ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2607.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2607/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti žalovanému P. F. s místem podnikání ve Stádleci 155, identifikační číslo 650 23 099, zastoupenému JUDr. Petrem Zadražilem, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 515, o zaplacení 289.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 26/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. dubna 2011, č. j. 15 Co 169/2011-165, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 289.500,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje kupní cenu automobilu VW Touran, registrační značka 4C2 0174, jehož prodej pro ni žalovaný zprostředkoval, avšak vyplacenou mu kupní cenu (s odečtenou odměnou za zprostředkování) jí ani po opakovaných výzvách nepředal.
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 6 C 26/2009-143, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 15 Co 169/2011-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 289.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 163/2005 Sb. od 28. 10. 2008 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že žalovaný pro žalobkyni na základě „Smlouvy č. 060288“ ze dne 17. 10. 2008 zprostředkoval prodej vozidla VW Touran, registrační značky 4C2 0174 za zprostředkovatelskou odměnu ve výši 3,5 % z kupní ceny; žalobkyně žalovaného současně písemně zmocnila k uzavření kupní smlouvy a odhlášení vozidla. Podle smluvního ujednání si žalobkyně měla částku za vozidlo (tj. jeho dohodnutou prodejní cenu po odečtení poplatku za zprostředkování prodeje) vyzvednout do 10 dnů od realizace prodeje osobně v autobazaru žalovaného. Automobil byl prodán kupující J. H., která kupní cenu ve výši 300.000,- Kč zaplatila tak, že 200.000,- Kč složila hotově oproti příjmovému dokladu vystavenému žalovaným a 100.000,- Kč byla čerpána z úvěru, který pro ni žalovaný vyřídil. Žalovaný umožnil, aby se kupní cena postupně dostala do dispozice J. P., který s manželem žalobkyně prodej vozidla přes autobazar žalovaného ve skutečnosti organizoval (spolu obstarali zájemce o koupi vozidla - manželé H. - a pomohli jim prostřednictvím autobazaru žalovaného sjednat úvěr na doplacení kupní ceny); zálohu kupní ceny převzal v den prodeje od kupující Jan Pospíšil přímo, zbývající část mu předal žalovaný. Žalobkyně s manželem kupní cenu vozidla nejprve vymáhali na J. P. a posléze se obrátili na žalovaného z titulu smlouvy o zprostředkování prodeje. J. P. žalovanému na jeho žádost předložil nedatovaný výdajový pokladní doklad, z něhož se podává, že žalovaný žalobkyni vyplatil 300.000,- Kč; žalobkyně pravost svého podpisu na tomto dokladu popřela.
S ohledem na zjištění (které ani jedna z účastnických stran nezpochybnila), že celá kupní cena byla předána J. P., se soudy obou stupňů v prvé řadě zabývaly otázkou, zda tato osoba byla oprávněna (zmocněna) kupní cenu převzít, a zda žalovaný předáním, resp. strpěním předání kupní ceny J. P. splnil své závazky ze smlouvy o zprostředkování prodeje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný svoji smluvní povinnost předáním kupní ceny J. P. splnil, neboť k tomu byl ústně zmocněn manželem žalobkyně; předmětné vozidlo se nacházelo ve společném jmění manželů, takže manžel žalobkyně k němu měl stejná práva jako žalobkyně. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 129/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 3609 přitom zdůraznil, že plná moc k převzetí peněžité částky nemusela být udělena písemně. Odvolací soud proti tomu dospěl k závěru, že žalovaný svoji smluvní povinnost nesplnil. Závazkový právní vztah totiž vznikl výlučně mezi účastníky řízení, bez ohledu na to, že předmětné vozidlo patřilo do společného jmění manželů. Změnit smlouvu o zprostředkování prodeje (konkrétně její podmínky výplaty kupní ceny) mohly pouze smluvní strany, což se nestalo; manžel žalobkyně tudíž nemohl zmocnit třetí osobu k převzetí kupní ceny. Povinnost žalovaného vyplatit žalobkyni kupní cenu (po odpočtu poplatku za zprostředkování prodeje) proto nadále trvá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržený důkaz listinou (výdajovým pokladním dokladem), z něhož se podává, že žalobkyně kupní cenu převzala. Soud prvního stupně tento důkaz neprováděl pro nadbytečnost, protože dospěl k závěru, že vyplatil-li kupní cenu vozidla na pokyn manžela žalobkyně k rukám J. P., smluvní povinnost splnil. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, měl se uvedeným dokladem zabývat a neměl se spokojit s tvrzením žalobkyně, že tento doklad nepodepsala. V případě, že žalobkyně doklad podepsala, byla její žaloba nedůvodná. V opačném případě by soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nepodepsala ani smlouvu o zprostředkování, neboť podpisy na obou písemnostech jsou totožné; prodej se tudíž uskutečnil až na základě ústní smlouvy, kterou uzavřel s manželem žalobkyně. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen "o. s. ř.“), k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz, jímž hodlal prokázat, že svou smluvní povinnost vyplatit žalobkyni kupní cenu, kterou pro ni přijal od kupující Jany Hruškové, splnil. Připomněl, že soud prvního stupně tento důkaz neprovedl z důvodu nadbytečnosti, neboť po právní stránce uzavřel, že manžel žalobkyně byl oprávněn zmocnit třetí osobu (J. P.) k převzetí kupní ceny. Protože odvolací soud zaujal jiný právní názor, měl doplnit dokazování ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. Provedení důkazu, který navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně, totiž mohlo mít za následek jiné rozhodnutí ve věci, neboť obsah výdajového pokladního dokladu nasvědčuje tomu, že žalobkyně kupní cenu převzala.
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. doplní odvolací soud dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
V posuzovaném případě nelze odvolacímu soudu vytýkat, že pochybil, jestliže neprovedl žalovaným navržený listinný důkaz. Jeho provedení by totiž nemohlo ovlivnit závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, tedy že žalovaný nesplnil svou smluvní povinnost odevzdat žalobkyni kupní cenu, kterou pro ni vyinkasoval od kupujícího. Ze „Smlouvy o zprostředkování prodeje č. 060288“, kterou účastníci písemně uzavřeli dne 17. 10. 2008, totiž jednoznačně vyplývá, že žalovaný jako zprostředkovatel měl žalobkyni „dohodnutou prodejní cenu“ (ve výši 300.000,- Kč), kterou pro ni inkasoval od kupující Jany Hruškové, „poukázat“ (tj. odevzdat, předat) po odečtení poplatků za zprostředkování prodeje po 10 dnech od „realizace prodeje“ osobně v autobazaru. Sám žalovaný však vypověděl, že část kupní ceny (100.000,- Kč), kterou kupující hradila z poskytnutého úvěru, osobně předal po dohodě s manželem žalobkyně, který nebyl účastníkem smlouvy o zprostředkování, J. P., a že strpěl, aby zbylých 200.000,- Kč, které kupující zaplatila v autobazaru hotově, převzal přímo J. P. Učinil tak za situace, kdy nedošlo ke změně písemné smlouvy o zprostředkování a postupoval tak proto, že „ takto byli s manželem žalobkyně a s J. P. domluveni “, on těmto osobám věřil a netušil, jaký dopad do jeho majetkové sféry bude popsaná transakce mít. Výpověď žalovaného ohledně nakládání s kupní cenou koresponduje s výpověďmi svědků J. P., P. M., V. H. a P. H. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud pochybil, jestliže „ nevzal v úvahu doklad o převzetí kupní ceny a spokojil se s tvrzením žalobkyně, že předmětný doklad nepodepsala “. Způsob, jakým žalovaný naložil s kupní cenou, kterou podle smlouvy o zprostředkování inkasoval pro žalobkyni, byl totiž soudy dostatečně zjištěn jak z jeho účastnické výpovědi, tak z výpovědí svědků. Nedatovaný a číselně neoznačený výdajový pokladní doklad, v němž je uvedeno, že žalovaný vyplatil 300.000,- Kč žalobkyni, nebyl za dané důkazní situace způsobilý prokázat, že žalovaný splnil svůj smluvní závazek předat jím inkasovanou kupní cenu do rukou žalobkyně (žalobkyně měla podle písemné smlouvy převzít kupní cenu od žalovaného v autobazaru osobně). Údaje v něm uvedené jsou v přímém rozporu s údaji, které vyplynuly z výpovědí shora označených svědků, i s údaji uváděnými samotným žalovaným. Doklad navíc nemá náležitou vypovídací hodnotu, neboť postrádá datum vystavení i číselné zařazení. Obdobný nečíslovaný doklad potvrzující „výplatu“ částky 300.000,- Kč žalovaný vystavil i obchodní společnosti Auto Evropa, s.r.o., Náchodská 2672, Tábor, v níž dříve působil jako jednatel J. P. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že provedení žalovaným navrženého listinného důkazu se jevilo jako zcela nadbytečné. Odporovalo by totiž pravidlům logického myšlení, kdyby odvolací soud uvedenému dokladu přiznal hodnotu závažnosti a věrohodnosti.
Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly (vyjádření k dovolání nebylo sepsáno advokátem).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. července 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu