ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1453.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1453/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. Ř., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, o zaplacení částky 970.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod. sp. zn. 10 C 226/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2009, č. j. 21 Co 131/2009-437, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2009, č. j. 21 Co 131/2009-437, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, č. j. 10 C 226/2005-205, ve znění opravného usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 10 C 226/2005-224, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 970.000,- Kč, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2009, č. j. 21 Co 131/2009-437, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, č. j. 10 C 226/2005-205, ve znění opravného usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 10 C 226/2005-224, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroku ve výši 15 % z částky 970.000,- Kč ročně za dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV., se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 970.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje dluh z půjčky, kterou mu poskytl na základě smlouvy uzavřené dne 14. 9. 2001. Dále požadoval zaplacení smluvní pokuty.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 10 C 226/2005-54, zamítl žalobu o zaplacení 970.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% p. a. od 15. 9. 2005 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 523.800,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. června 2006, č. j. 21 Co 304/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 10 C 226/2005-205, ve znění opravného usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 10 C 226/2005-224, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 970.000,- Kč s dohodnutým úrokem ve výši 15% p. a. za dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 523.800,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že na základě smlouvy ze dne 14. 9. 2001 půjčil žalovanému částku 970.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit do 14. 9. 2002 s dohodnutým úrokem ve výši 15 % ročně. Současně si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení s vrácením půjčky. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že dluh uhradil; toto tvrzení nebylo prokázáno smlouvou o půjčce dalších 200.000,- Kč uzavřenou účastníky dne 25. 5. 2005 (v níž je uvedeno, že žalobce nemá ke dni podpisu této smlouvy za žalovaným jinou pohledávku než z této smlouvy o půjčce), a skutkovou verzi žalovaného nepodpořili ani slyšení svědci (právní zástupce žalovaného JUDr. K., koncipient zástupce žalovaného Mgr. Z. a V. J.), kteří shodně uvedli, že potvrzení o vrácení půjčky nikdy neviděli. Svědek J. potvrdil pouze to, že účastníci měli velice úzké vazby související s podnikáním ve společnosti Tvingo design, s. r. o. a takovému účelu sloužila i smlouva o půjčce, která je předmětem sporu. Svědek H. (otec žalovaného) sice uvedl, že žalovaný mu sdělil, že dluh žalobci vrátil, avšak očitým svědkem předání peněz nebyl. Žalovanému se nepodařilo prokázat ani další skutkovou verzi, že žalobce ve skutečnosti půjčil uvedené finanční prostředky společnosti Tvingo design, s. r. o. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli v souladu s §657 a §658 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), písemnou smlouvu o půjčce. Protože žalovaný půjčený obnos nevrátil, jeho závazek ze smlouvy splněním nezanikl. Soud prvního stupně proto žalobě do částky 970.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl; do částky 523.800,- Kč ji zamítl, neboť ujednání o smluvní pokutě shledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy (39 obč. zák.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 21 Co 131/2009-437, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 970.000,- Kč s úrokem ve výši 15% ročně za dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení zamítl (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Po zopakování výslechů obou účastníků řízení, svědka J. a listinných důkazů a doplnění dokazování výslechem svědkyně L. V. a dalšími listinnými důkazy (uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že se žalovaným uzavřel dne 14. 9. 2001 smlouvu o půjčce a že mu na jejím základě předal částku 970.000,- Kč. Oproti soudu prvního stupně však uvěřil žalovanému, že půjčenou částku žalobci vrátila společnost žalovaného Tvingo Design, s. r. o. (dále jen „společnost“); jako nevěrohodné totiž vyhodnotil tvrzení žalobce, že společnost mu plnila z titulu půjčky, kterou jí poskytl v roce 2001 ve výši 1,100.000,- Kč. Dovodil, že závazek žalovaného z půjčky ze dne 14. 9. 2001 zanikl tak, že plnění poskytla jiná osoba (společnost žalovaného), byť tato dluh žalovaného nepřevzala (§531 odst. 1 a 2 obč. zák.) a ani nepřistoupila k jeho závazku (§533 obč. zák.). Ujednání účastníků ve smlouvě o půjčce ohledně 15 % úroku posoudil pro neurčitost jako absolutně neplatné (§37 odst. 1 obč. zák.).
Proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že řízení zatížil vadou tím, že v rozporu s §213 odst. 4 o. s. ř. provedl rozsáhlé dokazování, že nad rámec návrhů účastníků provedl důkaz spisem sp. zn. D 1891/93 a zabýval se jeho solventností v roce 2001, tedy skutečností, která nebyla předmětem dokazování před soudem prvního stupně. I při jeho výslechu jako účastníka řízení, s nímž souhlasil, se oproti jeho očekávání odvolací soud zaměřil jen na zjišťování zdrojů jeho příjmů. Tímto postupem byl zaskočen a zdroje svých příjmů ve sledovaném období postupně upřesňoval a dokládal. Má výhrady k vyhodnocení věrohodnosti výpovědi své i výpovědi žalovaného odvolacím soudem, poukazuje na jednotlivé změny v tvrzení žalovaného ohledně existence půjčky a způsobu zániku závazku z půjčky (nejdříve tvrdil, že si peníze nepůjčil, poté, že peníze použil na zaplacení dodavatelům společnosti, že o vrácení půjčky byl sepsán příjmový doklad, který se ztratil, že závazek zanikl částečně započtením, nebo že zanikl „převedením či přeúčtováním“ na společnost). Má za to, že odvolací soud dospěl ke dvěma rozporným závěrům, když uzavřel, že nevyšlo najevo, že by mu žalovaný částku 970.000,- Kč vrátil a zároveň dovodil, že žalovaný vrácení půjčky prokázal. Obdobně je tomu se závěrem, že prohlášení účastníků ve smlouvě o půjčce ze dne 25. 5. 2005, že žalobce nemá za žalovaným jinou pohledávku, nemá ve vztahu k půjčce z roku 2001 žádnou právní relevanci, neboť toto prohlášení považoval odvolací soud současně za nepřímý důkaz o tom, že žalobce ke dni uzavření této smlouvy žádné pohledávky vůči žalovanému neměl. Za nepodložené považuje skutkové zjištění, že úmyslem účastníků v roce 2003 bylo, aby se dlužníkem z půjčky 970.000,- Kč stala společnost. Odvolací soud pochybil, jestliže se nevypořádal s jím předloženým příjmovým dokladem na částku 1,100.000,- Kč vystaveným společností dne 5. 3. 2001, jímž prokazoval poskytnutí půjčky v této výši společnosti. Nesouhlasí se zjištěnou výší jeho příjmů v letech 2000 a 2001, neboť odvolací soud pominul důkazy prokazující i další zdroje - úspory v hotovosti a příjem z vyplacených cestovních náhrad. Polemizuje s hodnocením výpovědi svědka Javůrka odvolacím soudem a rozebírá odchylky v jeho svědeckých výpovědích, které odpovídaly měnícím se skutkovým tvrzením žalovaného. Zpochybňuje správnost právního závěru, že ujednání o 15% úroku ve smlouvě o půjčce ze 14. 9. 2001 je pro neurčitost neplatné, argumentací, že jde o sjednanou úplatu za poskytnutí půjčky ve výši 15% z půjčené částky formulovanou obvyklým způsobem. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. v dovolání vytýkány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce námitkami, že odvolací soud provedl rozsáhlé doplnění dokazování za účelem zjištění zdrojů jeho příjmů v letech 2000 a 2001, ačkoliv tato skutečnost nebyla předmětem dokazování před soudem prvního stupně, a že nad rámec návrhů účastníků provedl důkaz spisem sp. zn. D 1891/93, uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Podle §213 odst. 5 o. s. ř. odvolací soud nepřihlíží při zjišťování skutkového stavu ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. To neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování; tyto předpoklady přitom musí být naplněny kumulativně. Nejde-li tedy v odvolacím řízení o rozsáhlé doplnění dokazování, je odvolací soud povinen navržené důkazy provést, i když ke skutečnosti, která jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné dokazování. Rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje množství důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale rozsah pro posouzení věci významných skutečností, ohledně nichž je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. je možno považovat za normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé.
V daném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný poprvé namítl nedostatečné zdroje příjmů žalobce pro poskytnutí dvou půjček v krátkém časovém období roku 2001 již ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2007 (čl. 119 spisu). Tato skutečnost namítaná žalovaným během řízení před soudem prvního stupně tak nebyla jeho novým tvrzením, a odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby k němu prováděl dokazování; nejednalo se totiž o rozsáhlé doplnění dokazování, neboť bylo zaměřeno pouze na prokázání jedné z dílčích, z hlediska posouzení věci významných, skutečností. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat ani to, že využil možnosti dané mu §213a odst. 1 a §120 odst. 3 o. s. ř. a provedl nad rámec návrhů účastníků důkaz spisem sp. zn. D 1891/93, který vyplynul z obsahu spisu a prokazoval výši nabytého spoluvlastnického podílu žalobce k nemovitosti, jejíž prodej měl být podle tvrzení žalobce jedním z hlavních zdrojů jeho příjmů v inkriminované době. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Další dovolací výhrady míří proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě odvolací soud založil svůj právní závěr, že závazek žalovaného z půjčky uzavřené dne 14. 9. 2001 zanikl splněním (§559 obč. zák.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávaném případě vyšel odvolací soud z toho, že žalobce podle smlouvy o půjčce uzavřené se žalovaným dne 14. 9. 2001 poskytl žalovanému celkem 970.000,- Kč. Žalovaný tyto finanční prostředky použil ve své společnosti Tvingo design, s. r. o. (dále opět jen „společnost“), jejímž společníkem žalobce měl v úmyslu se stát (od 11. 6. 2004 do 29. 6. 2004 jím skutečně byl). Půjčka se projevila v účetnictví společnosti v roce 2001 jako půjčka žalovaného (společníka). Žalobce do společnosti investoval prostředky v celkové výši 1,100.000,- Kč (včetně půjčky poskytnuté žalovanému) a v roce 2003 uzavřel se společností smlouvy o půjčce 800.000,- Kč (18. 3. 2003) a 300.000,- Kč (17. 6. 2003), na jejichž základě však žalobce žádné peníze společnosti nepředal. Účelem uzavření těchto půjček bylo „převedení, resp. přeúčtování“ půjčky ze 14. 9. 2001 na společnost. Ta také podle nich žalobci plnila. Důvodem uzavření smluv v roce 2003 nemohla být skutečnost, že žalobce společnosti v roce 2001 půjčil 1,100.000,- Kč, které však nebyly řádně zaúčtovány, a tento nedostatek měl být uzavřením těchto smluv napraven, neboť žádnou takovou půjčku žalobce společnosti v roce 2001 neposkytl. V příjmech společnosti se v uvedeném období žádná taková částka neobjevila a žalobce neměl v té době ani dostatečné zdroje příjmů k poskytnutí půjčky jak žalovanému tak i jeho společnosti; v tu dobu mohl mít k dispozici maximálně 1,474.000,- Kč. Ujednání ve smlouvě o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 25. 5. 2005, že žalobce žádnou jinou pohledávku za žalovaným nemá, souviselo s převodem obchodního podílu žalobce ve společnosti na žalovaného a s vypořádáním jejich vztahů s tím souvisejících. Smlouva ze dne 25. 5. 2005 svědčí o ne zcela obvyklých právních postupech účastníků, jejichž dokladem je i dohoda o vypořádání půjček z téhož dne, podle níž se žalobce a společnost dohodli na splátkovém kalendáři půjček poskytnutých v roce 2003 v celkové výši 1,100.000,- Kč, podle něhož společnost žalobci plnila, ačkoli žádné finanční prostředky jí podle těchto smluv neposkytl.
Skutkové zjištění, že podle smlouvy o půjčce ze dne 14. 9. 2001 žalovaným vypůjčený obnos 970.000,- Kč žalobci vrátila společnost žalovaného, učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - z výsledků dokazování, a to především z výpovědi žalovaného. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že toto zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud uvěřil obranné verzi žalovaného, že dvě půjčky z roku 2003 mezi žalobcem a společností byly uzavřeny s úmyslem „převést“, resp. „přeúčtovat“ půjčku ze 14. 9. 2001 (poskytnutou žalovanému) na společnost, neboť prostředky získané touto půjčkou byly v účetnictví společnosti evidovány jako půjčka žalovaného. Výpověď žalovaného podpořil svědek J., který jako daňový poradce společnosti byl osobně zasvěcen do jejího účetnictví a účetních operací souvisejících se vzájemnými vztahy účastníků. Zpochybňuje-li žalobce věrohodnost tohoto svědka poukazem na rozpory v jeho výpovědích, dovolací soud se s touto námitkou neztotožňuje. Z porovnání jeho výpovědí nevyplývá, že se jejich obsah natolik měnil, aby to mohlo vést k závěru o nevěrohodnosti svědka. Ten v průběhu řízení vypovídal opakovaně, přičemž údaje týkající se rozhodných okolností pouze zpřesňoval a vyjasňoval na základě otázek kladených mu v probíhajícím řízení. Zjištění, které odvolací soud čerpal z výpovědi svědka J., že v účetnictví společnosti se v roce 2001 objevila částka okolo 1,000.000,- Kč, kterou zaúčtoval jako vklad žalovaného, neboť na tento příjem nebyl doklad, že po zjištění, že šlo o prostředky žalobce, vedl účastníky v roce 2003 k tomu, aby uzavřeli smlouvy o půjčce za účelem vedení tohoto příjmu na žalobce, a že v roce 2003 nebyl do společnosti žádný hotovostní vklad proveden, je logickým objasněním vztahů mezi účastníky v souvislosti s jejich působením ve společnosti; svědkem uváděné údaje se shodují s těmi, které vyplývají z účetních dokladů, o jejichž spolehlivosti není důvod pochybovat. Svědek J. rovněž hodnověrným způsobem vyvrátil skutkovou verzi žalobce, že důvodem uzavření dvou smluv o půjčce v roce 2003 byla skutečnost, že společnosti v roce 2001 půjčil 1,100.000,- Kč, které však nebyly řádně zaúčtovány, a tento nedostatek měl být uzavřením těchto smluv napraven. Z výpovědi svědka, podporované účetními doklady, bylo zjištěno, že takový další obnos se v účetnictví firmy jako její příjem v roce 2001 neobjevil. Pravdivost tvrzení žalobce neprokázal ani jím předložený příjmový pokladní doklad společnosti č. 532001 z 5. 3. 2001 vystavený právě na částku 1,100.000,- Kč, jehož průkazní hodnota byla zpochybněna předloženými účetními doklady společnosti z roku 2001, z nichž vyplynulo, že svým označením nezapadá do číselné řady účetních dokladů společnosti, které byly v roce 2001 očíslovány od 1 do 26, a odlišuje se od nich i grafickou úpravou, a dále výpovědí svědka J., z níž bylo zjištěno, že tento doklad nebyl v účetnictví společnosti zaevidován (v tomto ohledu se neprosadí námitka žalobce, že odvolací soud pominul příjmový doklad z 5. 3. 2001 a nijak jej nehodnotil). Skutkový závěr, že žalobce mohl mít v roce 2001 k dispozici maximálně 1,474.000,- Kč, odvolací soud čerpal z listinných důkazů provedených na návrh žalobce (zejména z kupních smluv, jejichž předmětem byl prodej nemovitosti za 790.000,- Kč, prodej osobního automobilu za 130.000,- Kč, ze smluv o překlenovacím úvěru ze dne 3. 7. 2001 a o úvěru ze stavebního spoření ze dne 19. 7. 2001 - žalobci bylo vyplaceno celkem 554.000,- Kč). I kdyby odvolací soud vzal v potaz částku 500.000,- Kč tvrzených úspor v hotovosti a vyplacené cestovní náhrady v celkové výši 267.389,10 Kč, nedosahovaly by žalobcovy finanční zdroje takové výše, aby mohl poskytnout v krátkém časovém období roku 2001 dvě půjčky v celkové výši 2,070.000,- Kč. Skutkové závěry odvolacího soudu, že společnost v roce 2005 plnila na dluh žalovaného z půjčky ze dne 14. 9. 2001, nejsou ani v rozporu s obsahem smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 25. 5. 2005, v níž je uvedeno, že věřitel (žalobce) nemá vůči dlužníkovi (žalovanému) ke dni podpisu smlouvy žádnou jinou pohledávku, než je pohledávka z této smlouvy. Věrohodnost tvrzení žalovaného, že toto ujednání bylo důsledkem tzv. účetní operace v roce 2003, jejímž smyslem bylo, aby se dlužníkem z této půjčky stala společnost, a že bylo učiněno v souvislosti s převodem obchodního podílu žalobce ve společnosti na žalovaného a s vypořádáním s tím souvisejících vztahů, je prokazována dohodou ze dne 25. 5. 2005 o vypořádání půjček, podle níž se žalobce a společnost dohodli na splátkovém kalendáři půjček z roku 2003 v celkové výši 1,100.000,- Kč.
Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není zřejmý logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací hodnotu i věrohodnost. Náležitě vysvětlil, proč neuvěřil skutkové verzi žalobce, který popíral vrácení půjčky, a proč naopak uvěřil obraně žalovaného, že částku 970.000,-Kč (tj. jistinu), kterou dlužil z půjčky ze dne 14. 9. 2001, za něho vrátila žalobci společnost Tvingo Design, s. r. o. Odvolacímu soudu tak nelze z hlediska způsobu, jakým k závěru o vrácení půjčky dospěl, ničeho vytknout. Obstojí proto na základě zjištěného skutkového stavu věci právní závěr, že dluh žalovaného z půjčky ve výši 970.000,- Kč zanikl splněním (§559 obč. zák.), byť žalobci plnila jiná osoba než žalovaný. Protože dluh žalovaného nepřevzala (§531 odst. 1, 2 obč. zák) ani nepřistoupila k jeho závazku (§533 obč. zák.), lze její plnění za žalovaného podřadit skutkové podstatě bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. (tj. společnost plnila za žalovaného, co po právu měl plnit sám).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalobce závěr odvolacího soudu, že ujednání o úroku ve výši 15% ve smlouvě o půjčce ze 14. 9. 2001 je pro neurčitost absolutně neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Jestliže odvolací soud učinil závěr o neurčitosti ujednání obsaženého v článku II. smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 14. 9. 2001, v němž je uvedeno, že se žalovaný zavázal půjčenou částku vrátit do 14. 9. 2002 spolu s úrokem ve výši 15%, aniž postupoval podle §35 odst. 2 obč. zák. a za pomocí interpretačních pravidel v tomto ustanovení formulovaných ujednání účastníků o úroku zachycené ve smlouvě o půjčce vyložil, je jeho právní posouzení neúplné (tj. nesprávné) a jeho právní závěr o neurčitosti ujednání o úroku z půjčené částky nemůže obstát.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo částečně zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud je proto zrušil v části měnícího výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení „úroku ve výši 15% ročně z částky 970.000,- Kč za dobu od 15. 9. 2001 do zaplacení“, a v akcesorických výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu v části měnícího výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 970.000,- Kč, se žalobci zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto jeho dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková