ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1827.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1827/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. O. , zastoupené JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem Blansko, Nádražní 10, proti žalované DAXTO s. r. o. v likvidaci se sídlem Brno, Čechyňská 25, identifikační číslo 25500538, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 486/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 37 Co 412/2011-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlasty Němcové, advokátky se sídlem Blansko, Nádražní 10.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 4 C 486/2001-75, zamítl žalobu o určení, že „žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 1964 pro k. ú. a obec B. jako stavba - objekt bydlení č. p. 1228 na p. č. st. 1376, pozemek p. č. st. 1376 zast. plocha a pozemek p. č. 875/98 zahrada“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 33 Cdo 4246/2008-158, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zavázal je právním názorem, podle něhož bylo-li účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou §553 obč. zák.; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu §39 obč. zák.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. prosince 2010, č. j. 4 C 486/2001-193, určil, že „žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 1964 pro k. ú. a obec B. jako stavba - objekt bydlení č. p. 1228 na p. č. st. 1376, pozemek p. č. st. 1376 zast. plocha a pozemek p. č. 857/98 zahrada“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 37 Co 412/2011-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka žalované, že soudy obou stupňů, vedeny nesprávným právním názorem dovolacího soudu, dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, není způsobilá přípustnost dovolání v posuzovaném případě založit. Podstatu dovolacích námitek žalované tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalovaná při rekapitulaci a vlastním vyhodnocení provedených důkazů vyjadřuje přesvědčení, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci, který odvolací soud převzal a na jehož základě pak založil (ve shodě se soudem prvního stupně) právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná polemizuje zejména s vyhodnocením výpovědi svědka M. K. a vlastním hodnocením tohoto důkazu dospívá ke skutkovému závěru, že v pořadí druhá kupní smlouva nebyla uzavřena za účelem zajištění pohledávky, přičemž uváděl-li svědek, že poté co žalobkyně půjčku zaplatí, převede na ni nemovitost zpět, bylo tím myšleno pouze právo zpětné koupě ve smyslu §607 obč. zák. Těmito námitkami ovšem žalovaná zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu za pomoci vlastní verze skutku, tedy prostřednictvím skutkových námitek. Pomíjí přitom, že v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, vyloučeno a dovolací soud je povinen vyjít ze skutkového stavu věci, který byl podkladem pro rozhodnutí věci odvolacím soudem. Argumentuje-li žalovaná nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně.
Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 - viz. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 12. července 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu