ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4733.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4733/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti žalovanému M. D. , zastoupenému JUDr. Antonínem Vaškem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 5, o určení vlastnictví nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 139/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 8. června 2010, č. j. 69 Co 119/2010-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 2. 3. 2009 se původní žalobce A. D. domáhal vůči žalovanému určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu 4/6 nemovitostí, a to objektu bydlení č. p. 770 s parc. č. 945 zast. plocha a nádvoří, garáže s parc. č. 4568 zast. plocha a nádvoří a parc. č. 470/3 zahrada, v k. ú. a obci Š., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Šumperk, na LV č. 263.
Dne 18. 8. 2009 A. D. zemřel. Usnesením ze dne 3. 11. 2009, č. j. 17 C 139/2009-40, Okresní soud v Šumperku rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s J. D. Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 17 C 139/2009-58, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení se závěrem, že vztahy mezi dárcem a obdarovaným byly narušeny již v roce 2000, o čemž svědčí notářský zápis ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. Nz 272/2001, N 279/2001 o vydědění žalovaného, který nechal pořídit A. D. Jestliže ze stejných důvodů právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného ke vrácení daru až dne 26. 2. 2009, musela být žaloba zamítnuta, neboť žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení práva domáhat se vrácení daru.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci poté, co u jednání dne 8. 6. 2010 připustil změnu žaloby, podle které žalobce požaduje určení, že A. D. byl k datu své smrti spoluvlastníkem shora označených nemovitostí, rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, č. j. 69 Co 119/2010-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že změněnou žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Přestože odvolací soud po připuštění změny žaloby „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně, posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích k datu úmrtí A. D. obsahově shodně, neboť žalobu o určení vlastnictví neshledaly důvodnou; jejich rozhodnutí jsou souhlasná a nikoliv odlišná a rozsudek odvolacího soud není proto obsahově „měnícím,“ nýbrž potvrzujícím.
Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v mezích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalobce, že „narušené vztahy mezi žalovaným a A. D. trvaly fakticky od roku 2000 až do jeho smrti“ a že listina o vydědění zachycuje počátek, a nikoli konec závadného jednání žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobce. Vystihují totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit, pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictví dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce nesouhlasí se závěrem, že promlčecí doba práva domáhat se vrácení daru podle §630 obč. zák. začala běžet, pro jednání, která byla důvodem vydědění žalovaného, po pořízení notářského zápisu o vydědění a jeho právo je tak promlčeno.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Označením (identifikací) závadného chování žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobce ve výzvě ze dne 26. 2. 2009, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 2. 3. 2009, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i odborná literatura je zajedno v názoru, že tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v §630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.].
Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle §630 obč. zák. založena na dlouhodobém (soustavném) porušování dobrých mravů, pak pro počátek běhu promlčecí doby nemůže být rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva, neboť promlčecí doba počala běžet dnem, kdy (poprvé) byly naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu a další trvání těchto podmínek je z hlediska promlčení nerozhodné (srovnej znovu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003). Rozhodnutí odvolacího soudu shora uvedené judikatorní závěry respektuje, a proto je závěr o promlčení práva na vrácení daru správný. Podmínky pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak dány nejsou.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu