ECLI:CZ:NS:2012:4.ND.319.2011.1
sp. zn. 4 Nd 319/2011-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala v právní věci žalobce: NINTENDO Co., Ltd. , se sídlem 11-1 Kamitoba-Hokotate-Cho, Minami-Ku Kyoto, 601-8501, Japonsko, zastoupeného JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti žalované: CITY PRINT s.r.o. , se sídlem Nám. Míru 9, Zlín, IČ 63481693, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8, Brno, o určení porušení práv z duševního vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 24/2010, o návrhu na přikázání věci podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 24/2010 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze předložil podle ustanovení §12 odst. 2, 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu návrh žalované, aby věc, která je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 15 Cm 24/2010, byla přikázána Krajskému soudu v Brně.
Žalovaná vznesla námitku věcné a místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze (č. l. 99-100 a 103). Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. Ncp 1458/2010 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. Ncp 1458/2010) tak, že k projednání předmětného sporu jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 15 Cm 24/2010 námitku místní nepříslušnosti žalované zamítl, neboť tato námitka není důvodná. Předmětný spor se podle městského soudu týká porušování práv k ochranným známkám ve vlastnictví žalobce, a jedná se tak o průmyslové právo. Místní příslušnost soudu se proto posoudí v souladu s §39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám jako soud prvního stupně věcně a místně příslušný Městský soud v Praze. Dále podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona, a podle písm. b) téhož ustanovení rozhoduje v České republice jako soud prvního stupně pro ochranné známky Společenství podle čl. 92 Nařízení Rady Evropských společenství č. 40/1994 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Usnesením ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 3 Cmo 82/2011 shledal, že městský soud rozhodl zcela správně, pokud výlučnou věcnou a místní příslušnost Městského soudu v Praze v dané věci odvodil podle ustanovení §39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a podle §6 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 221/2006 Sb. Za situace, kdy jiný krajský soud než Městský soud v Praze nesmí rozhodovat o předmětném žalobním návrhu (nároku z průmyslového práva), pak věcně a místně příslušným je výlučně tento soud. Poukázal přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 3 Cmo 343/2008, uveřejněné v časopise Průmyslové vlastnictví, ročník 19, 2/2009, str. 71 a násl. a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2835/09.
Žalovaná následně dne 25. 7. 2011 (soudu doručeno dne 8. 8. 2011) navrhla přikázat věc z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Brně, neboť se domnívá, že po ní nelze vzhledem k zásadám spravedlivého procesu žádat, aby se zúčastnila veškerých soudních jednání před Městským soudem v Praze. Obecným soudem v daném sporu je podle žalované v souladu s §85 odst. 3 o. s. ř. soud, v jehož obvodu má žalovaná sídlo. Jedná se o vyjádření obecné zásady spravedlivého procesu, kdy je to právě žalovaný, kdo musí mít možnost účasti na řízení, které bylo proti němu zahájeno. Jak žalovaná, tak její právní zástupce mají sídlo v obvodu Krajského soudu v Brně a v případě jednání konaných před Městským soudem v Praze zcela zjevně dojde k neúměrným nákladům pro žalovanou, neboť je z důvodu patřičné obhajoby nucena zajistit účast svou a svého právního zástupce před tímto soudem. Žalovaná dále upozornila na to, že pokud má žalobce sídlo v Japonsku, lze důvodně očekávat, že se jednání zúčastní pouze jeho právní zástupce. Žalovaná tak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 4 Nd 149/2009, podle něhož k delegaci vhodné může dojít, pokud jiný než příslušný soud projedná a rozhodne věc rychleji a hospodárněji. Dle jejího názoru se v tomto řízení jedná právě o tento případ.
Žalobce využil svého práva a k návrhu se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce (č. l. 139) tak, že navrhovaný postup považuje za nedůvodný. Podle něj výlučná věcná a místní příslušnost Městského soudu v Praze vyplývá ze zákona č. 221/2006 Sb. a delegováním věci nelze v žádném případě zasáhnout do příslušnosti věcné, ale pouze do příslušnosti místní. Navíc pokud by už místní příslušnost Městského soudu v Praze nebyla dána zákonem, žalobce případně poukazuje na příslušnost na výběr danou ve smyslu §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. S navrhovanou delegací z důvodu vhodnosti proto nesouhlasí, jelikož se domnívá, že zákon takový postup v posuzovaném případě ani neumožňuje.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Městskému soudu v Praze a Krajskému soudu v Brně, jemuž má být věc přikázána, návrh žalované na přikázání věci Krajskému soudu v Brně z důvodu vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon při tom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc přikázána, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil nepříznivě.
V projednávaném případě žalovaná svůj návrh na delegaci Krajskému soudu v Brně odůvodňuje blízkostí soudu vzhledem k sídlu jejímu i jejího právního zástupce a neúměrnými náklady žalované, které by vznikly při dojíždění k místně příslušnému soudu. Dále také uvedla, že s ohledem na skutečnost, že žalobce má sídlo v Japonsku, lze důvodně očekávat, že se jednání zúčastní jen jeho právní zástupce.
Podle názoru Nejvyššího soudu však tyto skutečnosti není možno považovat za natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Okolnost uváděná žalovanou, tj. blízkost Krajského soudu v Brně, není natolik zásadní, aby v ní bylo možno bez dalšího spatřovat důvod k přikázání věci z důvodu vhodnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že zásadně okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení nemá sídlo v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi sídlem účastníka a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s náklady na dopravu, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu.
Žalovaná i v návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti opětovně zmiňuje, že v dané věci by měla být místní příslušnost soudu založena podle sídla žalovaného v souladu s §85 odst. 3 o. s. ř., tzn. místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci by měl být Krajský soud v Brně. Nejvyšší soud konstatuje, že žalovaná tuto skutečnost uplatnila již ve své námitce místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze, o níž rozhodl v prvním stupni tento soud a k odvolání žalované rovněž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (viz výše).
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná není spokojena s těmito předchozími rozhodnutími, jimiž byla vyřešena otázka místní příslušnosti. Institut delegace vhodné však nemůže sloužit k tomu, aby účastník dosáhl „nápravy“ podle jejího názoru nesprávných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, jimiž bylo rozhodnuto o její o námitce místní nepříslušnosti (srov. např. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 73; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Nd 346/2007).
V posuzovaném případě, kdy se jedná o řízení ve věci práva průmyslového vlastnictví – určení, že zadržené zboží (93 herních konzolí Nintendo DS Lite) porušuje práva žalobce k duševnímu vlastnictví (tj. práva k ochranným známkám), je nadto dána výlučná místní příslušnost Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám jako soud prvního stupně věcně a místně příslušný Městský soud v Praze a s ustanovením §6 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. K obdobnému závěru dospěl i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 15 Cm 24/2010, jímž zamítl námitku žalované o místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze, které následně potvrdil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry o výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze obsaženými v těchto rozhodnutích a odkazuje proto v podrobnostech na jejich odůvodnění.
V případě výlučné místní příslušnosti konkrétního soudu jako základní zásady je nutné brát navrhované přikázání věci restriktivně - jako výjimku z této zásady (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 25 Nd 174/2006 a ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 26 Nd 206/2006).
Dále bylo nutno přihlédnout k tomu, že žalobkyně s přikázáním předmětné věci Krajskému soudu v Brně nesouhlasila a delegací věci by mohl být navozen stav pro ni nepříznivý.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Krajskému soudu v Brně z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. tomuto soudu nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c