ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4025.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4025/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. H. M. , proti žalované GES REAL a. s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o 1.009.033,- Kč a o vzájemné žalobě o 270.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 125/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 30 Co 458, 459/2009-167, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2011, č. j. 30 Co 458, 459/2009-204, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 30 Co 458, 459/2009-167, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2011, č. j. 30 Co 458, 459/2009-204, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 C 125/2005-116, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 C 125/2005-124, a ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2009, č. j. 22 C 125/2005-141, tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 270.967,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 25. 7. 2003 do zaplacení, se zamítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 30 Co 458, 459/2009-167, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2011, č. j. 30 Co 458, 459/2009-204, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 C 125/2005-116, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 C 125/2005-124, a ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2009, č. j. 22 C 125/2005-141, tak, že se žaloba o 1.009.033,- Kč zamítá, a v akcesorických výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 C 125/2005-116 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 22 C 125/2005-124, a ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2009, č. j. 22 C 125/2005-141) ve věci samé tak, že zamítl žalobu o 1.009.033,- Kč a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 270.967,- Kč s 0,05% úroky denně od 25. 7. 2003 do zaplacení; ve výroku, jímž obvodní soud zamítl vzájemnou žalobu o 200.000,- Kč s 0,05% úroky denně od 3. 7. 2003 do zaplacení, rozsudek potvrdil. V návaznosti na meritorní rozhodnutí rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že smlouva o budoucí smlouvě kupní z 17. 12. 2002, jíž se účastnice zavázaly v dohodnuté době uzavřít kupní smlouvu, kterou za stanovených podmínek žalovaná převede na žalobkyni vlastnictví specifikovaných nemovitostí, je platným právním úkonem. Z hlediska určitosti vymezení předmětu budoucího převodu ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), stačí, bylo-li v příloze smlouvy o budoucí smlouvě kupní, tj. v návrhu realizační smlouvy, uvedeno, že se nemovitosti převádějí i s příslušenstvím, které nemělo charakter nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí. Předmět plnění, k němuž se žalobkyně smlouvou o budoucí smlouvě kupní zavázala (zaplatit doplatek kupní ceny 11.520.000,- Kč nejpozději před podpisem realizační smlouvy), není podle odvolacího soudu nemožný, neboť se týká jen osobních poměrů dlužníka (§37 odst. 2 obč. zák.). Důvod (relativní) neplatnosti podle §49a obč. zák. není rovněž dán, protože omyl žalobkyně ve skutkové okolnosti - oplocení pozemku parc. č. 2127 neodpovídá hranicím pozemku a v rozsahu 260 m² zasahuje do sousedního pozemku - je omylem neomluvitelným. Skutečnost, že banka neposkytla žalobkyni úvěr na úhradu kupní ceny, nezpůsobuje podle odvolacího soudu zánik jejího závazku ve smyslu §575 odst. 2 obč. zák. V části týkající se smluvní pokuty, která zajišťovala povinnost žalobkyně doplatit kupní cenu, shledal odvolací soud ujednání účastnic platným, tedy nepříčícím se dobrým mravům (§39 obč. zák.). Se zřetelem k funkcím a účelu smluvní pokuty, výši zajištěné pohledávky a k zásadě smluvní volnosti není výše sjednané pokuty (1.280.000,- Kč) nepřiměřená. Protože pro žalovanou nevyplývala z právního předpisu nebo ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní povinnost poskytnout součinnost při podání a vyřizování žádosti o hypoteční úvěr, je odstoupení žalobkyně od smlouvy z 16. 6. 2003 neplatným právním úkonem; naopak žalovaná svého práva od smlouvy odstoupit využila v souladu s ujednáním stran, a protože žalobkyně nesplnila povinnost doplatit kupní cenu, ponechala si zálohu jako smluvní pokutu. Pokud jde o vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná domáhala 470.967,- Kč s příslušenstvím, shledal odvolací soud její nárok důvodným jen v rozsahu 270.967,- Kč se smluvenými úroky. Nebylo sporu o tom, že žalobkyně nemovitosti užívala, takže po zrušení smlouvy o budoucí smlouvě kupní jí vznikla povinnost zaplatit žalované sjednanou úhradu za užívání.
Rozhodnutí odvolacího soudu - v měnících výrocích věci samé - napadla žalobkyně dovoláním. Tím, že odvolací soud neopakoval důkaz jejím výslechem, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. vznesla námitky proti tomu, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy; má zato, že kdyby je hodnotil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, musel by dospět k jiným skutkovým závěrům, které by vedly k jinému - pro dovolatelku příznivému - právnímu posouzení. V době podpisu smlouvy bylo stranám známo, že žalobkyně řeší v první řadě otázku svého bydlení a že s žádnou bankou nemá předjednán úvěr, z něhož by byla zaplacena kupní cena. Za obvyklou praxi považuje, že smlouva o budoucí smlouvě kupní „na nemovitost hrazenou bankovním úvěrem“ bývá měněna podle požadavků úvěrující banky; i když povinnost součinnosti žalované při získání hypotečního úvěru ze smlouvy skutečně nevyplývá, nepřistoupila žalovaná na návrh změn smlouvy podle požadavků banky, přestože jí v tom nic nebránilo. Je přeci notorietou, že banka neposkytne plnění z úvěru, není-li jí předáno vyhotovení kupní smlouvy s ověřenými podpisy stran, zástavní smlouva a návrh na vklad obou smluv do katastru nemovitostí opatřený potvrzením katastrálního úřadu o tom, že mu příslušné návrhy na vklad byly podány. Žalovaná tak jednala spekulativně (v rozporu s dobrými mravy); tím, že nepřistoupila na změnu smlouvy, způsobila, že lhůta pro uzavření realizační smlouvy marně uplynula, což jí umožnilo od smlouvy odstoupit a ponechat si zálohu jako smluvní pokutu. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o budoucí smlouvě kupní platným právním úkonem. Ujednání smluvních stran týkající se splatnosti doplatku kupní ceny do šesti měsíců od podpisu smlouvy, „nejpozději však před podpisem kupní smlouvy,“ činí plnění od počátku nemožným (§37 odst. 2 obč. zák.). Smlouva o budoucí smlouvě kupní je však neplatná i proto, že jednala v omylu vztahujícím se k výměře pozemku parc. č. 2127, který je omluvitelný (§49a obč. zák.). Výše smluvní pokuty, kterou si žalovaná po odstoupení od smlouvy ponechala, je nepřiměřeně vysoká a svědčí o jejím spekulativním jednání. Protože žalovaná neučinila vše pro to, aby realizační smlouva byla uzavřena, má žalobkyně zato, že její závazek zanikl způsobem předvídaným v ustanovení §575 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání - přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - je v části týkající se částky 1.009.033,- Kč důvodné.
Z úřední povinnosti - tedy i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen tím, zda odvolací soud - jak namítla dovolatelka - měl zopakovat důkaz jejím výslechem.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o.s.ř. může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Jinými slovy, odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V souzené věci odvolací soud zopakoval důkazy listinami (smlouvou o budoucí smlouvě kupní z 17. 12. 2002, její přílohou - návrhem kupní smlouvy, nabývacím titulem žalované - kupní smlouvou z 3. 9. 2001, výpisem z katastru nemovitostí a „Zaměřením současného využití pozemku“ z 26. 4. 2001) a po skutkové stránce dospěl ke stejným zjištěním, jaká učinil - mimo jiné i z výpovědi žalobkyně při jednání 12. 1. 2009 - soud prvního stupně; za této situace opakovat důkaz výslechem žalobkyně nebylo zapotřebí.
V podobě obsažené v dovolání nevystihují argumenty žalobkyně po obsahové stránce dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž slouží k uplatnění výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Nesprávnost skutkových zjištění je - obecně - v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování); nepojí se však s jakoukoliv skutkovou výhradou. Významné jsou zásadně námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby podle §133 až §135 o.s.ř.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. §125 o.s.ř.).
Námitkou, že soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy, zpochybňuje dovolatelka hodnocení důkazů odvolacím soudem, nikoliv výsledek činnosti při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zbývá posoudit právní závěry odvolacího soudu, které byly prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalobkyní zpochybněny.
Právní posouzení je ve smyslu shora uvedeného ustanovení nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní posouzení je nesprávné i tehdy, je-li neúplné; jinak řečeno, jestliže soud pominul dispozici a sankci právní normy v případě, kdy zjištěná skutečnost odpovídá její hypotéze (podmiňující části).
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §544 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2).
Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - vyšel z následujícího zjištění.
Dne 17. 12. 2002 uzavřely žalobkyně (budoucí kupující) a žalovaná (budoucí prodávající) smlouvu o budoucí smlouvě, jíž se zavázaly nejpozději do šesti měsíců od jejího uzavření sjednat smlouvu, kterou žalovaná převede na žalobkyni vlastnické právo k nemovitostem (pozemku parc. č. 2126 o výměře 211 m² /zastavěná plocha a nádvoří/, pozemku parc. č. 2127 o výměře 586 m² /zahrada/, budově č.p. 934 umístěné na pozemku parc. č 2126 /způsob využití bydlení/, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 549 katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha - město, pro obec Praha, okres Praha, katastrální území L.), které nabyla za 9.400.000,- Kč kupní smlouvou z 3. 9. 2001. Kupní cena byla sjednána částkou 12.800.000,- Kč s tím, že zálohu ve výši 10 %, tj. 1.280.000,- Kč, zaplatila žalobkyně před podpisem smlouvy o budoucí smlouvě kupní a doplatek (11.520.000,- Kč) se zavázala zaplatit do šesti měsíců od podpisu smlouvy o budoucí smlouvě kupní, „nejpozději však před podpisem kupní smlouvy“ (článek 2.2). Doplatek měl být zaplacen žalované bankou, kterou žalobkyně požádá o poskytnutí úvěru na koupi nemovitostí. Žalovaná se zavázala poskytnout „veškerou součinnost potřebnou k zápisu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch banky, a to za předpokladu, že budoucí prodávající bude budoucím kupujícím seznámen se všemi skutečnostmi rozhodnými pro poskytnutí úvěru, a že dostane ze strany banky dostatečnou záruku, že finanční částka odpovídající doplatku bude jako úvěr poskytnutý budoucímu kupujícímu na koupi nemovitostí vyplacena ve stanovené lhůtě přímo budoucímu prodávajícímu.“ Účastnice si sjednaly důvody, pro které jsou oprávněny od smlouvy o budoucí smlouvě kupní odstoupit. Žalovaná takové právo mohla využít, pokud ji žalobkyně neseznámí se všemi skutečnostmi rozhodnými pro poskytnutí úvěru a nedostane-li od banky dostatečnou záruku, že doplatek poskytnutý jako úvěr jí bude přímo vyplacen. Článek 2.4 smlouvy o budoucí smlouvě výslovně stanovil : „Pro případ, že budoucí prodávající neobdrží doplatek v souladu s článkem 2 odstavcem 2.2 této smlouvy, je budoucí prodávající oprávněn odstoupit od této smlouvy a ponechat si zaplacenou zálohu v celé její výši z titulu smluvní pokuty.“ Právo žalobkyně odstoupit od smlouvy bylo spojeno (obecně) s porušením povinností žalované vyplývajících ze smlouvy a (zvláště) s nesplněním závazku žalované do uzavření kupní smlouvy nezatížit nemovitosti dluhy, vlastnické právo k nim neomezit a nezatížit zástavním právem (vyjma zástavního práva ve prospěch banky poskytující žalobkyni úvěr), věcným břemenem ani jinými závazky; to však „za předpokladu řádného a včasného plnění smluvních povinností“ žalobkyní. Součástí smlouvy o budoucí smlouvě kupní byla úprava užívání nemovitostí žalobkyní od 1. 1. 2003 do 17. 6. 2003 (nejpozději). Žalobkyně měla povinnost se z domu vystěhovat, nebude-li kupní smlouva ve sjednané lhůtě uzavřena. Odstoupí-li žalovaná od smlouvy o budoucí smlouvě kupní, měla žalobkyně zaplatit „nájemné“ ve výši 40.000,- Kč měsíčně a smluvní pokutu 200.000,- Kč, žalovaná pak měla - za podmínky, že se žalobkyně vystěhuje ve sjednaná lhůtě - vrátí zálohu kupní ceny (sníženou o „nájemné“ , smluvní pokutu a náklady vynaložené na provedení úprav). Článek 2.4 smlouvy o budoucí smlouvě kupní zůstal shora uvedeným ujednáním nedotčen. Odstoupí-li žalobkyně od smlouvy o budoucí smlouvě kupní, zavázala se žalovaná vrátit zálohu kupní ceny (sníženou o „nájemné“ a náklady vynaložené na provedení úprav), zaplatit smluvní pokutu 200.000,- Kč a stěhovací náklady (za podmínky, že se žalobkyně vystěhuje ve sjednaná lhůtě). V článku 2.12 smlouvy o budoucí smlouvě kupní se účastnice dohodly na úroku ve výši 0,05% z dlužné částky denně, dostane-li se kterákoliv z nich do prodlení se zaplacením finanční částky. Žalovaná vyzvala dopisem z 9. 6. 2003, který byl doručen 12. 6. 2003, aby žalobkyně uhradila doplatek kupní ceny a uzavřela kupní smlouvu. Žalobkyně dopisem z 16. 6. 2003 odstoupila od smlouvy o budoucí smlouvě kupní proto, že žalovaná porušila povinnost poskytnout součinnost potřebnou k zápisu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch banky. V dopise uvedla, že požadovala, aby žalovaná přistoupila ke změně smlouvy o budoucí smlouvě kupní včetně částí týkajících se úpravy užívání nemovitostí, ovšem „žádná součinnost směřující k naplnění shodné vůle smluvních stran vyjádřené v uzavřené smlouvě poskytnuta nebyla.“ Tím bylo podle žalobkyně znemožněno podat žádost o hypoteční úvěr a „účel mezi stranami uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě kupní“ byl zmařen. Žalovaná odstoupila od smlouvy o budoucí smlouvě kupní dopisem z 18. 6. 2003 a jako důvod uvedla nezaplacení doplatku kupní ceny ve výši 11.520.000,- Kč. Z listiny datované 26. 4. 2001 („Zaměření současného využití pozemku“) odvolací soud zjistil, že oplocení pozemku parc. č. 2127 neodpovídá jeho skutečným hranicím; v rozsahu 260 m² zasahuje oplocení do sousedního pozemku, který nebyl předmětem smlouvy o budoucí smlouvě kupní.
Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení §544 odst. l obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. 1 obč. zák.), bez zřetele na to, zda k odstoupení dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy. Již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl podle smlouvy kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti jedné ze smluvních stran, tak na následné odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou, a dovodil, že nárok na smluvní pokutu v takovém případě nevznikl, neboť měl (a mohl) vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, přičemž odstoupení od smlouvy má podle §48 odst. 2 obč. zák. ten následek, že se smlouva od počátku ruší a zanikají z ní vyplývající práva a povinnosti. Navázal tím na svou dosavadní judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96 (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, z 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, z 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, z 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3362/2008, z 26. 1. 2011, sp. zn. 3455/2009, z 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010).
V projednávaném případě článek 2.4 smlouvy o budoucí smlouvě kupní z 17. 12. 2002 vázal zaplacení smluvní pokuty 1.280.000,- Kč na výkon práva žalované od smlouvy odstoupit (byť pro porušení povinnosti žalobkyně zaplatit ve sjednané lhůtě doplatek kupní ceny ve výši 11.520.000,- Kč). V okamžiku porušení smluvní povinnosti ještě nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť - jak vyplývá z doslovného textu článku 2.4 smlouvy - toto právo bylo spojeno až s následným odstoupením od smlouvy. Smlouva tak transformovala zálohu kupní ceny na smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalovaná využije práva odstoupit od smlouvy. Odtud vyplývá závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku 2.4 smlouvy je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§39, §41, §544 odst. 1 obč. zák.); ponechala-li si proto žalovaná předmětnou částku, bezdůvodně se obohatila, neboť přijala plnění z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.).
Se zřetelem k právnímu názoru vyslovenému shora je nadbytečné zabývat se otázkami platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní z hledisek předmětu plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), jednání v omylu (§49a obč. zák.) a rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy (§39 obč. zák.), stejně tak jako otázkou, zda závazek žalobkyně zanikl následnou nemožností plnění (§575 obč. zák.).
Protože právní posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě zůstalo neúplné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem odvolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání žalobkyně směřovalo i proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl vzájemné žalobě o zaplacení 270.967,- Kč s příslušenstvím. Dovolatelka však žádné konkrétní námitky proti této části rozhodnutí odvolacího soudu neuplatnila, takže chybí podklad pro to, aby jej dovolací soud mohl přezkoumat. Nejvyšší soud proto - při vyloučení vad řízení vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. - dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2012
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu