ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.682.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 682/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Zemědělského družstva OSTAŠ , se sídlem ve Žďáru nad Metují č.p. 141, identifikační číslo osoby 00 12 69 18, zastoupeného JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 2, Masarykovo náměstí 628, proti žalované Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61 85 98 69, o zaplacení částky 8,315.854,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 177/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2009, č. j. 51 Co 444/2008-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti oběma výrokům v záhlaví označeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2008, č. j. 15 C 177/2007-119, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 315.854,- Kč s příslušenstvím, o zaplacení částky 8,000.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Přípustnost dovolání dovolatel opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce nesprávného posouzení součásti věci hlavní soudy nižších stupňů, když škodní událost na senážní věži v „Areálu OMD“ (tj. odchovny mladého dobytka) Velké Petrovice posoudily v rozporu s ustanovením §120 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a jinak, než je řešeno „v judikaturách“ vyšších soudů. Soudům nižších stupňů vytýká, že nepřihlédly k jím předloženým důkazům a argumentům, svědčícím ve prospěch závěru, že silážní věže byly vždy v historii jejich pojištění považovány za součást věci hlavní, tedy „Areálu OMD“, a to od samého uvedení areálu do provozu, a žádný pojistitel neprovedl výluku z pojištění žádné nemovitosti z celého „pojistného kmenu“ nemovitostí. „Areál OMD“ provozně znamená, že každá z deseti staveb byla plánována a uvedena do provozu jako soubor nemovitostí tak, že všechny stavby jsou nedílnou součástí věci hlavní, o čemž se mohly soudy přesvědčit ohledáním ve smyslu ustanovení §130 o. s. ř. Zdůrazňuje, že v minulosti, kdy byly silážní věže pojištěny u jiné pojišťovny, byla tato věž pojištěna a pojišťovna v případě škodní události plnila.
Za další otázku zásadně právně významnou považuje dovolatel výklad pojmu „kulance“, který soud (míněn zřejmě soud prvního stupně) přijal z argumentace žalované jako „důkaz“. Žalobce do spisu založil minimálně 6 dokumentů osvědčujících, že žalovaná pod nátlakem argumentů žalobce uznala na svém hlavičkovém papíře pojistnou událost na věžích. Přitom žalovaná ve věci uspěla s vyloženě účelovým až lživým tvrzením, že písemné uznání pojistné události i samo placení pojistného odškodnění na účet žalobce bylo jakousi nesmluvní kulancí.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12, čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006, uveřejněné na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, protože podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, ale veškeré své dovolací námitky směřuje do skutkových zjištění (včetně hodnocení důkazů), na nichž odvolací soud založil posouzení povinnosti žalované plnit podle pojistné smlouvy č. 5107971359 uzavřené mezi účastníky 29. ledna 2004, jejíž součástí je příloha č. 1 obsahující přehled pojištěných staveb, dále všeobecné pojistné podmínky pro pojištění zemědělských farem 2002 (označené jako VPPZF-2002) a zvláštní pojistné podmínky pro pojištění zemědělských staveb (pod označením ZPP 51/2003), a vzniku nároku na plnění z pojistné smlouvy. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a).
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud (i soud prvního stupně) učinil při posouzení tvrzeného uznání závazku žalovanou, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož k uznání závazku nedošlo, když žalovaná žalobci sdělila, že senážní věže pojistnou smlouvou pojištěny nebyly a nárok na náhradu pojistného plnění v tomto případě nevznikl, avšak pojistné plnění, které žalobce již obdržel, nebude požadovat zpět, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výhrada, kterou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nebylo přihlédnuto ke všem jím předloženým důkazům a tvrzením, je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatel v rámci námitky procesní vady ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Jelikož dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu