ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.632.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 632/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) M. D. , a b) Z. P. , zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) E. R. , a 2) P. R. , zastoupeným JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 228/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č.j. 55 Co 267/2010-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.860,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Lenky Rivolové, advokátky.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým městský soud potvrdil rozsudek ze dne 25. 2. 2010, č.j. 14 C 228/2003-357, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že jejich právní předchůdkyně M. L. ke dni smrti (13. 2. 2005) vlastnila označené nemovitosti, a žalobu, jíž se domáhaly, aby žalovaní nemovitosti vyklidili, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), a přípustnost nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím dne 31. 12. 2012). O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (pokud jsou způsobilé) včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby soudy nižších stupňů nepochybily ve skutkovém závěru a vzaly za prokázané tvrzení žalobkyň a jejich právní předchůdkyně, musely by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tj. k závěru, že se obdarovaná (žalovaná) chovala k dárkyni (M. L.) nebo členům její rodiny tak, že tím hrubě porušila dobré mravy (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelky ve skutečnosti napadly správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnily tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit nemůže.
Výtkami, že odvolací soud, který převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, se nevypořádal s namítanou nevěrohodností svědků „ze strany žalovaných,“ zpochybnily žalobkyně hodnocení důkazů soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil. To však v dovolání již nelze úspěšně napadnout, a to ani prostřednictvím – v daném případě obecně nezpůsobilých – dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř.
Výhrada, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou promlčení práva na vrácení daru, kterou vznesla žalovaná, by – v případě úspěchu žalobkyň ve věci samé – příslušela jen žalovaným; důsledkem promlčení práva na vrácení daru by totiž bylo co do obsahu stejné rozhodnutí, tj. rozsudek zamítající obě žaloby.
Soud prvního stupně se vypořádal i s tím, že listinou o vydědění ze 7. 1. 2002 původní žalobkyně M. L. (z týchž skutků, pro které se domáhala vrácení daru) vydědila žalovanou (dceru), kterou soud v řízení o dědictví odkázal ve smyslu §175k odst. 2 o.s.ř., aby své dědické právo uplatnila žalobou. Protože žalobu podala opožděně (po uplynutí stanovené lhůty), Obvodní soud pro Prahu 9 (aniž se zabýval meritem věci) ji rozsudkem z 3. 2. 2006, č.j. 15 C 180/2005-30, zamítl a Městský soud v Praze rozsudkem z 12. 12. 2006, č.j. 55 Co 374/2006-54, rozhodnutí potvrdil. Listinu o vydědění a rozhodnutí soudů v řízení o dědictví po zůstavitelce M. L. soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy (§132 o.s.ř.), jeho skutkové závěry – jak již bylo řečeno výše – předmětem dovolacího přezkumu být nemohou. Žalobkyně se mýlí, dovozují-li, že rozhodnutí soudu o dědickém právu žalované je ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. závazné pro posouzení podmínek vrácení daru podle §630 obč. zák.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaní mají vůči žalobkyním právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §5 písm. b/, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 písm. b/, §18 odst. 1, věty první, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, tj. částkou 8.450,- Kč; součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.810,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. července 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu