ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3739.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3739/2010-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Marie Majerové 2250, proti žalovaným 1) MUDr. M. P. , a 2) H. W. , zastoupeným Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 161, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Marie Majerové 2250, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 59/2008, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, o dovoláních žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č.j. 35 Co 42/2010-99, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobce a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.840,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Tomáše Černého, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce a vedlejší účastník podali dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek ze dne 17. 8. 2009, č.j. 6 C 59/2008-63, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ohledně jedné poloviny označených nemovitostí.
Dovolání vedlejšího účastníka není přípustné.
Podle §240 odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004, uzavřel, že „vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srovnej §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o.s.ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává.“
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka odmítl, neboť je podal ten, kdo k tomu nebyl oprávněn (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolání žalobce není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a přípustnost nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím dne 31. 12. 2012). O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel uplatnil námitkou, že bylo porušeno jeho předkupní právo, neobsahovala-li jemu učiněná nabídka odkupu v rozporu s ustanovením §605 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), všechny podmínky sjednané v kupní smlouvě uzavřené se žalovanými, zejména splatnost kupní ceny, její zajištění složením do advokátní úschovy, úhradu poplatku za vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, podmínky a lhůtu pro vyklizení nemovitostí. Nadto má dovolatel za to, že podmínky sjednané v kupní smlouvě byly pro žalované výhodnější než podmínky ohlášené, případně chybějící, v nabídce odkupu. V tomto směru namítá, že splatnost kupní ceny je třeba posuzovat z hlediska záruk, že kupující nepřijde o své peníze, aniž získá nemovitost, a z tohoto pohledu je dvouměsíční zákonná lhůta vždy horší, neboť jde o placení před podpisem kupní smlouvy, kdežto žalovaní měli až na zálohu ve výši 2,3 % k zaplacení lhůtu deseti pracovních dnů od podpisu kupní smlouvy. Další výhodu spatřuje v zajištění kupní ceny jejím složením do advokátní úschovy a uvolnění až po podání návrhu na vklad. Zaplacení poplatku za vklad nabyvateli mu nebylo vůbec ohlášeno, stejně jako lhůta a podmínky vyklizení a předání nemovitosti, které si žalovaní zaručili právem na odstoupení od kupní smlouvy.
K přezkumu předestřené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ten sice v rozsudku ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, na který poukazuje dovolatel, vyslovil, že pro posouzení porušení předkupního práva není rozhodující konkrétní splatnost zaplacení kupní ceny za nabízené nemovitosti, ale pouze skutečnost, že nabídka doručená žalobci neobsahovala (vůbec) splatnost kupních cen, takže i kupní smlouvy s žalovanými měly být uzavřeny bez této splatnosti (nestalo-li se tak, pak předkupní právo bylo porušeno); tento právní názor byl posléze korigován rozhodnutím velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu, jenž v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 128/2011, judikoval, že „předkupní právo spoluvlastníka není »bez dalšího« porušeno, jestliže nabídka doručená spoluvlastníku neobsahovala údaj o splatnosti kupních cen a poté prodávající uzavřel kupní smlouvy, jež obsahovaly individuální splatnost kupních cen. Byla-li splatnost ve smlouvě o převodu podílu, uzavřené později s třetí osobou, stanovena jinak než v §605 obč. zák., příp. v nabídce na odkoupení podílu učiněné oprávněnému spoluvlastníku (za předpokladu, že nabídka obsahovala lhůtu splatnosti delší než dvouměsíční podle §605 obč. zák.), lze učinit závěr o tom, že bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka, jen za předpokladu, že podmínky splatnosti se podstatně lišily, a to natolik, že rozdíl mezi nimi mohl objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva.“
Velký senát Nejvyššího soudu v tomto rozsudku dále uzavřel, že „i pokud se jednotlivé smluvní podmínky (cena, splatnost aj.) v nabídce učiněné spoluvlastníkovi a podmínky, za kterých je podíl následně prodán třetí osobě, podstatně liší, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení předkupního práva. Jednotlivé smluvní podmínky totiž nemohou být srovnávány izolovaně, ale naopak je nutné je hodnotit v kontextu všech ostatních smluvních podmínek (delší doba splatnosti může být vykompenzována např. poskytnutým zajištěním nebo vyšší cenou apod.). Jedině v případě, že takto komplexně hodnocené smluvní podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl nabídnut spoluvlastníku, jsou méně výhodné (natolik, aby to objektivně mohlo ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky) než podmínky, za kterých byl podíl následně prodán třetí osobě, dojde k zásahu do předkupního práva oprávněného spoluvlastníka. Naopak, pokud je spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě za srovnatelných či méně výhodných podmínek, k žádnému poškození práv spoluvlastníka nedochází a jeho předkupní právo není porušeno.“
Se zřetelem k výše uvedeným judikatorním závěrům (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010) je zřejmé, že námitka nesprávného právního posouzení věci není opodstatněná, jelikož odvolací soud porovnal obsah nabídky učiněné žalobci s obsahem kupní smlouvy uzavřené se žalovanými. Komplexním poměřením podmínek uvedených v nabídce s podmínkami sjednanými v kupní smlouvě nelze dospět k závěru, že rozdíly mezi nimi mohly – objektivně vzato – ovlivnit úvahu žalobce o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva. Ostatně některé dovolatelem výslovně označené podmínky pojaté do kupní smlouvy nelze hodnotit jako výhodnější, ani jsou-li posuzovány izolovaně, což platí zejména o ujednání stran povinnosti žalovaných zaplatit správní poplatek za návrh na vklad. Jednoznačnou nevýhodou není ani to, že žalobce byl povinen zaplatit požadovanou cenu (která byla mimochodem nižší, než kupní cena sjednaná v kupní smlouvě uzavřené se žalovanými, což dovolatel přehlíží) před podpisem kupní smlouvy. Nelze přehlédnout, že oprávněný spoluvlastník, který řádně vyplatí nemovitost, se může v případě, že povinný spoluvlastník s ním poté odmítne uzavřít kupní smlouvu, domáhat nahrazení projevu vůle povinného spoluvlastníka, případně se může dovolat relativní neplatnosti smlouvy, kterou by povinný spoluvlastník uzavřel se třetí osobou. Totéž platí obdobně, spatřuje-li dovolatel výhodu ve složení kupní ceny do advokátní úschovy. Možná výhoda spočívající v právu odstoupit od kupní smlouvy pro případ nevyklizení nemovitosti ve stanovené lhůtě, není – je-li posuzována v kontextu všech sjednaných podmínek – s to vést k závěru, že mohla přimět žalobce k využití jeho předkupního práva.
Námitka, že odvolací soud – nezrušil-li rozsudek soudu prvního stupně – upřel žalobci právo bránit se řádným opravným prostředkem proti skutkovému závěru, je podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se – jak vyplývá z výkladu shora – nepřihlíží.
Dovolací soud nepřihlížel ani k podání vedlejšího účastníka ze dne 22. 6. 2012, jímž oznámil, že mu žalobce J. B. daroval svoji jednu polovinu předmětných nemovitostí, a navrhl, aby vstoupil do řízení na jeho místo. Ustanovení §107a o.s.ř. totiž pro řízení u dovolacího soudu neplatí (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §7 písm. e/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, tj. částkou 2.600,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 640,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce a vedlejší účastník dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. června 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu