ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3408.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3408/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. F. , zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti žalovanému J. D. , zastoupenému Mgr. Martinem Frankem, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 44, o zaplacení 224.841,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 17/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2011, č. j. 49 Co 78/2011-147, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2011, č. j. 49 Co 78/2011-147, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2011, č. j. 34 C 17/2005-138, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 224.841,- Kč s odůvodněním, že žalovaný od ní v roce 1998 převzal do užívání osobní motorové vozidlo Ford Eskort, registrační značka BZI 71 55, které užívala na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 3. 3. 1998 se společností CAC leasing, a. s., a oproti jejich dohodě „nepřevzal leasing předmětného vozidla“ a přestal hradit měsíční leasingové splátky.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. března 2011, č. j. 34 C 17/2005-138, odmítl podání žalobkyně ze dne 8. 11. 2004 doručené mu dne 14. 1. 2005 a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 49 Co 365/2008-123, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. července 2008, č. j. 34 C 17/2005-99, a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu, soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 1. 2011, č. j. 34 C 17/2005-127, žalobkyni vyzval k opravě původní žaloby tak, aby z ní bylo zřejmé, jakého plnění a z jakého titulu se vůči žalovanému domáhá. Konkrétně ji vyzval, aby specifikovala, zda se domáhá zaplacení dlužných měsíčních splátek leasingu, popř. aby uvedla jejich výši, za jaké období je požaduje a na základě jaké dohody. Pokud se domáhá plnění dluhu, který vůči ní žalovaný uznal dne 7. 10. 2003 ve výši 228.888,- Kč, vyzval ji, nechť rozvede, o jaký závazek žalovaného se jednalo. Pokud se domáhá náhrady škody v částce 224.841,- Kč, kterou byla zavázána zaplatit leasingové společnosti podle rozhodčího nálezu JUDr. Evy Pulzové, sp. zn. R 18/2001, nechť popíše, v čem spatřuje protiprávní jednání žalovaného, a doplní skutečnosti, z nichž vyplývá, že takové jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Soud prvního stupně současně žalobkyni poučil, že její podání odmítne v případě neuposlechnutí výzvy. S odůvodněním, že žalobkyně ani dalšími podáními vytčené vady žaloby neodstranila, soud prvního stupně žalobu jako nadále neprojednatelnou odmítl.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. května 2011, č. j. 49 Co 78/2011-147, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění odkázal na závěry, které přijal již ve svém usnesení ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 49 Co 365/2008-123, a přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba má vady, které brání jejímu věcnému projednání. Vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě pro svou neúplnost podle názoru odvolacího soudu neumožňuje vymezit předmět řízení po skutkové stránce. V žalobě tak „proti sobě stojí“ nárok založený ústní dohodou účastníků, podle níž se žalovaný zavázal platit žalobkyni měsíční splátky leasingu a posléze vůči ní uznal dluh ve výši 228.888,- Kč, a nárok z titulu exekučně vymáhaného rozhodčího nálezu JUDr. Evy Pulzové, sp. zn. R 18/2001, podle něhož žalobkyně uhradila leasingové společnosti 224.841,- Kč v důsledku odstoupení od leasingové smlouvy. Z žaloby nelze náležitě dovodit výši uplatněného nároku. Vady žaloby nebyly odstraněny ani přednesem žalobkyně. Z něho sice vyplývá, že žalobkyně z titulu náhrady škody po žalovaném požaduje zaplacení 140.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 44.618,36 Kč, nákladů rozhodčího řízení a nákladů exekuce (při odečtu částky 35.000,- Kč, kterou za ni žalovaný uhradil hotově u exekutora), nicméně na základě jí uváděných údajů nelze určit, zda náhradu škody požaduje v souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovaného platit za ni měsíční splátky leasingu nebo z důvodu nesplnění jeho závazku převzít leasing vozidla.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nadále je přesvědčena, že její žaloba je po doplnění dostatečně srozumitelná a schopná projednání, o čemž svědčí především skutečnost, že Městský soud v Brně (soud prvního stupně) na jejím podkladě vydal nejprve platební rozkaz a poté i rozsudek ve věci. Připomíná, že ve svém doplňujícím vyjádření ze dne 31. 1. 2011 uvedla částku, kterou po žalovaném požaduje, podrobně popsala, z čeho se tato částka skládá a z jakého titulu se jí domáhá. Svá tvrzení přitom doložila příslušnými důkazy. Domnívá se proto, že svoji povinnost vyplývající z §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř."), splnila a postup odvolacího soudu při hodnocení náležitostí žaloby byl tudíž chybný a nerespektoval současnou judikaturu Nejvyššího soudu, ani soudní praxí obecných soudů. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je - bez dalšího - přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), lze mít za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1903-1904.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně brojí proti výkladu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem a zpochybňuje správnost jeho závěru, že žaloba není pro neurčité vylíčení rozhodujících skutečností způsobilá k věcnému projednání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží v první řadě k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba v návrhu uvádět. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Z uvedeného vyplývá, že zákon nevyžaduje bezpodmínečně vylíčení všech pro rozhodnutí významných tvrzení přímo v žalobě, ale pouze těch rozhodných skutečností, které označují skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje žalobce svůj nárok, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srovnej např. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání 2003, Praha, C. H. Beck, str. 246, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 290/2002 a SJ 4/1998). Vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce - coby důkaz - připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, a ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 35/2003, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008).
V daném případě žalobkyně v žalobě ze dne 8. 11. 2004 doručené Městskému soudu v Brně dne 14. 1. 2005 uvedla, že žalovaný v roce 1998 převzal na základě jejich ústní dohody do užívání osobní motorové vozidlo Ford Eskort, registrační značka BZI 71 55, které užívala podle leasingové smlouvy uzavřené dne 3. 3. 1998 se společností CAC leasing, a. s. Zpočátku jí řádně platil leasingové splátky ve výši 13.532,60 Kč měsíčně, které poukazovala leasingové společnosti. Poslední splátku uhradil k jejím rukám v říjnu 1999. Poté ji ujišťoval, že splátky hradí přímo leasingové společnosti a že leasing převedl na svoji osobu. Jeho tvrzení se však nezakládala na pravdě. Leasingová společnost odstoupila od leasingové smlouvy, předmětné vozidlo bylo u žalovaného zajištěno a leasingová společnost po ní v exekučním řízení vymohla dosud neuhrazené leasingové splátky s příslušenstvím. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný vůči ní uznal písemně dluh ve výši 228.888,- Kč. V žalobním petitu se domáhala zaplacení 224.841,- Kč. K žalobě připojila 32 listinných důkazů. K výzvám, aby doplnila rozhodující skutečnosti, pak žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 15. 4. 2008 uvedla, že po žalovaném nežádá pouze uhrazení měsíčních leasingových splátek, které jí za dobu, kdy automobil užíval, oproti jejich ústní dohodě nezaplatil, ale že požaduje celkem částku 224.841,- Kč, kterou byla podle rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Evou Pulzovou dne 17. 9. 2001, sp. zn. R 18/2001, povinna uhradit leasingové společnosti; částka, kterou po žalovaném požaduje, sestává ze 140.173,- Kč za dlužné splátky, z úroků z prodlení ve výši 44.618,36 Kč a z nákladů exekuce, které vyčíslila v podání založeném na č. l. 29 spisu, při odečtu 35.000,- Kč, které žalovaný již uhradil u exekutora. Vypověděla , že ústní dohoda účastníků obsahovala závazek žalovaného, že za užívání předmětného vozidla bude hradit měsíční leasingové splátky a po Novém roce 2000 pak místo ní vstoupí do smluvního vztahu s leasingovou společností jako nový leasingový nájemce. Výpověď žalobkyně o obsahu ústní dohody účastníků potvrdil svědek J. R.
V (pořadí prvním) rozsudku ze dne 8. července 2008, č. j. 34 C17/2005-99, soud prvního stupně zjištěný skutkový stav věci poměřoval ustanovením §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť nárok žalobkyně hodnotil jako nárok z odpovědnosti za škodu, kterou jí žalovaný způsobil porušením smluvního závazku. Konstatoval, že byly naplněny všechny tři předpoklady existence obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu, a žalobě o zaplacení částky 224.841,- Kč s příslušenstvím zcela vyhověl. Poté, kdy byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 49 Co 365/2008-123, zrušen, žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně podle §43 o. s. ř. doplnila žalobu písemným podáním ze dne 31. 1. 2011, v němž upřesnila obsah ústní dohody účastníků tak, že se žalovaný zavázal převzít leasing a hradit měsíční splátky přímo leasingové společnosti. Popsala, jaké leasingové splátky v letech 1998 a 1999 žalovaný uhradil, a uvedla, že skutečnou výši dluhu, který žalovaný porušením jejich dohody vytvořil, zjistila od leasingové společnosti teprve dne 6. 6. 2000. Protože žalovaný leasing nepřevzal a splátky nehradil, leasingová společnost od ní následně vymohla v exekučním řízení na základě rozhodčího nálezu částku 140.613,- Kč s 12% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a náklady obou řízení. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný svůj dluh ve výši 228.888,- Kč vůči ní v rámci exekučního řízení písemně uznal, a to před exekutorem a třemi svědky. Vzhledem k tomu, že se jednalo o částku bez nákladů exekučního řízení, a protože žalovaný na umoření dluhu 35.000,- Kč uhradil, domáhá se žalobkyně zaplacení částky 224.841,- Kč.
Listinnými důkazy žalobkyně mimo jiné doložila, že jí bylo rozhodčím nálezem vydaným JUDr. Evou Pulzovou dne 17. 9. 2001, sp. zn. R 18/2001, uloženo zaplatit leasingové společnosti částku 140.173,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 4. 7. 2001 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 34.628,- Kč. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 5. 2004, č. j. EX 189/02-30, vydaného JUDr. Karlem Urbanem, soudním exekutorem v exekučním řízení bylo žalobkyni přikázáno uhradit náklady exekuce v celkové výši 40.421,70 Kč.
Žalobkyni je nutno přisvědčit, že v žalobě ve spojení s doplňujícími údaji, které uvedla do protokolu při ústním jednání dne 15. 4. 2008 a v písemném podání (doplnění žaloby) ze dne 31. 1. 2011, vylíčila nezaměnitelně a dostatečně určitě rozhodné skutečnosti (skutkový děj), na jejichž základě uplatňuje nárok na úhradu částek, které musela vynaložit v důsledku porušení smluvních povinností žalovaného hradit za ni leasingové splátky a převzít leasing předmětného vozidla. Z jejích žalobních tvrzení je dostatečně zřejmé, čeho se domáhá, resp. z čeho žalovaná částka sestává, i z jakého titulu se jí žalobkyně domáhá. Z toho, jak byl předmět řízení po skutkové stránce vymezen, bylo jednoznačně zřejmé, že žalobkyně žalovanou částku žádá s odůvodněním, že žalovaný porušením závazků z ústní dohody (tj. závazků hradit za ni leasingové splátky a převzít leasing předmětného vozidla) zapříčinil škodu, která jí vznikla tím, že leasingová společnost odstoupila od jejich smlouvy a ona jí byla nucena zaplatit na základě rozhodčího nálezu částku 140.173,- Kč, úroky z prodlení ve výši 44.618,36 Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 34.628,- Kč a náklady exekuce ve výši 40.421,70 Kč. Protože tento nárok žalobkyně byl skutkově individualizován v takové míře, která vylučovala možnost jeho záměny s jiným nárokem, nebránil případný nedostatek dalších - z pohledu soudu potřebných upřesnění - v pokračování v řízení, neboť i bez další konkretizace bylo nepochybné, na základě jakého skutku je uplatňován nárok na zaplacení 224.841,- Kč. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že soud prvního stupně na základě žaloby a upřesňujících podání vydal nejprve platební rozkaz a poté rozsudek ve věci samé.
Protože se žalobkyni prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu