ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3319.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3319/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. H. M. , zastoupené Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, proti žalované GES REAL , a. s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o 1.009.033,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 125/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č.j. 30 Co 458, 459/2009-236, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 8. 2012, č.j. 30 Co 458, 459/2009-259, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2009, č.j. 22 C 125/2005-116 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 3. 2009, č.j. 22 C 125/2005-124, a ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2009, č.j. 22 C 125/2005-141), ve výroku I. o věci samé, jímž obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.009.033,- Kč. V návaznosti na meritorní rozhodnutí rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Odvolací soud – vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, č.j. 33 Cdo 4025/2011-210 – uzavřel, že ujednání článku 2.4 smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne 17. 12. 2002 mezi účastnicemi je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§39, §41, §544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), neboť právo na zaplacení smluvní pokuty bylo spojeno až s následným odstoupením od smlouvy; ponechala-li si žalovaná uhrazenou zálohu kupní ceny jako smluvní pokutu, bezdůvodně se obohatila (§451 odst. 2 obč. zák.) a toto obohacení je povinna vydat.
Rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jímž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky, zda je platné ujednání o smluvní pokutě v případě, že je porušení smluvní povinnosti sankcionováno souběžně právem na zaplacení smluvní pokuty a právem odstoupit od smlouvy. Judikatura spočívající na prostém závěru, že výkon práva odstoupit od smlouvy nemůže být sankcionován smluvní pokutou, na projednávanou věc vůbec nedopadá, a s ohledem na to, že žalovaná byla oprávněna požadovat smluvní pokutu a vedle toho odstoupit od smlouvy (tzn. že právo na zaplacení smluvní pokuty nebylo podmíněno výkonem práva odstoupit od smlouvy), není použitelná ani judikatura zabývající se platností smluvní pokuty vázané na kumulativní splnění dvou podmínek, z nichž jednou je odstoupení od smlouvy a druhou porušení smluvní povinnosti. Podle dovolatelky jsou právní závěry touto judikaturou zastávané mimořádně diskutabilní, nevyčerpávající, neboť nereflektují všechny relevantní argumenty, a s ohledem na dispozitivní povahu §48 odst. 2 obč. zák. nezpůsobilé zobecnění. Vedle toho uplatnila s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, jako „samostatný důvod“ dovolání námitku, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na pokojné užívání majetku (čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy), jakož i zásada autonomie vůle. Porušení prvního z uvedených práv spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutími soudů bylo porušeno legitimní očekávání „žalobce“, že orgány soudní moci budou respektovat vůli smluvních stran vtělenou do uzavřené smlouvy. K prolomení autonomie vůle scházely podle žalované dostatečně intenzivní důvody. Zdůraznila, že závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě byl založen výhradně na judikatorních závěrech přijatých po uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, v čemž spatřuje projev pravé retroaktivity práva. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Otázkou platnosti sporného článku 2.4 smlouvy o budoucí kupní smlouvě, který výslovně stanovil : „Pro případ, že budoucí prodávající neobdrží doplatek v souladu s článkem 2 odstavcem 2.2 této smlouvy, je budoucí prodávající oprávněn odstoupit od této smlouvy a ponechat si zaplacenou zálohu v celé její výši z titulu smluvní pokuty.“, se dovolací soud již zabýval a ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2012, č.j. 33 Cdo 4025/2011-210, dospěl – vycházeje ze závěrů přijatých Nejvyšším soudem ve svých dřívějších rozhodnutích – k závěru, že uvedený článek 2.4 vázal zaplacení smluvní pokuty na výkon práva žalované od smlouvy odstoupit, byť pro porušení povinnosti žalobkyně zaplatit ve sjednané lhůtě doplatek kupní ceny. V okamžiku porušení smluvní povinnosti ještě nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť – jak vyplývá z doslovného textu článku 2.4 smlouvy – toto právo bylo spojeno až s následným odstoupením od smlouvy. Smlouva tak transformovala zálohu kupní ceny na smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalovaná využije práva odstoupit od smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku 2.4 smlouvy proto vyhodnotil jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§39, §41, §544 odst. 1 obč. zák.) a uzavřel, že ponechala-li si žalovaná předmětnou částku, bezdůvodně se obohatila, neboť přijala plnění z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.). Na uvedených závěrech dovolací soud setrvává a odkazuje též na svou judikaturu řešící otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě vázané na výkon práva odstoupit od smlouvy, kterou uvedl již ve svém dřívějším rozsudku v této věci.
K dovolacím námitkám žalované se sluší poznamenat, že vyplývá-li z doslovného textu ujednání článku 2.4 smlouvy jednoznačně, že právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo již porušením smluvní povinnosti, ale bylo spojeno až s odstoupením od smlouvy, není na místě výklad projevu vůle účastníků podle výkladových pravidel uvedených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., podle kterého je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle uvedeného ustanovení připadá v úvahu pouze u slovy vyjádřených právních úkonů, o jejichž obsahu vznikla pochybnost, nikoli v případě, že je právní úkon – a tak je tomu i v souzené věci – naprosto jednoznačný, určitý a jeho obsah je nepochybný; podmínkou přihlédnutí k vůli toho, kdo právní úkon učinil, je navíc okolnost, že tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem.
Uplatnila-li dovolatelka jako „samostatný důvod“ dovolání námitku, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, pak se nejedná o argumentaci, která zakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud sice ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, vyšel z názoru, že zásah do ústavně garantovaných práv rozhodnutím odvolacího soudu zakládá přípustnost dovolání. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces shledal ve vadě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kterou vyhodnotil jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a která založila přípustnost i důvodnost dovolání. V souzené věci však dovolatelka spatřuje porušení svých základních práv výhradně v právním posouzení věci, na němž dovolací soud – jak bylo vyloženo výše – nehodlá nic měnit.
K poslední výtce žalované pak nezbývá než dodat, že rozhodnutí dovolacího soudu nejsou právními normami, nýbrž akty aplikace práva. Nelze proto v souvislosti s použitím judikatorních závěrů – jak to činí dovolatelka – uvažovat o zakázané pravé retroaktivitě práva.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
. JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu