ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4557.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4557/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 43, proti žalované I. O., zastoupené JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, o zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 44/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Co 169/2010-213, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Co 169/2010-213, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. února 2010, č. j. 8 C 44/2008-178, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení částky 64.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Co 169/2010- 213, se ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. února 2010, č. j. 8 C 44/2008-178, ve výroku I. tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 116.000,- Kč s příslušenstvím, a v části výroku I. a ve výroku III., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 180.000,- Kč (s příslušenstvím) představující dluh z půjčky, kterou jí poskytl na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 16. 3. 2004.
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 8 C 44/2008-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 116.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), ve zbývají části, tj. zaplacení částky 64.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o vrácení složené zálohy žalobci (výroky III., IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli písemně dne 16. 3. 2004 smlouvu o půjčce, v níž je uvedeno, že žalobce téhož dne poskytl žalované částku 180.000,- Kč v hotovosti a že žalovaná se zavázala vrátit mu tuto částku do 16. 3. 2005 spolu s 6 % ročním úrokem. Z provedených důkazů (výpovědi žalobce jako účastníka řízení, výpovědí svědků D. a R., smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2004, potvrzení ČSOB ze dne 15. 3. 2004 o složení částky 116.000,- Kč na účet č. 181202735 a znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vypracovaného Mgr. N. T.) a jejich zhodnocení vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce předal žalované pouze částku 116.000,- Kč. Poskytnutí další částky 64.000,- Kč žalované se žalobci nepodařilo prokázat. Výpovědi svědků D. a R., kteří podporovali tvrzení žalobce, vyhodnotil jako nevěrohodné, neboť jsou přáteli žalobce a nebyli přítomni předání finančního obnosu. Protože žalované dluh z půjčky v částce 116.000,- Kč nezanikl splněním, soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobě vyhověl (§657 a §559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Co 168/2010-213, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 116.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o půjčce ze dne 16. 3. 2004 a potvrzením Československé obchodní banky, a. s. ze dne 15. 3. 2004 o složení částky 116.000,- Kč na účet č. 181202735, a oproti soudu prvního stupně neuvěřil žalobci, že podle smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2004 předal žalované částky 116.000,- Kč a 64.000,- Kč, s tím, že tato skutečnost z žádného provedeného důkazu nevyplývá. Žalobu proto shledal neopodstatněnou v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Aniž brojil proti právnímu názoru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, vytkl mu, že pominul významnou skutečnost, že žalovaná ve smlouvě o půjčce, kterou vlastnoručně podepsala, potvrdila převzetí částky 180.000,- Kč, že nesprávně vyhodnotil výpovědi svědků D. a R. a že uvěřil účelové obraně žalované, ačkoli na podporu svých tvrzení nepředložila žádné důkazy, a naopak její tvrzení byla provedenými důkazy vyvrácena. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalované podle smlouvy o půjčce předal 180.000,- Kč, který je výsledkem nesprávných úvah o věrohodnosti výpovědí svědků a tvrzení účastníků. Odvolací soud tím rovněž porušil čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalobce napadl svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o zaplacení 64.000,- Kč s příslušenstvím. Protože přípustnost dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, otevírá se dovolací přezkum pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ačkoliv žalobce v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že brojí primárně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, že neprokázal předání peněžních prostředků žalované. Tím ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř, jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je však použití tohoto dovolacího důvodu vyloučeno.
Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odst. 3).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud zopakuje důkazy již provedené před soudem prvního stupně zejména tehdy, jestliže se účastníci domáhají, aby provedené důkazy byly vyhodnoceny jinak, než to učinil soud prvního stupně, nebo má-li odvolací soud za to, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1713 s., rozsudky Nejvyššího Cdo 4479/2010). Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
V posuzované věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil. Ačkoli na rozdíl od soudu prvního stupně neuvěřil skutkové verzi žalobce, že částku 116.000,- Kč žalované předal, z důkazů provedených soudem prvního stupně zopakoval jen důkaz smlouvou o půjčce ze dne 16. 3. 2004 a potvrzením ČSOB ze dne 15. 3. 2004. Přehlédl, že soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění ústící v závěr, že žalobce předal uvedený finanční obnos žalované nejen z těchto listin, ale také z výpovědi žalobce jako účastníka řízení. Pominul rovněž, že žalobce se v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně domáhal, aby výpovědi svědků R. a D. byly vyhodnoceny jinak, než to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 3. 6. 2010 a z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, tyto důkazy nezopakoval a ani nevysvětlil, z jakého důvodu je považoval za nevýznamné. Nepřípustně vyhodnotil výpověď žalobce - oproti soudu prvního stupně - jako nevěrohodnou, ačkoli tento důkaz nezopakoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Z výše uvedeného důvodu dovolací soud napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se - se zřetelem k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno - již nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu