ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3569.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3569/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JUDr. L. L., Ph.D. , zastoupené JUDr. Josefem Mrázkem, advokátem se sídlem Praha 8, Pernerova 11, proti žalovaným 1) P. M. a 2) Ing. J. P. M. , zastoupeným Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 1, o zaplacení částek 322.500,- Kč a 122.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 367/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 58 Co 487/2009-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 11.750,- Kč a žalované částku 4.570,- Kč k rukám Mgr. Marie Klinerové, advokátky se sídlem Praha 1, V Jámě 1.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 3. února 2010, č. j. 58 Co 487/2009-68, kterým Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 13. května 2009, č. j. 12 C 367/2008-36, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 322.500,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 122.500,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušeno uplynutím 31. 12. 2012; přičemž do té doby je uvedené ustanovení nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Bezvýznamné jsou proto námitky, že nebyl proveden navržený důkaz výslechem žalované, že se odvolací soud s odkazem na systém neúplné apelace nezabýval kromě menší výměry bytu další jeho vadou, kterou žalobkyně tvrdila již před soudem prvního stupně (nepravdivé ujištění, že jde o cihlový byt), a že nedoplnil dokazování listinnými důkazy připojenými k odvolání, ač se na uvedená tvrzení a důkazy vztahovala výjimka ze zákazu uplatňování „novot“ v odvolacím řízení. Tyto výhrady totiž vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který je výjimečně způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; je tomu tak ovšem jen v případě (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
K výtkám, že se odvolací soud nezabýval ani dalšími vadami bytu (nepravdivé ujištění, že podlaha a dveře jsou z masivu, nekvalitní okna, praskliny ve zdech a porušená statika), o nichž byl „informován“, dovolací soud nemohl přihlížet, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - žalobkyně je v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř. poprvé uplatnila až v dovolání. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996).
Žalobkyně za použití obsáhlé argumentace s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právního závěru, že jí nevzniklo právo na přiměřenou slevu z kupní ceny bytu podle §597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní závěr založil. Jestliže nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění), potom za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1324). V posuzovaném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zpochybňovaný právní závěr učinil na podkladě skutkového závěru, že převáděný byt nevykazuje vadu spočívající v tom, že byt má menší podlahovou plochu, než je v kupní smlouvě deklarovaná. K tomuto závěru dospěl na základě skutkových zjištění, že účastníci v kupní smlouvě ze dne 18. 4. 2008 specifikovali předmět převodu jako jednotku - byt č. 1737/603 umístěný v 6. nadzemním podlaží domu čp. 1737 v Praze 4, postavený na pozemku parc. č. 310/77 v k. ú. B., obec P. s příslušnými spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a pozemku, s tím, že celková podlahová plocha bytu s příslušenstvím včetně terasy a sklepa činí 133,1 m2. Současně odkázali na nabývací titul, na jehož základě prodávající byt nabyli do podílového spoluvlastnictví (smlouvu o převodu bytové jednotky ze dne 2. 12. 1998) a prohlášení vlastníka vložené do katastru nemovitostí dne 6. 10. 1997, v nichž je velikost bytu s terasou a příslušenstvím vymezena plochou 131m2 a sklepa plochou 2,1 m2. Tento uvedený rozměr, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku, odpovídá zastavěné ploše bytu. Odvolací soud ze skutečnosti, že účastníci ve smlouvě označili výměru bytu jednak použitím pojmu „podlahová plocha“ a jednak s odkazem na nabývací titul a prohlášení vlastníka, v nichž je použit pojem „celková plocha bytu“, dovodil, že v kupní smlouvě (vyhotovené realitní kanceláří) došlo k záměně dvou pojmů „podlahová plocha“ a „celková zastavěná plocha“; jinými slovy smluvní strany v kupní smlouvě nepoužily termín „podlahová plocha“ ve významu, jaký mu přisuzuje žalobkyně; byl-li předmět koupě popsán výměrou podlahové plochy133,1 m2, je z kontextu dalších ujednání kupní smlouvy zřejmé, že se jednalo pouze o terminologickou nepřesnost. Předmětem převodu byla jednotka - byt, který je zapsán v katastru nemovitostí na základě prohlášení vlastníka. Skutkový závěr, že byt vytýkanou vadou netrpí, odvolací soud učinil i ze zjištěních, že žalobkyně si nevymínila, aby byt měl podlahovou plochu 133,1 m2, a že kupní cena 6,200.000,- Kč byla sjednána za byt jako takový a její výše se neodvíjela od ceny za 1 m2 podlahové plochy.
Žalobkyně polemiku s právním názorem odvolacího soudu, že nemá právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, spojila s argumentací, že převáděný byt byl zatížen vadou spočívající v menší podlahové ploše, než jaká byla deklarovaná v kupní smlouvě, že si vymínila výměru bytu o podlahové ploše 133,1 m2, že ji prodávající nepravdivě ujistili o tom, že celková podlahová plocha bytu tuto výměru má, a že v důsledku nižší výměry bytu došlo ke snížení možnosti jeho užívání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně formuluje vlastní skutkové zjištění, z něhož následně činí vlastní skutkový závěr a teprve jeho prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce existence práva na slevu podle §597 odst. 1 obč. zák. Tím ovšem ve skutečnosti napadla primárně správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani v části mířící proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaným vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky, které sestávají z odměny advokátky ve výši 13.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012 - srovnej čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.720,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyni byla uložena povinnost uhradit tyto náklady žalovanému a žalobkyni podle poměru jejich účasti na řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 15. srpna 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu