ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3370.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3370/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České televize se sídlem Praha 4, Kavčí hory, identifikační číslo 00027383, proti žalované NEPAX spol. s r. o. se sídlem Teplice, Buzulucká 10, identifikační číslo 61324531, zastoupené JUDr. Miroslavem Rouskem, advokátem se sídlem Teplice, Štúrova 657/11, o zaplacení příslušenství z částky 141.050,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 165/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2009, č. j. 14 Co 462/2009-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2009, č. j. 14 Co 462/2009-269, se v části výroku I., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. března 2009, č. j. 27 C 165/2005-235, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 141.050,- Kč od 8. 6. 2000 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 141.050,- Kč s příslušenstvím představující součet dlužných televizních poplatků za měsíc květen 2000 (1.050,- Kč) a přirážek k nim (140.000,- Kč) za 14 televizních přijímačů umístěných v provozovně žalované, která je nepřihlásila do evidence.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 27 C 165/2005-192, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 141.050,- Kč s 10 % úroky z prodlení ročně od 8. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. prosince 2008, č. j. 10 Co 162/2008-216, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 27 C 165/2005-235, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 141.050,- Kč s 10 % úroky z prodlení ročně od 8. 6. 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. října 2009, č. j. 14 Co 462/2009-269, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 141.050,- Kč od 8. 6. 2000 do zaplacení zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu (výroky II. a III.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná byla v měsíci květnu 2000 držitelkou 26 televizních přijímačů, které byly umístěny v její provozovně - ubytovacím zařízení Brazílie. Do evidence však v uvedeném měsíci přihlásila pouze 12 z nich. Žalobkyně vyzvala žalovanou přípisy doručenými jí dne 23. 5. 2000 a 30. 5. 2000, aby zaplatila za 14 nepřihlášených televizních přijímačů 141.050,- Kč do 7. 6. 2000. Žalovaná tuto částku neuhradila.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalobkyně (provozovatel ze zákona) má vůči žalované (poplatníku) právo na zaplacení televizního poplatku ve výši 75,- Kč a přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý v měsíci květnu 2000 nepřihlášený televizní přijímač (§3 odst. 3, §4, §7 a §8 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění účinném do 30. 9. 2005 - dále jen „zákon č. 252/1994 Sb.“).
Odvolací soud se neztotožnil pouze se závěrem soudu prvního stupně, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z přiznaných televizních poplatků a přirážek v důsledku prodlení s jejich úhradou podle §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vyslovil názor, že právní vztah mezi účastníky, který byl založen zákonem č. 252/1994 Sb., nelze považovat za vztah občanskoprávní, a nelze proto na něho aplikovat ustanovení občanského zákoníku. Protože zákon č. 252/1994 Sb. v žádném ustanovení neukládá poplatníku povinnost zaplatit v případě prodlení úrok z prodlení, nemůže se žalobkyně úspěšně domáhat jeho zaplacení. Absenci této úpravy odstranil s účinností od 1. 10. 2005 až zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, jenž v §10 umožňuje provozovateli požadovat po poplatníku, který je v prodlení s úhradou televizního poplatku nebo přirážky, úroky z prodlení určené předpisy práva občanského.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že na vztah založený zákonem č. 252/1994 Sb. nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku a že za situace, kdy právo na úroky z prodlení není v uvedeném zákoně upraveno, nemůže se úspěšně domáhat po poplatníkovi, který je v prodlení s úhradou televizního poplatku, popř. přirážky, zaplacení úroků z prodlení podle občanského zákoníku. Má za to, že takový závěr by vedl k tomu, že její pohledávky za poplatníky by byly nepromlčitelné, neboť zákon č. 252/1994 Sb. neupravuje ani promlčecí dobu. Prosazuje názor, že právní vztah mezi účastnicemi je vztahem občanskoprávním, na něhož se subsidiárně použije obecná úprava občanského zákoníku, jestliže zvláštní zákon (č. 252/1994 Sb.) vlastní úpravu nemá. Je přesvědčena, že nová úprava provedená zákonem č. 348/2005 Sb. nevyjadřuje změnu úmyslu zákonodárce v tom smyslu, že by až od jeho účinnosti poplatníka, který je v prodlení, tížila povinnost zaplatit úroky z prodlení. Zákonodárce v zákonu č. 348/2005 Sb. pouze jednoznačně vyjádřil nezměněný úmysl (v zákoně č. 252/1994 Sb. výslovně nevyjádřený) zatížit poplatníka povinností zaplatit v případě prodlení úroky z prodlení. Má za to, že účelem nové úpravy bylo pouze odstranit možný chybný výklad zákona. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění výjimky z povinného zastoupení advokátem (§241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení vyjmenované v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet, žalobkyně nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o s. ř. žalobkyně vytkla odvolacímu soudu nesprávnost právních závěrů, že právní vztah mezi účastnicemi založený zákonem č. 252/1994 Sb., není vztahem občanskoprávním, a nepřiznává-li tento zákon provozovateli ze zákona právo na úroky z prodlení, nemůže se úspěšně domáhat jejich zaplacení podle §517 odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §517 obč. zák. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení (odst. 1 věta první). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odst. 2).
Občanský zákoník v citovaném ustanovení upravuje institut úroků z prodlení, které mají povahu sankce za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku. V návaznosti na definici závazkového vztahu obsaženou v §488 obč. zák. se peněžitým závazkovým vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit (§488 obč. zák.). Úprava úroků z prodlení ve zmiňovaném ustanovení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu - hlavního peněžitého závazku vedle jistiny též úroky z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 449/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 2814).
Protože žalobkyně požaduje úroky z prodlení z dlužných televizních poplatků a přirážek za měsíc květen 2000, vztahuje se na posuzovaný případ zákon č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění v tu dobu platném (dále opět jen „zákon č. 252/1994 Sb.“).
Podle §7 zákona č. 252/1994 Sb. nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnuté mu Českým rozhlasem nebo Českou televizí (dále jen „provozovatel ze zákona“), provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu.
Podle §8 zákona č. 252/1994 Sb. poplatník, který nepřihlásil přijímač do evidence, je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5.000. Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý takový televizní přijímač (odst. 1 písm. a/ a c/). Nezaplatí-li poplatník přirážku v přiměřené lhůtě poskytnuté mu provozovatelem ze zákona, provozovatel ze zákona je oprávněn domáhat se svého práva u soudu (odst. 2).
Česká televize coby právnická osoba poskytuje veřejnosti služby v oblasti televizního vysílání (srovnej §1 a §2 zákona č. 483/1991 S., o České televizi). Základním zdrojem financování této činnosti jsou poplatky z televizních přijímačů vybírané podle zákona č. 252/1994 Sb. (srovnej §10 písm. a/ zákona č. 483/1991 Sb.). Účelem právní úpravy obsažené v zákoně č. 252/1994 Sb. je tudíž zajištění financování poskytované veřejnoprávní služby. Povinnost platit televizní poplatek vzniká každé fyzické či právnické osobě (až na výjimky v zákoně uvedené) okamžikem, kdy se stane držitelem televizního přijímače technicky způsobilého přijímat veřejnoprávní vysílání (§1 odst. 2 a §2 zákona č. 252/1994 Sb.). Smyslem této platby je nejen přispět na úhradu nákladů spojenou se zajištěním tohoto vysílání, ale též poskytnout určitý finanční ekvivalent za možnost využívat tuto službu, tj. uhradit její cenu.
S právním názorem odvolacího soudu, že povinnost fyzické či právnické osoby platit televizní poplatek, popř. přirážku České televizi není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávního (občanskoprávního) vztahu, se nelze ztotožnit.
Soukromoprávní vztahy se vyznačují tím, že jejich subjekty mají rovné postavení (platí tu princip ekvivalence); ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty soukromoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Pro veřejnoprávní vztahy je naopak charakteristické, že „nejméně jeden subjekt právního vztahu - ať již stát, obec, popř. jiný veřejný orgán - vystupuje vůči druhému subjektu, tj. soukromoprávní osobě, ať fyzické či právnické, v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované, výsostné veřejné moci“ (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. Vydání, 2009, s. 6). V právu veřejném je jeden subjekt práva podřízen druhému, který v právním vztahu vystupuje jako silnější (platí tu princip subordinace); základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá.
Z ustanovení §7 a §8 zákona č. 252/1994 Sb. vyplývá, že ve vztahu, který se týká úhrady dlužných poplatků a přirážek, jsou provozovatel ze zákona a poplatník ve vzájemně rovnoprávném postavení. Žádný z nich nemůže založit jednostranně povinnost druhého a nemůže vymáhat splnění povinností vyplývajících z hmotného práva, aniž by se obrátil na orgán veřejné moci k tomu zákonem povolaným. Spory o to, zda došlo k porušení povinností poplatníka, je povolán řešit pouze soud. V této souvislosti se nabízí poukaz na vyhlášku Federálního ministerstva spojů č. 51/1985 Sb., kterou se vydává Rozhlasový a televizní řád, jež byla s účinností k 1. 4. 1995 zrušena právě zákonem č. 252/1994 Sb. Ta v ustanovení §5 odst. 4 svěřovala vymáhání dlužných sazeb (tj. poplatků) a náhrad (tj. přirážek) orgánům spojů cestou výkonu rozhodnutí na základě výkazu dlužných telekomunikačních sazeb. Jednalo se evidentně o uplatnění principu subordinace ve vztazích mezi provozovatelem ze zákona a poplatníkem, který ovšem zákon č. 252/1994 Sb. nepřevzal.
Vztah mezi účastnicemi, týkající se úhrady dlužných poplatků a přirážek, je soukromoprávním závazkovým vztahem, neboť právní normy jej upravující mají charakter soukromoprávní, byť jsou obsaženy v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní (např. poplatková povinnost spojená s držbou přijímače, oznamovací a evidenční povinnost, sazba poplatků). Jedná se tudíž o úpravu soukromého práva, jež je k obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku ve vztahu speciality. Znamená to, že obecná úprava občanského zákoníku se uplatní všude tam, kde zvláštní předpis nemá vlastní úpravu. Takto Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2010, dospěl k závěru, že promlčení práva provozovatele ze zákona na zaplacení dlužných poplatků a přirážek se subsidiárně řídí obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku, neboť zvláštní zákon č. 252/1994 Sb. promlčení práva neupravuje. Protože zákon č. 252/1994 Sb. nemá ani vlastní úpravu úroků z prodlení, uplatní se subsidiárně obecná úprava úroků z prodlení obsažená v §517 odst. 2 občanského zákoníku.
Jelikož se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej v napadeném rozsahu (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu