ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2905.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2905/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně LINVESTA, a. s., se sídlem v Rožmberku nad Vltavou 7, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, proti žalovaným 1) H. W. B. a 2) B. B.-R. , zastoupeným Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, o zaplacení 1.082,74 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 244/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2011, č. j. 5 Co 670/2011-49, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.120,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Wölfla, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. února 2011, č. j. 5 C 244/2010-41, prohlásil, že není ve věci příslušný a řízení o zaplacení 1.082,74 EUR zastavil; současně rozhodl o vrácení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení a o nákladech řízení. Se zřetelem k tomu, že předmětem řízení bylo zaplacení doplatku kupní ceny za spoluvlastnický podíl k nemovitostem, který žalovaní získali, a úplaty za zřízení věcného břemene k blíže specifikovaným pozemkům, dále k tomu, že žalovaní mají bydliště na území jiného členského státu Evropské unie (k přechodnému pobytu na území ČR byli přihlášeni do 5. 9. 2006, přičemž žaloba byla podána 12. 11. 2010) a že bez vyjádření k meritu namítli nedostatek příslušnosti soudů České republiky, soud prvního stupně s odkazem na čl. 3 odst. 1, čl. 22 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I.“ nebo „Nařízení“) dovodil, že není dána příslušnost soudů České republiky; v souladu s čl. 26 odst. 1 Nařízení Brusel I. prohlásil, že není k projednání věci příslušný a řízení podle §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Soud prvního stupně uzavřel, že na danou věc nařízení dopadá, že ve věci nejde o otázku věcných práv k nemovitostem, ale o zaplacení peněžité částky. Zdůraznil, že si účastníci ve smlouvě nedohodli místo plnění závazku kupujících, a v takovém případe nutno užít §567 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku („obč. zák.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. dubna 2011, č. j. 5 Co 670/2011-49, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Zopakoval, že účastníky řízení jsou česká právnická osoba a občané Nizozemského království s místem bydliště tamtéž. Je nepochybné, že v jejich případě jde o občanskoprávní vztah podléhající režimu Nařízení Brusel I. S přihlédnutím k čl. 249 Smlouvy o založení Evropského společenství je vyloučeno aplikovat §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve spojení s §86 odst. 2 o. s. ř. Výkladem odvolací soud vyloučil aplikaci ustanovení čl. 22, čl. 24, čl. 6 odst. 4 citovaného nařízení, naopak uzavřel, že mají-li žalovaní (dlužníci), a i v době uzavírání smlouvy měli, bydliště v Nizozemském království, je zjevné, že v tomto státě je místo plnění ve smyslu §567 odst. 1 obč. zák. a čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I., neboť jiné místo plnění si účastníci smlouvy nedohodli a rozhodným právem je podle jejich dohody (viz čl. XI. odst. 3 smlouvy ze dne 7. 10. 2006) právo České republiky [srovnej čl. 3 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 zde dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)]. Za tohoto stavu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů a důvodech pro zastavení řízení.
V dovolání, jehož příslušnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl jí navržené důkazy k prokázání existence neformální dohody o místu plnění podle smlouvy ze dne 7. 10. 2006. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odvolacímu soudu vytýkají nesprávný závěr o nedostatku příslušnosti soudů České republiky. Žalovaní totiž mají na území České republiky povolen pobyt, jsou zde členy společenství vlastníků bytových jednotek a mají zde jiný nemovitý majetek. Bez zřetele ke shora uvedenému považuje za určující, že závazek žalovaných měl být podle dohody účastníků splněn na území České republiky, kteroužto skutečnost soudy obou stupňů pominuly. Citujíc čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I. dovozuje, že nacházejí-li se nemovitosti, k nimž se váže úhrada plnění, na území České republiky, mělo být o této sporné platbě rozhodnuto zdejším soudem; v té souvislosti nemovitosti, k nimž se váže úhrada za poskytnuté plnění, považuje za zboží ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I. Soudy zcela pominuly, že v daném případě jde o synallagmatický závazek podle §560 obč. zák. a že tudíž by se mělo shodovat místo plnění s místem, kde došlo k právním účinkům vzniku věcných práv, za něž je kupní cena hrazena. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání odmítnout, příp. je jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání, přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), není důvodné.
Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76).
Ze spisu se podává, že dovolatelka navrhla důkaz výslechem svědka S. proto, aby prokázala existenci neformální, tj. nikoli písemné, dohody o tom, že místo plnění žalovaných se mělo nacházet na území České republiky. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně navrhovaný důkaz výslechem svědka neprovedl, neboť dospěl k závěru, že účastníci smlouvy se nedohodli na místě plnění žalovaných, přičemž byl-li vlastní závazkový vztah založen (obligatorně) písemnou smlouvou, nelze jej změnit jen ústně, nýbrž musí mít nutně podle §40 odst. 2 obč. zák. písemnou formu; takové tvrzení žalobkyně v průběhu řízení nikdy nepřednesla. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že nevyslechl-li odvolací soud navrženého svědka, stalo se tak za situace, kdy jeho výslech byl nadbytečný. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalobkyně uzavřela s žalovanými dne 7. 10. 2006 kupní smlouvu, podle které na ně převedla spoluvlastnický podíl v rozsahu 10454/132149 k pozemkům parc. č. 55/18, 55/55 a 55/59 v k. ú. L. n. V. za kupní cenu 3.554,40 EUR. Současně téhož dne jako výlučný vlastník pozemků parc. č. 55/47, 55/49, 55/50 a 55/60 zapsaných v k. ú. L. n. V., zřídila za částku 900,- EUR věcné břemeno práva cesty a jízdy, vedení, oprav a údržby vodovodu, kanalizace, rozvodu elektrické energie, plynu, telekomunikací, pozemních komunikací a chodníků „k tíži těchto pozemků“. Kupní cenu a úplatu za zřízení věcného břemene co do částky 4.545,40 EUR vyúčtovala žalobkyně žalovaným fakturou č. 2008002. Podle záhlaví kupní smlouvy uzavřené dne 7. 10. 2006 ji uzavřeli společnost Riviera Lipno, s. r. o., jako výlučný vlastník bytové jednotky č 503/12 v domě č. 503 na parcele č. 55/18 v obci a k. ú. L. n. V. a odpovídajícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech téhož domu, dále žalobkyně jako podílový spoluvlastník pozemků parc. č. 55/18, 55/55 a 55/59 v k. ú. L. n. V. Žalobkyně kupní smlouvou převedla svůj spoluvlastnický podíl k uvedeným pozemkům žalovaným za částku 3.554,40 EUR, s tím, že byla dohodnuta platba ve dvou splátkách (čl. II odst. 5 smlouvy). Podle čl. XI. odst. 3 smlouvy se smluvní strany dohodly na tom, že právní vztahy mezi účastníky výslovně neupravené v této smlouvě se řídí zákonem č. 72/1994 Sb. a občanským zákoníkem.
Podle §103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle čl. 2 bodu 1. Nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
Podle čl. 3 bodu 1. Nařízení Brusel I, osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
Podle čl. 5 Nařízení Brusel I, osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
— v případě prodeje zboží místo na území členského
státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být
dodáno,
— v případě poskytování služeb místo na území členského
státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly
být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nedostatku příslušnosti soudů České republiky (a tedy nedostatku podmínky řízení), neboť má zato, že na věc dopadá čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážka prvá Nařízení Brusel I; je přesvědčena, že „nemovitosti, k nimž se váže úhrada plnění, jehož se v tomto případě domáhá, jsou právě tím zbožím, které bylo a je prokazatelně na území České republiky“.
V prvé řadě nelze souhlasit s námitkou dovolatelky, že pravomoc soudů České republiky je v projednávané věci dána, neboť žalovaní jsou na území České republiky členy společenství vlastníků bytových jednotek a mají zde nemovitý majetek. Základními principy aplikace komunitárního práva jsou přímý účinek a aplikační přednost. Dopadají-li norma vnitrostátní a komunitární na tentýž vztah a jejich úprava je různá, pak se aplikuje norma komunitární. Ve vztahu k českému právu se jedná o vztah Nařízení Brusel I a zákona č. 97/1963 Sb. (srov. např. Rozehnalová, N.: Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část I., Právní fórum, č. 2, 2005, str. 44). Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I potvrzuje univerzální použití pravidel soudní příslušnosti obsažených v tomto nařízení pro žaloby proti osobám s bydlištěm (sídlem) v některém členském státě. Ustanovení §86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., podle nichž lze proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek, je v rámci působnosti Nařízení Brusel I nahrazováno v něm obsaženou sjednocující úpravou pravidel příslušnosti. Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I vylučuje použití nejen pravidel příslušnosti uvedených v §86 o. s. ř., ale všech pravidel příslušnosti podle národního práva, jež by byla v rozporu s pravidly příslušnosti podle Nařízení Brusel I., tedy i použití pravidel příslušnosti místní podle §84 až 89a o. s. ř. ve spojení s §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Vnitrostátní úprava obsažená v zákoně č. 97/1963 Sb., v §37, tak zůstává pouze pro mezinárodně či unijně neupravené otázky, tudíž na danou situaci aplikovatelná není (srov. shodně Simon, P. in : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2889 nebo Šuk, P. in : David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 1780).
Cílem nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné (viz druhý bod odůvodnění). Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska (bod jedenáctý věta prvá odůvodnění). Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (bod dvanáctý odůvodnění).
Článek 5 odstavec 1 Nařízení upravuje tzv. alternativní příslušnost pro nároky ze smlouvy. V případě určování této příslušnosti se primárně postupuje podle článku 5 odst. 1 písm. b) a teprve není-li možno příslušnost podle tohoto ustanovení určit (zejména protože nejde ani o prodej zboží ve smyslu první odrážky, ani o poskytování služeb ve smyslu druhé odrážky), postupuje se podle písmene a) [srovnej čl. 5 odst. 1 písm. c)]. Při určení příslušnosti podle tohoto ustanovení je nejprve nutno identifikovat závazek ze smluvního vztahu (ve smyslu shora uvedeném), který je předmětem sporu. Pokud závazek splněn nebyl, je nutno podle kolizních norem státu fóra (tj. v případě České republiky zejména podle příslušných ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, Římské úmluvy nebo nařízení Řím I) určit rozhodné právo, jímž se daný vztah řídí, a podle příslušných pravidel tohoto rozhodného práva pak určit místo, kde měl být předmětný závazek splněn. Příslušným je soud, v jehož obvodu se tak mělo stát.
V souzené věci jde o nárok ze smlouvy, který nebyl splněn, přičemž smluvní strany se dohodly na tom, že jejich právní vztah se bude řídit právními předpisy České republiky, konkrétně zákonem č. 72/1994 Sb. a občanským zákoníkem (tj. zákonem č. 40/1964 Sb.). Se zřetelem k tomu, jak je pojem zboží chápán v rámci práva Evropských společenství (srovnej čl. 26 bod 2, čl. 28 čl. 37 bod 1., čl. 59 bod 2., čl. 95, čl. 200 bod 1. a čl. 207 bod 4. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie), s přihlédnutím k tomu, že i nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) rozlišuje (při neexistenci volby práva) mezi smlouvami, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti (rozuměj mimo jiné převod vlastnictví k nemovitosti) a smlouvami o koupi zboží [viz čl. 4 bod 1. písm. a) a c)], neprosadí se argument dovolatelky, že pro určení příslušnosti podle čl. 5 Nařízení Brusel I předmětem smlouvy ze dne 7. 10. 2006 byl prodej zboží. Obstojí pak závěr odvolacího soudu, že v důsledku volby práva mělo dojít ke splnění závazku žalovanými v souladu s §567 odst. 1 větou druhou obč. zák. v místě jejich bydliště a že soudy České republiky nejsou příslušné podle čl. 5. bodu 1. písm. a) Nařízení Brusel I. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl dovolatelkou uplatněn důvodně.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišla žalobkyně s (novým) tvrzením, že žalovaní mají na území České republiky povolen pobyt. Dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením jejich advokáta k dovolání. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 17.520,- Kč 2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §3 odst. 6 ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 29. 2. 2012 – viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu