ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2966.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2966/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně LINVESTA a.s. se sídlem v Rožmberku nad Vltavou 7 (identifikační číslo 26030951), zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, proti žalovaným 1) J. M. H. – V. , a 2) E. B. G. – V. , zastoupeným Mgr. Petrem Wölfem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, o 2.935,25 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 269/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2011, č.j. 5 Co 1178/2011-41, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2011, č.j. 5 Co 1178/2011-41, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 4. 2011, č.j. 5 C 269/2010-32, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Českém Krumlově vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 4. 2011, č.j. 5 C 269/2010-32, kterým Okresní soud v Českém Krumlově prohlásil, že není ve věci příslušný, řízení o zaplacení 2.935,25 EUR se specifikovanými úroky z prodlení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo. Odvolací soud vyšel z toho, že účastníky řízení jsou právnická osoba se sídlem v České republice a státní příslušnice N. k. s bydlištěm v tomto členském státě Evropské unie, které mají povolen přechodný pobyt na území České republiky. Je nepochybné, že v jejich případě jde o občanskoprávní vztah podléhající režimu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“ nebo „nařízení“). S přihlédnutím k článku 249 Smlouvy o založení Evropského společenství je vyloučeno aplikovat §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve spojení s §86 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Výkladem odvolací soud vyloučil aplikaci článků 22, 24 a 6 odst. 4 citovaného nařízení; uzavřel, že mají-li žalované (dlužnice), a i v době uzavírání smlouvy měly, bydliště v Nizozemském království, je zjevné, že v tomto státě je místo plnění ve smyslu §567 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a článku 5 odst. 1 písm. a/ nařízení Brusel I, neboť jiné místo plnění smluvní strany nedohodly, a rozhodným právem je podle jejich ujednání (viz čl. XI. bod 3 smlouvy z 22. 12. 2006) právo České republiky (srov. článek 3 bod 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980). Za tohoto stavu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů a důvodech pro zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. oponuje závěru o nedostatku podmínky řízení spočívající v mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českého soudu. Žalované mají na území České republiky povolen pobyt, jsou zde členy společenství vlastníků bytových jednotek a vlastní zde nemovitý majetek. Závazek měly podle neformální (ústní) dohody a zavedené praxe splnit na území České republiky, nehledě na to, že kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene zakládají synallagmatický závazek (§560 obč. zák.), takže místo plnění by se mělo shodovat s místem, kde došlo k právním účinkům vzniku věcných práv, za něž je cena hrazena (článek 5 odst. 1 písm. a/ nařízení Brusel I). Nacházejí-li se nemovitosti, k nimž se váže úhrada plnění, na území České republiky, mělo být o této sporné platbě rozhodnuto zdejším soudem; v této souvislosti považuje žalobkyně nemovitosti za zboží ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b/ nařízení Brusel I. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované se ztotožnily s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhly, aby dovolací soud dovolání pro zjevnou bezdůvodnost odmítl, případně zamítl.
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – je i důvodné.
Předmětem řízení zahájeného dne 20. 12. 2010 u Okresního soudu v Českém Krumlově jsou nároky ze smlouvy uzavřené 22. 12. 2006 žalobkyní (prodávající) a žalovanými (kupujícími), jíž žalobkyně převedla žalovaným spoluvlastnický podíl na pozemcích a zřídila jim za úplatu věcné břemeno na nemovitostech (pozemcích) na území České republiky; žalobkyně požaduje zaplacení peněžité částky (kupní ceny, resp. její části) za prodej spoluvlastnického podílu a peněžité částky jako úplaty za zřízení věcného břemene. Předmětem sporu tedy není jiné než peněžité plnění (peněžité závazky ze smlouvy, které dosud nebyly splněny). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že žalovaným, které mají bydliště v N., byl povolen přechodný pobyt občana Evropské unie na území České republiky, a to od 3. 1. 2007, resp. 5. 9. 2006 na adrese Lipno nad Vltavou 500, okres Český Krumlov (viz zpráva Služby cizinecké policie z 30. 12. 2010).
Podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
Podle §85 odst. 1 o.s.ř., nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Již v usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2905/2011, na které dovolací soud – pokud jde o výklad zvláštní příslušnosti podle článku 5 odst. 1 písm. a/ a b/ nařízení – plně odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že cílem nařízení je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality se zřetelem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné (viz druhý bod odůvodnění). Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska (bod jedenáctý věta první odůvodnění). Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (bod dvanáctý odůvodnění).
Závěr soudu o nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá. Zjištění, že žalované mají bydliště na území jiného členského státu, samo o sobě nevylučuje, že mají bydliště též na území České republiky a jsou tudíž naplněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I. Ustanovení §85 odst. 1 o.s.ř., jehož pravidla jsou vzhledem k článku 59 odst. 1 nařízení rozhodná pro posouzení, zda mají žalované bydliště na území České republiky, a které pojímá bydliště fyzické osoby jako místo, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, totiž ve své druhé větě výslovně počítá s možností, že fyzická osoba může mít více než jedno takových bydlišť (neboť může bydlet současně na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale). Jestliže se tedy soudy obou stupňů při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle článku 2 nařízení omezily na poznatek, že žalované mají bydliště v N., aniž se zabývaly tím, zda – i s ohledem na skutečnost, že se staly vlastnicemi bytové jednotky v domě na území České republiky – nemají bydliště též v České republice, spočívá napadené rozhodnutí na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011).
Protože právní posouzení podmínky řízení zůstalo neúplné, Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu