.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva je neplatná z důvodu nedostatečně určitě vymezeného předmětu závazků smluvních stran. Povinnosti žalovaného byly podle názoru dovolatelky podrobně upraveny zejména v čl. 1.2.3. smlouvy, v němž bylo vymezeno obsahové těžiště i organizační zaměření činnosti žalovaného, přičemž obsah činnosti byl dále detailně konkretizován v týdenních plánech předvídaných ustanovením čl. 1.2.3. písm. b) smlouvy. Dovolatelka konkrétně uvádí povinnosti žalovaného tak, jak je smlouva obsahuje. Zdůrazňuje, že s ohledem na toto ujednání byl obsah závazků žalovaného ve smlouvě vymezen dostatečně konkrétně a určitě. I kdyby však některé z dílčích ujednání mělo být posouzeno jako nedostatečně určité, a proto neplatné, nezakládá tato skutečnost neurčitost a tím i neplatnost ostatních smluvních ujednání týkajících se vymezení obsahu závazků a ujednání o smluvní pokutě dohodnuté za porušení konkurenční doložky.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [v prvním výroku pod písm. b)] dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení platnosti smlouvy, v jehož důsledku se odvolací soud již nezabýval důvodností moderace smluvní pokuty soudem prvního stupně.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný má za to, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a navrhuje, aby bylo jako „bezdůvodné odmítnuto“.
Dovolání proti prvnímu výroku pod písm. a) rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a nejprve se zabýval správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti ujednání o právech a povinnostech smluvních stran.
Podle ustanovení §566 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (odstavec 1). Je-li zařízení záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena (odstavec 2).
Z ustanovení §269 obch. zák. vyplývá, že ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odstavec 1). Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není (odstavec 2).
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a nesrozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4). Je-li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání, místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo, které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně (odstavec 5).
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, in www.nsoud.cz), že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, což ostatně akcentoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný - a tím určitý - není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná).
Postup, který při výkladu ujednání smlouvy zvolil odvolací soud, zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům neodpovídá. Odvolací soud provedl výklad projevu vůle způsobem upraveným v ustanovení §266 odst. 1 obch. zák., tj. podle úmyslu (vůle) jednajících stran, aniž měl pro takový výklad oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci, požadovanou ustanovením §266 odst. 3 obch. zák., neboť neučinil, tak jak mu důvodně vytýká dovolatelka, žádná skutková zjištění stran okolností souvisejících s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran. Odvolací soud však ani dostatečně neosvětlil, v čem spatřuje neurčitost vymezení předmětu smlouvy, jemuž je ve smlouvě věnováno několik stran, a proč odkázal jen na některá ujednání a jiná zcela pominul.
Odvolacímu soudu lze však přisvědčit v tom, že smlouva nesplňuje základní náležitosti smlouvy mandátní, byť tento svůj závěr řádně neodůvodnil. V čl. 1.2.3. smlouvy si strany ujednaly, že obchody „nesmějí být v žádném případě prováděny na vlastní účet mandatáře ani na jméno mandanta.“ Je-li jedním z pojmových znaků mandátní smlouvy to, že mandatář pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, pak je zřejmé, že o typovou mandátní smlouvu jít nemůže, byť by další její znaky obsahovala.
Dovolatelce je však třeba vytknout to, že s tvrzením o existenci odlišného překladu smlouvy z německého do českého jazyka přichází - v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. - až v dovolání. Nejvyšší soud ve spise nenalezl, že by dovolatelka uplatnila výhrady proti překladu smlouvy předloženému žalovaným. Naopak v odvolání tvrdila, že „soud prvního stupně provedl ve věci všechny právně relevantní důkazy a tyto i správně zhodnotil“ (srov. č. l. 196 spisu). Namítá-li nyní v dovolání, že soud jí navržený důkaz neprovedl, nekoresponduje její tvrzení se zápisem z jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. dubna 2009, v němž se uvádí, že její zástupkyně založila do spisu „originální překlad mandátní smlouvy“ (srov. č. l. 184 spisu). Pokud se jednalo o jiný, než žalovaným předložený překlad smlouvy, žalobkyně to neuvedla a soud prvního stupně tak neměl důvod se domnívat, že žalobkyně předkládá nový důkaz k prokázání svých tvrzení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení platnosti smlouvy nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu o výkladu právních úkonů, je dovolání směřující i proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu [první výrok pod písm. b)] přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Dalšími námitkami dovolatelky se dovolací soud již nezabýval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu