ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1730.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1730/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. D., zastoupené JUDr. Evou Burdovou, advokátkou se sídlem Brno, Malinovského nám. 4, proti žalovanému C. D., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Brno, Wurmova 16, o příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 3/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 49 Co 109/2008-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 3 C 3/2006-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.500,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), řízení o zaplacení částky 85.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19 % ročně z této částky za dobu od 9. 7. 2006 do zaplacení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části soudního poplatku (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 49 Co 109/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 19 % úrok z prodlení z částek blíže specifikovaných za období od 3. 11. 1995 do zaplacení, potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím 31. 12. 2012).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Bez významu je výhrada žalovaného, že odvolací soud nepřihlédl k jeho v odvolacím řízení uplatněným tvrzením, že listinu označenou jako „uznání dluhu“ podepsal dne 18. 9. 1995 v mylném domnění, že tím uzavírá písemnou smlouvu o půjčce, a že příslib uhradit dluh ve výši 200.000,- Kč do 2. 11. 1995 nemohl být vzhledem k jeho poměrům vážným projevem vůle. Žalovaný tím uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů). Mimo rámec uvedeného se sluší připomenout, že soud prvního stupně poučil žalovaného opakovaně při jednáních dne 19. 6. 2007 a dne 27. 9. 2007 podle §119a odst. 1 o. s. ř. (čl. 37 a 48 spisu), takže odvolací řízení probíhalo v systému neúplné apelace, v němž platí tzv. zákaz uplatňování novot. Znamená to, že účastník je povinen všechny rozhodné skutečnosti uvést a důkazy označit dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí. Jestliže účastník skutečnosti a důkazy před soudem prvního stupně neuplatnil, může tak učinit v odvolacím řízení jen za podmínek upravených v §205a odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný nové skutečnosti uplatnil teprve v řízení před odvolacím soudem, aniž byla splněna některá z podmínek, na něž pamatuje §205a odst. 1 o. s. ř., nemohl k nim odvolací soud přihlížet.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost právního závěru, že dne 18. 9. 1995 platně v souladu s §558 obč. zák. písemně uznal dluh z půjčky poskytnuté mu žalobkyní dne 2. 9. 1995 co do důvodu a výše s příslibem jej uhradit do 2. 11. 1995, a že se tudíž v důsledku tohoto uznání na právo žalobkyně vztahovala desetiletá promlčecí doba podle §110 odst. 1 obč. zák. Námitku neplatnosti uznání dluhu založil ovšem na argumentaci uplatněné nepřípustně až v odvolacím řízení (listinu uznání dluhu podepsal dne 18. 9. 1995 v omylu, že jde o smlouvu o půjčce, a příslib uhradit dluh do 2. 11. 1995 nebyl vážným projevem vůle). I kdyby nešlo o tzv. nepřípustné novoty, nebyly by tyto výtky způsobilé založit v posuzovaném případě přípustnost dovolání. Z obsahového vylíčení těchto dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že žalovaný zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu za pomoci vlastní verze skutku, tedy prostřednictvím skutkových námitek. Pomíjí přitom, že v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, vyloučeno a dovolací soud je povinen vyjít ze skutkového stavu věci, který byl podkladem pro rozhodnutí věci. Je tedy evidentní, že napadené rozhodnutí nemá z hlediska posouzení otázek platnosti uznání dluhu žalovaným a promlčení práva žalobkyně na úhradu nedoplatku půjčky zásadní právní význam.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže založit ani výhrada, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. který žalovaný spatřuje ve svých současných osobních poměrech; zatímco v době uzavření smlouvy o půjčce v roce 1995 byl výdělečně činný, nyní je v invalidním důchodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se sice nezabýval otázkou, zda požadavek žalobkyně na zaplacení příslušenství pohledávky lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaný existenci právně významných skutečností netvrdil a ani ty, které uvedl v dovolání, nejsou z hlediska aplikace §3 odst. 1 obč. zák. relevantní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 152).
Rozhodnutím o výši úroků z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí). Jakkoli nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalovaného, že si účastníci smluvili úroky ve výši 10 %, sluší se připomenout, že od úroků z prodlení je třeba odlišovat tzv. „smluvené“ úroky představující úplatu za užívání půjčené jistiny (§568 obč. zák.), a ty nebyly předmětem řízení.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. června 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu