ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2578.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2578/2010-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobce P. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému Č. A. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 57, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 55 Co XY, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 55 Co XY, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 22 C XY, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 22 C XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. RSP XY ze dne 4. května 2005, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. 55 Co XY, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 26. 11. 2001 „Smlouvu o spolupráci“ upravující práva a povinnosti při spolupráci na změnách při řízení TV NOVA, respektive při prodeji podílu žalobce v obchodní společnosti CET 21. V bodě 21 uvedené smlouvy si účastníci sjednali, že všechny spory, které by mohly vzniknout ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou s vyloučením obecných soudů rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen Rozhodčí soud“). Žalobce neplnil závazky vyplývající ze „Smlouvy o spolupráci“ a záměrně se vyhýbal jednání s žalovaným. Protože se účastnící nedohodli na osobě jediného rozhodce, jmenoval rozhodce předseda Rozhodčího soudu podle §21 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu pro vnitrostátní spory; takto jmenovaný rozhodce B. P. funkci přijal. Usnesením ze dne 20. 9. 2004 rozhodce B. P. zamítl námitku P. K. (v rozhodčím řízení v pozici žalovaného), že není v pravomoci Rozhodčího soudu řešit spor účastníků, a rozhodčím nálezem mu uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu zaplatit Č. A., který byl v rozhodčím řízení v pozici žalobce, částku 3,430.000,- Kč; co do částky 1,610.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech rozhodčího řízení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy shodně k závěru, že v daném případě byla platnou rozhodčí doložkou obsaženou ve „Smlouvě o spolupráci“ založena pravomoc Rozhodčího soudu. Uzavřely, že žalobce v řízení neprokázal, že by B. P. nebyl povolán k rozhodování ve věci nebo že neměl způsobilost být rozhodcem. Protože žalobce zůstával ve vztahu k určení (jediného) rozhodce zcela nečinný, resp. jednání s žalovaným se vyhýbal, lze mít za to, že účastníci se „vzájemně nedohodli“ na osobě rozhodce, a ten byl správně jmenován předsedou Rozhodčího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí v důsledku chybného výkladu ustanovení §21 odst. 4 řádu Rozhodčího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzované věci nastala situace, která by odůvodňovala jmenování jediného rozhodce předsedou Rozhodčího soudu, neboť ustanovení §21 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky lze vykládat tak, že rozhodce je jmenován předsedou rozhodčího soudu, není-li zde dohoda sporujících se stran ať již proto, že se na osobě rozhodce výslovně neshodly (jedna ze stran neakceptovala návrh druhé strany) nebo že se o osobě rozhodce vůbec nedohadovaly (zůstaly v tomto směru nečinné). V této souvislosti připomíná, že v řízení nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že mu žalovaný navrhl osobu rozhodce pro jejich spor, s níž by nesouhlasil. Připomněl, že Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci vyložil ustanovení §21 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu odlišně od odvolacího soudu v dané věci, a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nesouhlasí s žalobcem, že na daný případ lze vztáhnout závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1175/2008, jehož se žalobce dovolává; s těmito závěry navíc nesouhlasí a obšírně s nimi polemizuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve přípustností tohoto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože odvolací soud otázku legitimity postupu při určení osoby jediného rozhodce, která byla významná pro závěr, zda je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c/ ZRŘ, posoudil jinak, než je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu.
Žalobce v dovolání nenamítá žádnou z vad uvedených v §242 odst. 3 a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak byl obsahově vymezen.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle §13 odst. 3 ZRŘ jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem.
Podle §31 písm. c/ ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem.
V rozhodčí doložce obsažené v bodě 21 „Smlouvy o spolupráci“, kterou uzavřeli účastníci dne 25. 11. 2001, se uvádí, že všechny spory, které by mohly ze smlouvy nebo v souvislosti s ní vzniknout, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení u rozhodčího soudu, a to jedním rozhodcem. Z toho je zřejmé, že se účastníci ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 ZRŘ dohodli na příslušnosti rozhodčího soudu a vzhledem k tomu, že si v rozhodčí doložce neujednali jinak, platí, že se podrobili Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu.
Podle §21 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory ( dále jen „rozhodčí řád“) se jediný rozhodce volí vzájemnou dohodou stran, a nedojde-li k dohodě, je jmenován předsedou Rozhodčího soudu.
V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že účastníci se o konkrétní osobě rozhodce vůbec nedohadovali, neboť žalobce zůstával ve vztahu k určení (jediného) rozhodce zcela nečinný, resp. jednání s žalovaným se vyhýbal. Jediným rozhodcem byl jmenován předsedou Rozhodčího soudu B. P., který funkci přijal.
V rozsudku ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1175/2008, Nejvyšší soud dovodil, že z dikce ustanovení §21 odst. 4 rozhodčího řádu plyne, že pouze v případě, že nedojde k dohodě smluvních stran o osobě rozhodce v tom smyslu, že jedna ze stran neakceptuje návrh druhé strany, nastupuje eventuální možnost jmenování rozhodce předsedou rozhodčího soudu. Nestačí tedy pouhá rezignace účastníků smlouvy na dohodu. Jinak řečeno, předseda Rozhodčího soudu není povolán jmenovat (jediného) rozhodce pro řešení sporu účastníků smlouvy v případě, že se tito o konkrétní osobě rozhodce vůbec nedohadovali (tj. zůstali v tomto směru - ať již z jakéhokoli důvodu - nečinní).
V posuzovaném případě (který je navíc skutkově takřka totožný) není logického důvodu odchylovat se od právního názoru vyjádřeného v citovaném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že „ nedošlo-li k dohodě o osobě rozhodce, neboť k ní ani nemohlo dojít, když žalobce se záměrně a úmyslně vyhýbal jakémukoli jednání se žalovaným “, byl rozhodce legitimně jmenován předsedou Rozhodčího soudu postupem podle rozhodčího řádu, proto nemůže obstát. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž naplněn.
Podle §33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b/ nebo c/ ZRŘ, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Lze přisvědčit dovolateli, že důvod uvedený v §31 písm. c/ ZRŘ v rozhodčím řízení uplatnil, jestliže podáním ze 4. 6. 2004 vznesl námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu, kterou zopakoval při jednání dne 20. 9. 2004, a jestliže v rozhodčím řízení před zahájením jednání dne 12. 7. 2004 odmítl rozhodce B. P. (rovněž k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1175/2008).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem ve světle závěrů, které Nejvyšší soud přijal ve svém shora citovaném rozhodnutí, neobstojí, dovolací soud napadený rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu