ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.645.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 645/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Allianz Elementar Versicherung – Aktiengesellschaft , se sídlem ve Vídni, Hietzinger Kai 101 – 105, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Milenou Hegenbartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová 5, proti žalovanému J.V. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, o 76 234,81 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 53/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 279/2009-291, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 279/2009-336, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 279/2009-291, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 279/2009-336, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalovaném zaplacení žalované částky s odkazem na čl. 37 písm. a) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“). Tvrdila, že je pojistitelem dopravní společnosti LKW Walter Internationale Transportorganisation AG (dále též jen „LKW Walter“), za niž uhradila škodu, za kterou odpovídá žalovaný, jehož společnost LKW Walter pověřila provedením přepravy, při níž bylo poškozeno vozidlo i přepravovaný náklad.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. července 2007, č. j. 38 Cm 53/2006-141, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 76 234,81 EUR s 5% úrokem od 23. května 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Cmo 470/2007-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu 35 386,49 EUR s 5% úrokem z této částky od 23. května 2006 do zaplacení a ve zbytku ho změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 40 851,32 EUR s příslušenstvím z této částky zamítl. Dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR šlo o přepravu uskutečněnou několika dopravci na základě jedné přepravní smlouvy, na kterou byl vystaven jeden nákladní list. Rovněž tak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o rozsahu škody ve výši 35 383,49 EUR, jakož i s jeho posouzením, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a její žalobní nárok není promlčen. Nepřisvědčil však závěru soudu prvního stupně o vzniku práva žalobkyně na náhradu výloh, spojených s právním zastoupením ve sporu vedeném u Obchodního soudu ve Vídni, neboť za výlohy, na které dopadá čl. 37 Úmluvy CMR, nelze považovat náklady uhrazené v předcházejících soudních řízeních mezi dopravci zúčastněnými na přepravě, ani vlastní náklady dopravců v těchto řízeních, pokud nenastala situace, kdy soudní řízení muselo proběhnout.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 23 Cdo 4039/2008-226, zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále zamítl dovolání žalobkyně, které směřovalo do rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé. Nejvyšší soud soudům obou stupňů vytkl, že řešily otázku aplikace čl. 34 Úmluvy CMR v rozporu s hmotným právem, dospěly-li k závěru o povinnosti žalovaného uhradit škodu na přepravované zásilce, aniž zkoumaly, zda uvedený článek Úmluvy CMR na zjištěný skutkový stav dopadá. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v projednávaném případě dovodit, že přeprava byla prováděna postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy. Způsoby provádění přeprav je třeba řádně rozlišit a podle toho posoudit otázky nároků z odpovědnosti za přepravovanou zásilku a jejich případné promlčení. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl se zdůvodněním, že pokud není možno dopravu kvalifikovat jako postupnou, nelze žalobkyni přiznat náhradu soudních výloh, jelikož to neumožňuje právní úprava obsažená v čl. 17 až 29 Úmluvy CMR, podle nichž se posuzuje odpovědnost jen jednoho dopravce.
V novém řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. června 2009, č. j. 38 Cm 53/2006-251, zamítl žalobu o zaplacení 35 386,49 EUR s 5% úrokem z této částky od 23. května 2006 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, zopakoval dokazování všemi listinnými důkazy, které provedl v předcházejícím řízení. Přepravním příkazem č. A 0869732 ze dne 20. března 2000, jakož i mezinárodním nákladním listem č. CZ 0671027 a sdělením Policie ČR ve Zlíně ze dne 27. března 2000 vzal za prokázané, že dotčenou přepravu provedl jen žalovaný. Nešlo tedy o přepravu prováděnou postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy ve smyslu čl. 34 a násl. Úmluvy CMR. Soud prvního stupně, s odkazem na čl. 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR, shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť žalobkyně uplatnila u soudu nárok na náhradu škody na přepravované zásilce až po uplynutí jednoroční promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 279/2009-291, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 279/2009-336, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 35 383,49 EUR s 5% úrokem od 23. května 2006 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že dotčenou přepravu zásilky prováděl žalovaný na základě přepravní smlouvy uzavřené se společností LKW Walter. Žalovaný započal plnění svých přepravních povinností dne 22. března 2000, a to nakládkou bavlny v N.. Mezi účastníky nebylo v řízení sporu o tom, že řidič žalovaného zavinil při přepravě dne 24. března 2000 dopravní nehodu, při níž došlo k poškození jízdní soupravy i převážené bavlny, když na zásilce jejím poškozením vznikla škoda ve výši 35 383,49 EUR. Podle posouzení odvolacího soudu za škodu na zásilce odpovídá objektivně dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR žalovaný jako dopravce vůči zasílateli (odesílateli) z uzavřené přepravní smlouvy, z níž práva a povinnosti společnost LKW Walter postoupila na žalobkyni. Žalobkyně je proto ve věci aktivně legitimována a žalovaný je povinen jí uplatněnou náhradu škody zaplatit, když netvrdil a neprokazoval, že by byl odpovědnosti za škodu zproštěn ve smyslu čl. 17 odst. 2, popř. odst. 4 Úmluvy CMR. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením soudu prvního stupně o promlčení práva žalobkyně na náhradu škody. Učinil tak na základě závěru, že společnost LKW Walter dopisem ze dne 24. března 2000 řádně a včas uplatnila u žalovaného nárok na náhradu škody, která vznikla poškozením zboží během přepravy. Za situace, kdy bylo v řízení dopisem žalovaného ze dne 18. dubna 2000 prokázáno, že žalovaný písemně reklamaci žalobkyně neodmítl, došlo podáním písemné reklamace ke stavění promlčecí doby ve smyslu čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR, přičemž tato promlčecí doba do dne podání žaloby dne 23. května 2006 neskončila.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že ho podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž současně uplatňuje i dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Kromě toho se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, jelikož odvolací soud při výkladu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR právně pochybil. Podle jeho názoru je třeba nejprve vyložit, jaký úkon je třeba rozumět „reklamací“ ve smyslu uvedeného článku Úmluvy CMR a jaké právní náležitosti má tato reklamace obsahovat.
Dovolatel oponuje odvolacímu soudu, považoval-li fax právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 24. března 2000 (bez ohledu na jeho sporné doručení žalovanému) za reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, neboť podle jeho názoru tento fax náležitosti reklamace ve smyslu tohoto článku Úmluvy CMR nesplňuje. V prvé řadě poukazuje na to, že fax měl být odeslán v okamžiku, kdy ještě nedošlo k předání zboží příjemci, resp. ke zjištění škody na zásilce po dopravní nehodě. Podle jeho názoru by měla reklamace obsahovat především skutečnosti rozhodné pro zahájení reklamačního řízení, tedy informace o tom, jaké zboží bylo poškozeno a jeho předpokládané poškození, kde se nachází poškozená zásilka, zda k ní byl přivolán havarijní komisař a další skutečnosti důležité k posouzení škodní události. Podle dovolatele Úmluva CMR předpokládá, že k reklamaci zaujme stanovisko dopravce; pokud by však reklamací byla již listina obsahující text, že dopravce je činěn odpovědným za škodu (jak tomu bylo v souzené věci), pak s ohledem na svou objektivní odpovědnost ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR nemá dopravce právní důvod reklamaci odmítnout.
Dovolatel dále nesouhlasí s odvolacím soudem, považoval-li jeho dopisem ze dne 18. dubna 2000 za prokázané, že fax právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 24. března 2000 obdržel, ačkoli to v dopise není výslovně uvedeno. Vytýká mu, že převzal tvrzení žalobkyně, aniž zkoumal, zda nevyhotovil uvedený dopis z jiného důvodu. Tvrdí, že pokud sděloval právní předchůdkyni žalobkyně cokoli o dokladech k dopravní nehodě, nelze z toho dovozovat, že šlo o reakci na fax právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 24. března 2000. Dovolatel se proto domnívá, že skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť v řízení nebylo žádným důkazem prokázáno, že mu byl předmětný fax doručen. Z tohoto důvodu podle dovolatele nemohlo dojít ke stavění běhu promlčecí doby dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadami. Vytýká mu, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozporu se skutečností uvedl, že žalovaný nereagoval na poučení soudu a nenavrhl žádné důkazy k prokázání tvrzení o odmítnutí reklamace. O opaku svědčí podle dovolatele jeho podání ze dne 20. dubna 2010, jímž na výzvu odvolacího soudu ze dne 16. března 2010 reagoval a v němž navrhl doplnit dokazování spisem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 40 Cm 106/2001, který byl veden mezi týmiž účastníky o stejný předmět sporu, v němž bylo řízení zastaveno, neboť žalobkyně vzala žalobu zpět na základě námitky promlčení vznesené žalovaným. Tvrdí, že i v případě, že by fax ze dne 24. března 2000 obstál jako reklamace, je nutné jeho odpor podaný v uvedeném soudním řízení považovat za její odmítnutí ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, když tímto odporem odmítl nárok žalobkyně na náhradu škody v obou řízeních. Zastává názor, že žalobní nárok je promlčen, neboť doručením jeho odporu žalobkyni počala dále běžet promlčecí doba, která již v okamžiku podání žaloby uplynula.
Další vady řízení se podle dovolatele dopustil odvolací soud při určení výše škody. Vytýká mu, že v tomto směru vyšel z rozsudku, který vydal Obchodní soud ve Vídni v řízení, jehož účastníkem nebyl a v němž bylo rozhodováno podle rakouského práva, aniž se jakkoli vypořádal s jednoznačným důkazem o hodnotě zásilky v době a místě převzetí ve smyslu čl. 23 odst. 1 Úmluvy CMR, který předložil žalovaný. Tento důkaz přitom vychází z provedeného celního řízení, kde byla uvedena hodnota zásilky dle faktury ve výši 29 355 DEM (t. j. 14 768,70 EUR).
Podle dovolatele odvolací soud rovněž pochybil, dovodil-li aktivní věcnou legitimaci žalobkyně pouze z postoupení pohledávky ze dne 12. března 2001 od společnosti LKW Walter, aniž se zabýval otázkou, zda v době postoupení postupovaná pohledávka existovala, tedy zda šlo o platné postoupení pohledávky.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Námitky dovolatele označuje za nedůvodné, přičemž poukazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu řešící otázky reklamace a promlčení dle Úmluvy CMR. Žalobkyně souhlasí s odvolacím soudem, považoval-li dopis LKW Walter ze dne 24. března 2000 za písemnou reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, jakož i s jeho závěrem, že dovolatel nepředložil žádný důkaz o odmítnutí reklamace. Rovněž tak oponuje názoru dovolatele, považuje-li za odmítnutí reklamace svůj odpor podaný v jiném soudním řízení. Žalobkyně navrhuje dovolání nevyhovět.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval výhradou dovolatele, že listinu ze dne 24. března 2000 vyhotovenou právní předchůdkyní žalobkyně nelze kvalifikovat jako reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, jehož se dovolávala na podporu své argumentace i žalobkyně ve vyjádření k dovolání, formuloval a odůvodnil právní závěr, že o reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 věty první Úmluvy CMR půjde též tehdy, bude-li projev oprávněného obsahovat oznámení o skutečnostech, jež zakládají jeho nároky z přepravy vůči dopravci, a vyplývá-li z něho vůle tyto nároky vůči dopravci uplatnit; uplatnění konkrétního nároku se nevyžaduje. Dodatečné uplatnění dalších nároků je již jen pozdější reklamací v téže věci ve smyslu čl. 32 odst. 2 věty čtvrté Úmluvy CMR, jehož účinky na běh promlčecí doby Úmluva CMR výslovně vylučuje. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Podle zjištění odvolacího soudu firma LKW Walter v dopise ze dne 24. března 2000, jímž opakoval dokazování, sděluje žalovanému „ve věci přepravy z N. do Č. (U.) nákladním automobilem dne 22.3.2000 – Nehoda“, že při této přepravě z důvodu nehody automobilu došlo k poškození zboží, za které činí odpovědným žalovaného s tím, že pokud žalovaný nezjistil rozsah škody prostřednictvím soudně zapojeného znalce, bude vycházet z toho, že žalovaný akceptuje případné vypočtení škody v plné výši. Dospěl-li odvolací soud na základě tohoto zjištění k závěru, že společnost LKW Walter tímto dopisem u žalovaného řádně a včas uplatnila nárok na náhradu škody, nelze mu žádné právní pochybení vytýkat, neboť předmětný dopis nepochybně obsahuje jak oznámení o skutečnosti, jež zakládá nárok přepravce vůči dopravci (informaci o konkrétní dopravní nehodě specifikované konkrétním datem nehody, označením vozidla, jakož i uvedením místa nakládky a místa určení), tak i vůli uplatnit nároky za poškození zboží vůči žalovanému. Namítá-li proto dovolatel, že v případě listiny ze dne 24. března 2000 o reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR nejde, je tato jeho kritika neopodstatněná.
Jako nedůvodnou shledal dovolací soud i námitku dovolatele, že se odvolací soud při posuzování aktivní věcné legitimace žalobkyně opomněl zabýval otázkou existence postupované pohledávky.
Je tomu tak proto, že ani případná neexistence úplatně postupované pohledávky v době uzavření postupní smlouvy nemá za následek neplatnost postupní smlouvy, nýbrž odpovědnost postupitele podle §527 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi, jestliže se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Jde o tzv. zvláštní zákonnou odpovědnost postupitele, který svou pohledávku úplatně postoupil jinému, za existenci postupované pohledávky v době jejího postupu (za její pravost). Od tohoto závěru, který Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2005, pod číslem 1 (dále srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v literatuře srov. např. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 943 nebo Knapp., V. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II., 1. vydání, Praha, CODEX 1995, str. 99), nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v posuzované věci.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil důkazy, nepřihlédl-li nijak k důkazu, který předložil o hodnotě zásilky v době a místě jejího převzetí ve smyslu čl. 23 odst. 1 Úmluvy CMR, zpochybňuje tím správnost skutkového stavu, z něhož při rozhodování vycházel.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Existence dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. se prověřuje na základě obsahu spisu. Skutečnosti, které v řízení před soudy nižších stupňů nebyly uplatněny ani jinak nevyšly v řízení najevo (a z obsahu spisu proto nejsou seznatelné), oporou pro závěr, že soudy zjistily skutkový stav věci nesprávně, být nemohou (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1268).
V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu při zjištění výše škody v postupu podle §132 o. s. ř. neshledává. Z obsahu spisu se podává, že soudy obou stupňů vycházely z výše škody na zásilce, jak ji zjistil Obchodní soud ve Vídni na základě znaleckého posudku. Skutečnost, že na faktuře, na niž odkazuje dovolatel, byla uvedena jiná částka, není sama o sobě způsobilá zpochybnit výši škody, jak ji zjistil odvolací soud.
Opodstatněnými však dovolací soud shledává výhrady, které dovolatel směřuje proti závěru odvolacího soudu o doručení reklamace žalovanému, jakož i jeho kritiku, že odvolací soud v rozporu se skutečností uvedl, že žalovaný nereagoval na poučení soudu a nenavrhl žádné důkazy k prokázání tvrzení o odmítnutí reklamace.
Podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce reklamaci písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady. Je-li reklamace zčásti uznána, běží promlčecí doba toliko u té části reklamace, která zůstala sporná. Důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává. Pozdější reklamace v téže věci běh promlčecí doby nestaví.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že zcela opomněl třetí větu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, přičemž tohoto pochybení se dopustil ve dvou směrech. Tvrzení žalovaného o neobdržení dopisu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 24. března 2000 vyvrací podle odvolacího soudu pouze dopis žalovaného ze dne 18. dubna 2000, kterým reaguje na uplatněnou reklamaci, neodmítá ji a uvádí, že do 21. dubna 2000 zašle žalobkyni doklady, které souvisí s předmětnou havárií vozidla. Odvolací soud dále uvedl, že podle tvrzení žalobkyně jí žalovaný žádné doklady nevrátil a reklamaci neodmítl. Dovodil-li odvolací soud závěr o doručení reklamace žalovanému pouze z listiny obsahující jenom sdělení žalovaného, že zašle žalobkyni doklady, aniž by jakkoli odkazoval na její reklamaci, v níž ostatně žalobkyně žádné doklady od žalovaného nepožadovala, nemá závěr odvolacího soudu o doručení reklamace žalovanému oporu v provedeném dokazování a dovolací soud spatřuje logický rozpor v hodnocení dopisu žalovaného ze dne 18. dubna 2000. Kromě toho neodpovídá skutečnosti, uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalovaný ani přes jeho poučení dle §118a o. s. ř. nedoplnil svá tvrzení a důkazy o tom, zda písemně odmítl reklamaci žalobkyně. O opaku svědčí jeho podání ze dne 20. dubna 2010 (č. l. 283 spisu) označené jako Vyjádření žalovaného k výzvě soudu z jednání ze dne 16. března 2010, v němž žalovaný uvádí, že žádnou reklamaci od žalobkyně ze dne 24. března 2000 neobdržel, a z procesní opatrnosti namítá, že za odmítnutí reklamace je třeba považovat jeho odpor v jiné věci mezi týmiž účastníky v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 106/2001. S touto výhradou žalovaného se odvolací soud nijak nevypořádal. Vytýká-li proto dovolatel nyní v dovolání odvolacímu soudu, že tuto odvolací námitku ponechal zcela bez povšimnutí, je tato jeho kritika zcela oprávněná.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné poukázat na nesprávnost argumentace žalobkyně ve vyjádření k dovolání, že s procesním úkonem nemohou být spojovány hmotněprávní účinky, neboť takový závěr z hmotného a ani z procesního práva nevyplývá. O nesprávnosti tohoto názoru svědčí např. ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř., podle něhož hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli, a potvrzuje ho i soudní judikatura, podle níž za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku dlužníkovi dle §563 obč. zák., resp. §340 odst. 2 obchodního zákoníku je možno považovat i doručení žaloby (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 1999, sp. zn. 10 Cmo 606/98, uveřejněný v časopise Právní praxe v podnikání č. 1, ročník 2000, str. 19, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 4322/2009 a též Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1006).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně opravného usnesení) v měnícím výroku ve věci samé (a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu