ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3894.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3894/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce T. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25, proti žalované P. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci 2, Na poříčí 116/2, o 366.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 498/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2010, č.j. 73 Co 439/2008-209, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek ze dne 26. 6. 2008, č.j. 27 C 498/2003-154, kterým Okresní soud v Liberci uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 400.000,- Kč s 10% úroky od 24. 11. 2003 do zaplacení a s 2% úroky z prodlení od 1. 10. 2004 do zaplacení, tak, že žalobu v rozsahu 366.000,- Kč s 10% úroky ročně od 24. 11 2003 do zaplacení a s 2% úroky z prodlení od 1. 10. 2004 do zaplacení zamítl; v části, jíž bylo žalobci přiznáno 34.000,- Kč s 10% úroky ročně od 24. 11. 2003 do zaplacení a s 2% úroky z prodlení od 1. 10. 2004 do zaplacení, rozsudek potvrdil (s tím, že „tato povinnost zaniká v rozsahu plnění poskytnutého P. P. podle rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 27 C 498/2003-28 ze dne 15. 11. 2004“ ) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že závazek žalované ze smlouvy o půjčce ze dne 16. 5. 2002 a jejího dodatku ze dne 23. 5. 2002 v rozsahu 366.000,- Kč s příslušenstvím (tj. smluvenými úroky a úroky z prodlení) zanikl splněním (§559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Právní domněnka trvání závazku vyplývající z písemného uznání dluhu ze dne 17. 8. 2004 byla žalovanou, která splnila povinnost tvrzení a unesla důkazní břemeno, vyvrácena, neboť prokázala zánik (části) závazku splněním ve splátkách. Protože žalovaná dosud dluží 34.000,- Kč s příslušenstvím, potvrdil v tomto rozsahu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku věci samé napadl žalobce dovoláním, jímž ohlásil všechny v úvahu připadající dovolací důvody (srov. §241a odst. 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). V intencích důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. vytýká, že odvolací soud dospěl k jinému skutku jen na základě výslechu svědků O. V., M. Č. a JUDr. I. D., aniž opakoval důkaz výpovědí žalované a svědka J. B., a že rozhodnutí soudu prvního stupně měl správně zrušit, jestliže doplnění dokazování se ukázalo být rozsáhlým. Tvrzení o zaplacení dluhu ve splátkách vnesla podle dovolatele žalovaná do řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace až po podání odvolání. Za nesprávné považuje to, jak odvolací soud posoudil rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o splnění dluhu z půjčky peněz za situace, kdy dlužník svůj dluh co do důvodu a výše uznal (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zbylou argumentaci obsaženou v dovolání nelze než podřadit dovolacímu důvodu vymezenému ustanovením §241a odst. 3 o.s.ř. Žalobce odmítá hodnocení výpovědi svědka O. V. jako nevěrohodné, naopak poukazuje na rozpory ve sděleních vyplývajících z výpovědí svědků M. Č. a JUDr. I. D. v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a na okolnosti svědčící o zainteresovanosti obou svědků na výsledku sporu, vytyčuje nesrovnalosti mezi tvrzením žalované a tím, co vypověděli svědci, a připomíná, že žalovaná a P. P. nezřídili k zajištění dluhu z půjčky zástavní právo na specifikovaných nemovitostech, jak se smluvně zavázali, ale naopak nemovitosti prodali. Podle dovolatele zjištění, že si žalovaná půjčila peníze nikoliv pro své potřeby, ale na podnikání M. Č., nemá oporu v provedeném dokazování a zjištění, že O. V. a M. Č. „v oblasti půjčování peněz“ v letech 2000 až 2002 spolupracovali a „běžně docházelo ke skládání různých částek na účty obou,“ ze spisu naopak vyplývá, ale odvolací soud ho při úvahách o plnění dluhu ve splátkách pominul. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodně však není.
Z úřední povinnosti - tedy i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen existencí těch vad řízení, které vytkl dovolatel.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o.s.ř. může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Jinými slovy, odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval, musí z odůvodnění rozsudku vyplývat, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
Odvolací soud postupoval v intencích shora uvedeného. Soud prvního stupně v dané věci vyslechl svědky JUDr. I. D., M. Č., O. V., J. B., V. Š., J. K. a JUDr. A. Ch.; odvolací soud - mimo listin - opakoval dokazování výslechem JUDr. I. D., M. Č. a O. V. Opakovat výslechy svědků K. a JUDr. Ch. nebylo nezbytné; první se vyjadřovala k okolnostem, které pro rozhodnutí věci nebyly podstatné (zda žalovaná uznala dluh pod nátlakem třetí osoby), a JUDr. Ch., který zastupoval žalobce, si na události týkající se splátek dluhu nepamatoval. V hodnocení výpovědi svědkyně Š. se odvolací soud od soudu prvního stupně neodchýlil a svědka B. nevyslechl proto, že částku 40.000,- Kč předanou za jeho přítomnosti 19. 7. 2002 žalobci měl za splátku dluhu (příslušenství) i soud prvního stupně. Protože účastníci nebyli v řízení před soudem prvního stupně vyslechnuti (§131 o.s.ř.), nemohl odvolací soud výslech žalované opakovat, jak namítal dovolatel; doplnění důkazu jejím výslechem v odvolacím řízení pak nedovolovalo ustanovení §213 odst. 5 o.s.ř.
Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v §205a odst. 1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle §205a odst. 1 o.s.ř. (§211a o.s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o.s.ř. (§213 odst. 5 o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 o.s.ř.). Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti. Protože žalovaná (odvolatelka) v projednávané věci již v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že dluh zaplatila žalobci ve splátkách (srov. odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu z 23. 7. 2003 na čl. 15 a vyjádření z 9. 12. 2007 na čl. 123), není námitka žalobce stran porušení zásady neúplné apelace důvodná.
Vznesením poslední námitky týkající se rozsáhlosti doplnění dokazování, tj. námitky porušení zásady dvojinstančnosti řízení, dovolatel přehlédl, že ustanovení §213 odst. 4 o.s.ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o.s.ř. zruší.
Opodstatněné nejsou ani skutkové námitky žalobce (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§126 o.s.ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci vyšel odvolací soud z následujícího skutkového stavu.
Na základě smlouvy z 16. 5. 2002 a jejího dodatku z 23. 5. 2002 přenechal žalobce (věřitel) žalované (a P. P.) 400.000,- Kč jako půjčku; strany si dohodly úrok ve výši 10% z půjčené částky ročně. Hospodářským účelem (kausou) půjčky byla - jak vyplynulo z výpovědí svědků Č., D. a z přednesů žalované - podpora podnikání M. Č., přítele žalované. V době od června 2002 do září 2003 zaplatila žalovaná na dluh z půjčky včetně jeho příslušenství celkem 406.000,- Kč. První splátku 40.000,- Kč předal žalobci 20. 6. 2002 v hotelu Valdštejn v L. za žalovanou JUDr. I. D., 19. 7. 2002 zaplatil žalobci 40.000,- Kč za žalovanou M. Č., 20.000,- Kč složil za žalovanou 23. 8. 2002 M. Č. na označený účet, jehož majitelkou byla paní P., 29. 8. 2002 předal za žalovanou M. Č. žalobci v hotelu Valdštejn v L. 20.000,- Kč, 40.000,- Kč předal žalobci za žalovanou M. Č. 19. 9. 2002 opět v hotelu Valdštejn v L., 40.000,- Kč složil 6. 11. 2002 za žalovanou M. Č. na označený účet O. V. (odvolací soud neuvěřil O. V., který tuto platbu identifikoval jako plnění závazku M. Č.), 40.000,- Kč složila 20. 12. 2002 žalovaná na označený účet O. V., 40.000,- Kč zaplatil 27. 12. 2002 žalobci za žalovanou JUDr. I. D., 86.000,- Kč složil 14. 9. 2002 M. Č. na označený účet O. V. u stavební spořitelny Wűstenrot jako akontaci úvěrové smlouvy a poslední splátku 40.000,- Kč zaplatila žalovaná žalobci 19. 9. 2003 u čerpací stanice AGIP v L. Dne 17. 8. 2004 žalovaná uznala dluh vůči žalobci ze smlouvy o půjčce a jejího dodatku ve výši 400.000,- Kč a zavázala se jej zaplatit do konce září 2004. Tím, zda žalovaná uznala dluh pod nátlakem žalobce, se již - bylo-li prokázáno shora popsané plnění ve splátkách - odvolací soud nezabýval; za nedůležité považoval i porušení závazku žalované (a P. P.) zajistit pohledávku zástavním právem na svých nemovitostech.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud hodnotil důkazy způsobem vyplývajícím z §132 o.s.ř. Vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, zdůvodnil své závěry o (ne)pravdivosti sdělení vyslechnutých svědků opírající se o zhodnocení jejich věrohodnosti a závěry vztahující se k jednotlivým platbám založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedených důkazů, přednesů účastníků nebo vyšly v řízení najevo, aniž by některé - pro rozhodnutí věci podstatné - pominul. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. představuje výhrada vůči závěru odvolacího soudu o rozložení důkazního břemene ve sporu.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost - významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci - nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1, věty první, o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že uznání dluhu žalovanou založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že její závazek v době uznání (17. 8. 2004) trval; v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku na dlužníku (srov. §558 obč. zák.). Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o.s.ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že nebyla-li by ve sporu domněnka existence (trvání) uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít skutečnost za prokázanou. V řízení mohou nastat tedy jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku). Jelikož žalovaná prokázala zánik (části) závazku splněním ve splátkách, tj. neexistenci (části) dluhu ke dni, kdy jej uznala, je právní posouzení dané otázky odvolacím soudem správné.
Lze uzavřít, že se žalobci správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalované, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu