ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.357.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 357/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. června 2012 o dovolání obviněného V. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 5 To 161/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 117/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 5 To 161/2010 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 5 T 117/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 5 T 117/2007 uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako starosta obce P. ode dne 4. 8. 2000 v P., okr. Ch., kdy dal zaměstnankyni Obecního úřadu v P. písemný pokyn ke zpětnému doplacení příplatku k odměnám a k jejich dalšímu měsíčnímu vyplácení až do prosince 2004, ačkoli věděl, že to je v rozporu s §32 odst. 1 zákona o obcích č. 367/1990 Sb. a později §71 odst. 1 zákona o obcích č. 128/2000 Sb. a v rozporu s nařízením vlády č. 262/1994 Sb., č. 358/2000 Sb. a č. 37/2003 Sb. v platném znění, provádějícími tato zákonná ustanovení a umožňoval tak, aby byly jednak zpětně vyplaceny a jednak měsíčně vypláceny neoprávněně příplatky za období od prosince 1998 do prosince 2004 místostarostce A. Š., a za období od dubna 1999 do prosince 2004 jemu osobně, čímž došlo k neoprávněnému navyšování a vyplácení měsíčních odměn za výkon těchto uvolněných členů zastupitelstva obce P. o příplatky za vedení, příplatky za nepodnikání a další odměny a jiné dávky, v případě místostarostky o částku 898.676,- Kč a v případě starosty o částku 998.242,- Kč, přičemž tímto úmyslným jednáním způsobil obci P. škodu celkem ve výši 1.896.918,- Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit poškozené obci P., se sídlem H., P. náhradu škody ve výši 1.896.918,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 5 To 161/2010 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně proti tomuto usnesení do všech jeho výroků obviněný podal prostřednictvím obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod spatřuje v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož v řízení nebyl jeho úmysl prokázán, a to ani jako úmysl nepřímý, jak dovodil odvolací soud. V jeho trestní kauze bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný o výplatě dávek uvedených v obžalobě nerozhodoval, což však oba soudy považují za účelový názor. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo svolával zastupitelstvo obce, podával návrhy a řídil zasedání zastupitelstva. Narozdíl od ostatních zastupitelů neznalých dotčené právní úpravy byl podle soudu obviněný seznámen se skutečností, že výplata těchto dávek není v souladu s platnou právní úpravou. Oba soudy spatřují vinu dovolatele v tom, že nedal zastupitelstvu obce návrh na změnu usnesení o stanovení odměn v souladu s právními předpisy.
V inkriminované době ale podle dovolatele neexistoval na danou problematiku závazný a jednotný výklad, podle něhož by byli starostové povinni postupovat. Na nesoulad upozornila obviněného účetní Z. C., která věc konzultovala se zaměstnankyní Okresního úřadu v Chomutově Bc. L. Avšak ani ony, ani svědek JUDr. D. a Úřad práce v Chomutově nejsou oprávněnými subjekty k podání právně závazného výkladu právních norem. Taktéž svědek JUDr. D. jako právník s dlouholetou praxí ve státní správě a člen rozkladové komise ministra pro místní rozvoj na dotaz, zda starosta a místostarosta byli zaměstnanci obce, odpověděl, že je to problematické a existoval k této problematice různý výklad. Obviněný proto klade otázku, jak mohl sám jako naprostý laik skutečně znát správný právní výklad. Obviněný dále cituje výpověď JUDr. D. v hlavním líčení, z níž vyplývá, že není problém ve vyplacení odměn, neboť byly řádně odsouhlaseny zastupitelstvem obce jako jediného orgánu oprávněného rozhodovat o nakládání s prostředky rozpočtu obce, ale v označení odměny. Rozhodlo-li zastupitelstvo obce o vyplacení odměn, musel obviněný jako starosta jednat v souladu s usnesením zastupitelstva, což mu ukládá zákon. Pokud účetní sama od sebe přestala vyplácet odměny, neměla k tomu oprávnění a jediným způsobem, jak bylo možné tento stav napravit, bylo dát písemný pokyn účetní, aby postupovala v souladu s usnesením zastupitelstva obce. V souladu se zákonem o obcích je starosta nadřízeným všech zaměstnanců obecního úřadu a je proto oprávněn jim ukládat úkoly a příkazy. Příkaz proto musel učinit starosta sám. Navíc se jednalo o příkaz k vyplácení příplatků ze dne 4. 8. 2000, jež se týkal jen příplatku vypláceného v srpnu 2000, kdy jej měla účetní vyplatit.
Dovolatel dále poukazuje na každoroční audit na hospodaření s prostředky obce prováděným nejprve Okresním úřadem v Chomutově a následně Krajským úřadem v Ústí nad Labem. Jelikož proběhl bez závad a výhrad a nebyly shledány žádné nedostatky v hospodaření obce s rozpočtovými prostředky, obviněný usuzoval na správnost svého postupu.
Podle §36 odst. 1 písm. h) zákona o obcích stanoví obecní zastupitelstvo výši odměn starostovi i jeho zástupci. V daném případě bylo prokázáno, že odměna obviněného jako starosty a místostarostky byla schválena obecním zastupitelstvem, přičemž všechny odměny jim byly vyplaceny s předešlým řádným schválením zastupitelstvem. V souladu s §3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. mohla být členovi obecního zastupitelstva za splnění mimořádných a zvláště významných úkolů obce poskytnuta z rozpočtových prostředků obce mimořádná odměna, jejíž celková výše v kalendářním roce nesměla být vyšší než čtyřnásobek odměny, která mu náležela podle §1 tohoto ustanovení. Splatnost této odměny není zákonem výslovně upravena, může být proto vyplácena v měsíčních splátkách odpovídajících jedné dvanáctině této odměny, což bylo potvrzeno i svědkem JUDr. D., podle něhož byla podobná praxe obvyklá téměř u všech obcí v okrese a podle jeho názoru se nejednalo o porušení zákona. Výslechem svědků pak bylo zjištěno, že zastupitelstvo považovalo za mimořádný a zvláště významný úkol správu vodovodu a kanalizace, jež obec narozdíl od ostatních obcí sama provozovala.
Podle §71 zákona o obcích po novele shora uvedeného nařízení vlády se měsíční odměnou rozumí peněžitá plnění poskytovaná obcí uvolněným členům zastupitelstva za výkon jejich funkce. Tato odměna je tvořena měsíční odměnou,další odměnou a odměnou po skončení funkčního období. V souladu se zákonem bylo proto zastupitelstvem oprávněně rozhodnuto o další odměně a o vyplacení příplatku za vedení matriky, protože obec P. byla obcí s matričním úřadem.
Obviněný se taktéž domnívá, že nedošlo ani k naplnění dalšího zákonného znaku předmětného zločinu v podobě úmyslu způsobit škodu jinému. Obviněný nemohl sám svým jednáním způsobit obci P. škodu, neboť jednal podle rozhodnutí zastupitelstva obce jako jediného orgánu oprávněného rozhodovat o nakládání s rozpočtovými prostředky obce a stanovení výše odměn pro starostu a jeho zástupce. Pokud by byla škoda způsobena, odpovídalo by za ni zastupitelstvo obce jako kolektivní orgán. Rozhodlo-li by zastupitelstvo o tom, že částky vyplacené obviněnému jako starostovi a místostarostce jsou věcnými dary, nedošlo by k porušení žádného zákonného ustanovení, což potvrdil i JUDr. D. Obviněný uvedl, že pravděpodobně došlo k ne zcela přesnému výkladu zákona, což nebylo v daném období s ohledem na neexistenci závazného výkladu výjimečné. Nelze však přičíst k tíži obviněného jako starostovi, tj. výkonného orgánu obce, že plnil pouze usnesení jemu nadřízeného orgánu obce.
Ohledně výše škody oba soudy vycházely ze znaleckého posudku soudní znalkyně Dagmar Ďurišové, v němž byla k tíži dovolatele přičtena i částka vyplacená jako odměna a příplatky pro místostarostku. Vyplacení těchto odměn nemohl obviněný ovlivnit, neboť o jejich vyplacení rozhodlo zastupitelstvo obce. Znalecký posudek při určení výše údajné škody vycházel pouze z platových tabulek a do správně vyplacených odměn nebyly zahrnuty i odměny schválené zastupitelstvem pro starostu a místostarostku jako odměny mimořádné. Znalkyně si nevyžádala usnesení zastupitelstva obce, z nichž by bylo možné tuto skutečnost relevantně zjistit. Zásadním nedostatkem znaleckého posudku je zahrnutí odvedených záloh ze mzdy ve výši 164.052,- Kč pro obviněného a 146.964,- Kč pro místostarostku do celkové výše škody. Tyto odvedené zálohy byly podle zákona o rozpočtovém určení daní v plné výši odváděny zpět do rozpočtu obce, tudíž podle obviněného nemohla v této výši obci P. vzniknout škoda.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. tak, že podané dovolání je důvodné a zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a podle §265 l tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřila tak, že dovolací argumentaci obviněného vůči právnímu posouzení skutku, jež v podstatné míře kopíruje námitky odvolací, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a je třeba jí přisvědčit v podstatném směru po stránce obsahové, neboť požadovanou formu zavinění lze dovodit ze zjištěného skutkového stavu jen stěží. K naplnění skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je třeba jedna ze tří taxativně vymezených forem jednání, ke kterému dojde, pokud úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, překročí svou pravomoc, nebo nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci, a opatří-li takovým činem sobě nebo jinému značný prospěch. V konkrétním případě bude postačovat úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, aniž by zároveň musel být vyžadován v alternativě uvedený úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, jak by mohlo vyplývat z dovolacích argumentů uvedených v bodu II. prvního odstavce dovolání.
Obviněný jako starosta obce P. jednal podle státní zástupkyně nepochybně v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v postavení speciálního subjektu, které je daným ustanovením vyžadováno. V úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch měl vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a opatřit tímto činem sobě a jinému značný prospěch. Označení subjektivní stránky skutkové podstaty daného zločinu jako naplněné ztroskotává především na skutečnosti, že to nebyl obviněný, kdo rozhodl o neoprávněně přiznaných a vyplácených odměnách a příplatcích. Se zásadním argumentem obhajoby se soudy obou stupňů patřičně nevypořádaly. Stanovení výše odměn starostovi a jeho zástupci náleželo podle příslušných ustanovení zákona o obcích výlučně obecnímu zastupitelstvu, které jako vrcholný orgán obce o jejich přiznání rozhodlo. Pokud se při jejich stanovení řídilo nesprávným výkladem zákona o obcích a zejména prováděcích právních předpisů stanovujících podmínky pro poskytování odměn, včetně výše odměn, v důsledku čehož byly přiznány odměny neoprávněně, nelze z této skutečnosti dovodit úmyslné spáchání shora uvedeného trestného činu obviněným. Rozhodnutí obecního zastupitelstva pokrývá následný písemný pokyn obviněného k výplatě odměn v tom smyslu, že obviněnému jednajícímu v souladu s usnesením zastupitelstva, nelze upřít subjektivní postoj založený na přesvědčení, že nejedná protiprávně.
Nalézací soud považoval obhajobu obviněného za účelovou, neboť jako starosta byl výkonným orgánem obce, svolával a řídil zasedání obecního zastupitelstva a přednášel tam návrhy, o kterých nechával hlasovat, ale i sám byl členem zastupitelstva, které rozhodovalo o těchto odměnách a příplatcích, tedy podílel se na tomto rozhodování. Hlavně však byl na rozdíl od zastupitelů, kteří neznali dotčenou právní úpravu, na nesoulad těchto neoprávněně vyplácených částek s právními předpisy několikrát upozorňován odborníky v otázce odměňování. Takto pojatý odkaz na vymezení působnosti starosty jako orgánu obce však podle názoru státní zástupkyně nic nemění na skutečnosti, že sporné odměny odsouhlasilo zastupitelstvo jako kolektivní orgán. Stejně jako u starosty lze vyžadovat právní povědomí o právních předpisech, které se pojí s výkonem jeho funkce, tak lze u zastupitelů vyžadovat také povědomí o otázkách, které svým rozhodováním řeší. Paušální odkaz na jejich neznalost neodpovídá jejich postavení a zodpovědnosti koncipované na základě zákona o obcích a dalších právních předpisů upravujících sféru územní samosprávy. Upozornění odborníků neponechal obviněný zcela bez odezvy, když na zasedání obecního zastupitelstva dne 3.12.2002 hovořil o spornosti těchto odměn a navrhl pozastavit jejich výplatu. Podle vzneseného protinávrhu svědka O. však bylo hlasováno o pokračování ve vyplácení. Trestní odpovědnost obviněného V. J. nelze podle státní zástupkyně v tomto kontextu spatřovat v tom, že následně nedal obecnímu zastupitelstvu návrh na to, aby změnilo své usnesení o stanovení odměn a příplatků v souladu s právními předpisy, nebo v tom, že stanovenou odměnu skutečně pobíral, ačkoli se jí mohl dočasně zříct nebo pozastavit její výplatu. Svým pasivním přístupem v tomto ohledu dával najevo, že podle jeho trvajícího názoru jsou odměny vypláceny po právu.
Napadá-li dovolatel soudy zjištěnou celkovou výši škody, která byla způsobena obci P. a jeho výhrady poukazují na možná pochybení při zpracování znaleckého posudku, jež byl vzat za základ při jejím určení, nelze se k těmto námitkám podle státní zástupkyně na podkladě dostupného spisového materiálu vyjádřit.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření s ohledem na absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 5 To 161/2010 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 5 T 117/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, neboť shledala dovolání obviněného V. J. důvodným. Zároveň vyslovila souhlas s tím,aby Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. a vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 5 To 161/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání obviněného V. J. nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání jmenovaného obviněného podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného v části směřující proti výroku o vině zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud tedy obviněný v dovolání polemizuje se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví mzdy vypracovaného soudní znalkyní Dargmar Ďurišovou, z něhož nalézací soud vycházel při zjištění výše škody, když se domnívá, že soudní znalkyně do výše škody započítala nesprávně některé z položek a některé opominula a nevyžádala si patřičná usnesení zastupitelstva obce P., z nichž by tyto skutečnosti relevantně zjistila, tak z takto koncipované dovolací námitky je zřejmé, že obviněný nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku, tedy zpochybňuje tento jako důkaz, k čemuž s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přihlížet. Dovolatel totiž tímto způsobem ve skutečnosti nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž nesprávné zjištění skutkového stavu, což ovšem není dovolacím důvodem.
Dovolatel ale ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil i relevantní hmotněprávní námitku, jíž je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to nenaplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu. Konkrétně prohlásil, že jako starosta obce o odměnách pro sebe a místostarostku nerozhodoval on, nýbrž obecní zastupitelstvo. Navíc v té době, pokud jde o odměňování, nebylo z právního hlediska jednoznačně jasné postavení starosty a jeho zástupce, coby případných zaměstnanců obce. Byl přesvědčen, že odměny včetně příplatků schválených zastupitelstvem obce jsou vypláceny oprávněně a proto také nařídil účetní, aby nevyplacené části odměn jemu a místostarostce v srpnu 2000 doplatila. Nemohl tudíž takto obci způsobit škodu.
Zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, opatří-li tímto činem sobě nebo jinému značný prospěch.
Speciálním subjektem tohoto trestného činu je úřední osoba, jíž podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je mj. člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. K trestní odpovědnosti úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákoníku se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností tohoto subjektu. Dále je třeba poznamenat, že pod pojem výkon pravomoci se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob podle konkrétního zákona nebo právní normy na jeho podkladě vydané. Výkon pravomoci může spočívat jak v řešení konkrétních (individuálních) případů, tak ve vydávání obecně závazných právních aktů (srov. např. rozhodnutí č. 48/1972 Sb. rozh. tr.; č. 18/1981 Sb. rozh. tr.). Samotná pravomoc přitom vždy obsahuje jak prvek moci, tak prvek rozhodování.
Pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu je nutné, aby úmysl pachatele - úřední osoby jako speciálního subjektu se vztahoval ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (jak k jednání, tak k následku a k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem). Úmysl takové osoby kromě jednání tedy musí zahrnovat i úmysl způsobit škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, přičemž se nevyžaduje, aby byly splněny oba tyto znaky zároveň. Postačí, pokud pachatel naplní jeden z nich. Z toho plyne, že úmyslná forma zavinění musí být obsažena jak v jednání (v konkrétním případě úmyslně vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu), tak musí být kumulativně vztažena též k pohnutce (v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch).
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaného dovolání je tak významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny znaky skutkové podstaty výše citovaného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný zákonné znaky tohoto trestného činu naplnil tím, že jako úřední osoba, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a opatřil tímto činem sobě a jinému značný prospěch. Úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, když poruší nebo obchází konkrétní zákon, popř. předpis vydaný na základě zákona; jednání pachatele má v tomto případě formu konání.
Za výkon pravomoci byl ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně označen písemný pokyn ze dne 4. 8. 2000 vydaný obviněným jako starostou obce zaměstnankyni obecního úřadu ke zpětnému doplacení příplatku k odměnám a k jejich dalšímu měsíčnímu vyplácení až do prosince 2004. Tento výkon pravomoci byl podle téhož rozsudku v rozporu s jinými právními předpisy, konkrétně se zákony o obcích č. 367/1990 Sb. (ust. §32 odst. 1), a č. 128/2000 Sb. (ust. §71 odst. 1); dále pak nařízeními vlády č. 262/1994 Sb., č. 358/2000 Sb. a č. 37/2003 Sb. Obviněný tak umožňoval, aby byly zpětně vyplaceny a nadále vypláceny neoprávněné příplatky místostarostce obce (za období od prosince 1998 do prosince 2004) a jemu osobně (za období od dubna 1999 do prosince 2004), čímž došlo k neoprávněnému navyšování a vyplácení měsíčních odměn za výkon těchto uvolněných členů zastupitelstva obce o zde specifikované celkové peněžní částky, čímž byla takovým úmyslným jednáním obviněného obci způsobena škoda.
Nejprve je třeba uvést, že pokud jsou v dovolání uváděny námitky ohledně nenaplnění úmyslu obviněného způsobit škodu jinému, nelze než konstatovat, že tento zákonný znak nebyl v odsuzujících rozhodnutích soudů nižších stupňů právně kvalifikován a tudíž se jím nemá důvod zabývat ani dovolací soud.
S vysloveným právním závěrem soudů nižších stupňů však přesto není možné souhlasit. Je tomu jednak proto, že takto vyjádřený skutkový stav dostatečně nevystihuje naplnění všech zákonných znaků kvalifikovaného trestného činu zneužívání pravomoci úřední osoby, jednak neodpovídá některým v té době platným a účinným právním předpisům a taktéž nevyplývá z provedeného dokazování.
Předně z uvedeného pokynu obviněného (č. l. 73 spisu) vyplývá pouze, že mají být zpětně vyplaceny příplatky schválené zastupitelstvem obce pro starostu a místostarostku a k této výplatě má dojít v srpnu 2000. Podle výpovědi obviněného se tento pokyn vztahoval pouze na příplatky za matriku a za vedení, které jim účetní Z. C. sama od sebe od dubna 1999 do srpna 2000 nevyplácela. V té době žádné příplatky (odměny) za nepodnikání nepobírali. Svědkyně C. k této otázce prohlásila, že starostovi a místostarostce nevyplácela v období od prosince 1999 do července 2000 příplatek za vedení a 25% příplatek za nepodnikání. Poté co dostala v srpnu 2000 od obviněného písemný příkaz k doplacení, udělala to.
Při pominutí nesrovnalostí vyplývajících z porovnání obou výpovědí ohledně druhu a doby jednotlivých nevyplácených a posléze doplacených příplatků, nelze rozhodně akceptovat, že by se předmětný pokyn týkal kompletního období, které je obviněnému soudy kladeno za vinu, tedy od prosince 1998 do prosince 2004 v případě místostarostky a od dubna 1999 do prosince 2004 v případě obviněného. Ze znaleckého posudku Dagmar Ďurišové je patrné, že tento doplatek ze srpna 2000 činil u obviněného 35.108,-Kč a u místostarostky Š. 35.116,- Kč, čili se rozhodně nejednalo o částky odměn, které jsou uvedeny v odsuzujícím rozsudku, jako celkově neoprávněně navýšené. Pokud pak jde o předmětný pokyn účetní Z. C., obviněný k němu coby starosta obce byl oprávněn, jelikož podle tehdy platného §52 odst. 3 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, v účinném znění, je starosta nadřízen všem pracovníkům obecního úřadu. Zde je zapotřebí opětovně zdůraznit, že pokyn obviněného se vztahoval k příplatkům schváleným zastupitelstvem obce. Podle §36 odst. 1 písm. h) výše zmíněného zákona o obcích je obecnímu zastupitelstvu vyhrazeno stanovit výši odměn podle §32 odst. 1 (téhož zákona) starostovi a jeho zástupci v obcích, kde se nevolí obecní rada. Protože v obci P. obecní rada zvolena nebyla, bylo nepochybně v pravomoci zastupitelstva obce stanovit starostovi a místostarostce výši jejich odměn. Při stanovení jejich výše mělo být podle §32 odst. 1 téhož zákona o obcích vycházeno z nařízení vlády. Pokud se pak obecní zastupitelstvo při tomto svém rozhodování odchýlilo od nařízení vlády č. 262/1994 Sb., o odměnách členům zastupitelstev v obcích, v účinném znění ( resp. ve znění jeho přijatých novel), podle něhož mělo postupovat, jde o otázku dodržení pravomoci resp. z toho vycházející odpovědnosti uvedeného kolektivního orgánu obce, nikoli však obviněného z pozice starosty obce, byť obviněný byl v té době uvolněným členem obecního zastupitelstva. Čili jinými slovy řečeno, vyvozovat trestně právní odpovědnost obviněného za případně nesprávně vyplácené druhy odměn či příplatků, resp. jejich výši, jeho osobě či místostarostce obce a to z titulu jeho funkce starosty obce za období od nástupu do této funkce do konce roku 2000, v žádném případě není možné.
Dnem 1. 1. 2001 vstoupil v účinnost zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, jímž byl zrušen předchozí zák. č. 367/1990 Sb., včetně zákonů jej měnících a doplňujících. Z nového zákona, zejména z jeho ustanovení §71 a §73 vyplývá, na jaké odměny mají právo uvolnění členové zastupitelstva obce s tím, že tyto odměny jim poskytuje obec. Jejich výše má být stanovena prováděcím právním předpisem, jímž se posléze stalo nařízení vlády č. 358/2000 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev, ve znění dalších novel a poté nařízení vlády č. 37/2003 Sb., upravující tutéž problematiku. Podle §84 odst. 2 písm. m) zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, je zastupitelstvu obce vyhrazeno stanovit výši odměn neuvolněným členům zastupitelstva obce. (Uvolněným členům zastupitelstva tedy nikoli). Podle §85 písm. b) téhož zákona je zastupitelstvu obce dále vyhrazeno rozhodování o poskytování věcných a peněžitých darů fyzickým osobám v hodnotě nad 20 000 Kč.
Z uvedeného znění zákona o obcích je tedy možné dovodit, že odměny uvolněných členů zastupitelstva obce a jejich výši již nestanovovalo obecní zastupitelstvo, nýbrž vyplývaly z výše cit. právních předpisů. Z dosud provedených důkazů ale není jasné, kým a v jakém rozsahu bylo rozhodnuto na úrovni obce o přiznání odměn a jejich výše uvolněným členům zastupitelstva, konkrétně pak obviněnému (starosta) a A. Š. (místostarostka) od ledna 2001. V této souvislosti zároveň nelze přehlédnout, že až do 11. 7. 2002 bylo součástí zákona o obcích č. 128/2000 Sb. ustanovení §80, z jehož znění vyplývalo, že na uvolněné členy zastupitelstva obce lze pohlížet jako na zaměstnance a na obec jako na zaměstnavatele, přičemž pro účely pracovněprávní se odměna uvolněných členů zastupitelstva obce posuzovala jako příjem zaměstnanců v pracovním poměru. To v předmětné době umožňovalo výklad směřující k závěru, že taktéž uvolnění členové zastupitelstva obce mají nárok na 25% zvýšení odměny ve smyslu §6 odst. 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů. Tentýž výklad byl možný i ve vztahu k ustanovení §8 odst. 1 téhož nařízení vlády, upravujícího příplatek za vedení vedoucích zaměstnanců – statutárních orgánů zaměstnavatele. O nejasnosti postavení uvolněných zastupitelů obce z hlediska jejich možného odměňování jako zaměstnanců obcí se zmiňoval po celé předchozí řízení obviněný, a na svou obhajobu uváděl, že byl přesvědčen, že on i místostarostka mají na zmíněné příplatky resp. navýšení odměn nárok. Taktéž svědek JUDr. D. potvrdil, že výklad této problematiky byl v té době nejasný.
Soudy nižších stupňů se v této souvislosti dostatečně nevypořádaly ani s další částí obhajoby obviněného vztahující se k subjektivní stránce spáchaného trestného činu. Především se nezabývaly jednotlivými zprávami vyhotovenými Krajským úřadem v Ústí nad Labem o výsledcích přezkoumání hospodaření obce P. v letech 1999, 2001, 2002, 2003, 2004, i když byly zajištěny při provedení prohlídky jiných prostor dne 22. 6. 2005 (viz č. l. 40 spisu). Soud prvního stupně na straně 17 svého rozsudku pouze lakonicky uvedl, že z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor ze dne 22. 6. 2005 zjistil, že při prohlídce budovy Obecního úřadu P.n byly mj. vydány zprávy o výsledcích přezkoumání hospodaření za rok 1999 až 2004, aniž by se zabýval jejich obsahem. V těchto zprávách měl Krajský úřad v Ústí nad Labem dospět k závěru, že v hospodaření obce P. nebyla shledána žádná pochybení, jak uvedl ve své výpovědi obviněný a dále svědek O. Nebylo tudíž bez prověření obsahu těchto zpráv možné odmítnout tvrzení obviněného, že i na jejich základě byl v domnění, že odměny a příplatky pobíral oprávněně.
S ohledem na uvedené pak i v případě zjištění, že to byl obviněný, kdo učinil po 1. 1. 2001 příslušné úkony k vyplácení navýšení odměn (o 25%) a příplatků (za vedení) jemu a místostarostce Š. (kdy se až následně zjistilo, že na ně nemají nárok), by mělo být při posuzování subjektivní stránky žalovaného trestného činu na straně obviněného přihlíženo k okolnosti, že v té době mohl být opodstatněně přesvědčen o správnosti takto stanovených a vyplácených odměn. V dané souvislosti bude nutné se zabývat i možností aplikace ust. §19 tr. zákoníku o právním omylu.
Z provedených důkazů i napadených rozhodnutí soudů dále vyplývá, že nejpozději dnem 31. 10. 2002 byl obviněný seznámen s obsahem protokolu o výsledku kontroly dodržování pracovněprávních a platových předpisů ve veřejných službách a správě u obce P. ze strany Úřadu práce v Chomutově a to za období od 1. 1. 2000 do 30. 9. 2002 (viz č. l. 132 - 135 spisu). Z tohoto vyplývalo, že starostovi a místostarostce obce byly v rozporu s předpisy vypláceny příplatky za vedení ve výši 2 500 Kč měsíčně a dále 25% navýšení měsíční odměny. Od tohoto momentu si obviněný byl vědom, že vůči těmto částem měsíčních odměn a příplatků jeho a místostarostky, jako uvolněných členů obecního zastupitelstva, byly vzneseny autoritativně výhrady. Ve své zprávě ze dne 12. 11. 2002 (č. l. 131 spisu) jmenovanému úřadu práce k těmto zjištěným nedostatkům ve vyplácení odměn pod body 6 a 7 obviněný sdělil, že zjištěné nedostatky budou odstraněny stanovením měsíčních odměn podle nařízení vlády č. 173/2001 Sb. a nařízení vlády č 122/2002 Sb., ostatní příplatky po projednání v zastupitelstvu budou zrušeny. Obviněný pak předložil dne 3. 12. 2002 na zasedání zastupitelstva obce protokol o výsledku kontroly Úřadu práce v Chomutově s návrhem na odstranění zjištěných nedostatků. Na návrh zastupitele J. O. ale bylo většinou hlasů schváleno, že bude trváno na původním usnesení zastupitelstva obce až do vyjádření ministerstva vnitra a ministerstva práce a sociálních věcí (viz zápis ze zasedání zastupitelstva obce z 3. 12. 2002 a usnesení zastupitelstva obce z 3. 12. 2002 č. l. 327 - 339 spisu a pořízený zvukový záznam na audiokazetě z tohoto jednání viz strana 10 rozsudku nalézacího soudu a protokol o hlavním líčení ze 4. 12. 2009 na č. l. 319 spisu).
Zde je třeba prohlásit, že postup obviněného, jímž předložil zastupitelstvu obce k rozhodnutí, zda má dojít k zastavení výplat sporných částí odměn a příplatků jemu a místostarostce, nebyl v předchozím řízení dostatečně objasněn a soudy nižších stupňů se s touto problematikou nevypořádaly. Podle účinného zákona o obcích se nejednalo o poskytnutí peněžitého daru ve smyslu jeho §85 písm. b), o němž je oprávněno rozhodovat zastupitelstvo obce, nýbrž o problematiku měsíční odměny, která byla stanovena zákonem o obcích a příslušným nařízením vlády. Bylo tedy třeba zjistit, zda vůbec v takovém případě obecní zastupitelstvo mělo o odměně uvolněných zastupitelů obce, resp. o takovýchto jejích složkách rozhodovat, případně jaký měl být zvolen správný postup. K tomu bylo třeba vyslechnout obviněného, případně další obecní zastupitele, nebo i příslušné pracovníky regionální samosprávy či státní správy, kteří by se k takové otázce mohli relevantně vyjádřit. Pokud by se jednoznačně prokázalo, že obviněný úmyslně zvolil postup, který nebyl v souladu s předpisy a takový postup byl předem připravený a domluvený, pokud jde o konečný výsledek hlasování obecního zastupitelstva ohledně dalšího nesprávného vyplácení částí odměn a příplatků jemu a místostarostce, bylo by důvodné uvažovat o některé z alternativ zneužití pravomoci jeho osobou.
Rozhodně ale nebylo možné úmysl obviněného vyvozovat způsobem, jak to soudy učinily. T.j. na základě tvrzení, že členové zastupitelstva neměli při zasedání obecního zastupitelstva konaného dne 3. 12. 2002 k dispozici protokol Úřadu práce v Chomutově o provedené kontrole vyplácených odměn a příplatků. Při projednávání a hlasování proto zastupitelé vycházeli pouze ze sdělení obviněného, že neví, co je správné a co ne, přestože podle nalézacího soudu byl na zcela jasnou nesprávnost těchto odměn a příplatků již několikrát upozorněn. Tento závěr soudu je však v rozporu se zápisem ze zasedání zastupitelstva obce ze dne 3. 12. 2002, kde je uvedeno, že starosta předložil zastupitelstvu obce protokol o výsledku kontroly z Úřadu práce Chomutov na pracovně právní vztahy a seznámil zastupitele s návrhem na odstranění zjištěných nedostatků... , a z téhož dne přijatým usnesením zastupitelstva obce č. 138/02, jež rozhodlo, že na základě posouzení protokolu výsledků kontroly úřadu práce a vzhledem k rozdílnému právnímu výkladu dotčených zákonů bude trvat až do vyjádření ministerstva vnitra a ministerstva práce a sociálních věcí a autora příslušného zákona na svém původním rozhodnutí. Jestliže tedy nebylo spolehlivě prokázáno, že by zápis ze zasedání obecního zastupitelstva a obsah usnesení č. 138/02 nebyly v souladu s tím, co se na tomto zasedání zastupitelstva projednalo a rozhodlo, avšak soud zároveň shledal, že v době konání předmětného zasedání zastupitelstva neměli jeho členové k dispozici protokol o kontrole úřadu práce k dispozici, což ale vyvrací i nahrávka z toho zasedání ze dne 3. 12. 2002 a výpověď svědka Ing. D., lze konstatovat že soud se dostatečně nevypořádal s těmito protichůdnými důkazy a pouze se přiklonil k jedné z možných verzí skutkového děje k tíži obviněného, aniž by pro to měl dostatečný podklad v provedených důkazech. Navíc opřel o tento argument závěr o naplnění znaku úmyslného zavinění ve formě nepřímého úmyslu ze strany obviněného. O tom, že minimálně někteří zastupitelé byli s obsahem předmětného protokolu důkladně seznámeni, pak svědčí i výpovědi svědků Ing. M. D. a J. O. První v hlavním líčení uvedl, že na věci, které jsou předmětem tohoto trestního řízení, upozorňovali jako členové finančního výboru zastupitelstva. Druhý vypověděl, že byl seznámen s protokolem o kontrole provedené úřadem práce, měli jej ve finančním výboru k dispozici a pracovali s ním, což potvrdil i svědek J. P.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že při existujícím skutkovém zjištění, jak jej vymezil soud prvního stupně a jeho správnost potvrdil soud odvolací, a při stávajícím stavu dokazování, nebylo možné učinit opodstatněný závěr, že obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a že tak jednal v úmyslu opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Jak již bylo zmíněno výše, pokud jde o první část skutku do konce roku 2000, tak zde se jednoznačně jednalo o rozhodnutí zastupitelstva obce jako kolektivního orgánu, v jehož zákonné pravomoci takové rozhodnutí bylo. V další části až do 11. 7. 2002 obviněný mohl v důsledku existující legislativní úpravy, a pravděpodobně i na základě dosavadních kontrolních zpráv zastávat názor, že na 25% zvýšení odměny či příplatek za vedení mají s místostarostkou právní nárok, čili u něho nelze dost dobře dovodit subjektivní stránku projednávaného trestného činu. Za důležité je třeba označit konkrétní zjištění, jakým způsobem a kterým orgánem byly po nabytí účinnosti nového zákona o obcích, tedy od 1. 1. 2001, přiznávány měsíční odměny a příplatky uvolněným zastupitelům obce, v daném případě obviněnému, coby starostovi, a místostarostce. Uvedené totiž úzce souvisí s poslední částí skutku, kdy po 11. 7. 2002 a po seznámení se s výsledky kontroly úřadu práce obviněný zaujal k dané problematice názor, že by výplata sporných částí odměn a příplatků jemu a místostarostce měla být pozastavena. Sám tak ale z pozice starosty neučinil, nýbrž věc předložil na zasedání zastupitelstva obce konaném dne 3. 12. 2002. Zastupitelstvo obce však schválilo protinávrh jiného zastupitele, který v konečném důsledku vedl k jejich dalšímu vyplácení. Zde bylo třeba především zjistit, proč byl zvolen takový postup, jestli obviněný měl v nastalé situaci i jiné zákonné možnosti řešení, zda si jich byl vědom, případně proč podle nich nepostupoval, a to až do prosince 2004.
Pokud jde o částky, kterými měl v důsledku jednání obviněného vzniknout jeho osobě a místostarostce obce neoprávněný prospěch (998.242- Kč; 898.676,- Kč), tak do těchto částek byly podle odsuzujícího rozsudku zcela zjevně započítány i další odměny a jiné dávky, k nimž v rámci svého znaleckého zkoumání dospěla znalkyně z oboru ekonomika odvětví mzdy. Soudy ale nikterak neprokázaly a ve svých rozhodnutích dostatečně jasně nevyjádřily, že k jejich vyplácení došlo v důsledku projednávaného zneužití pravomoci ze strany obviněného a v čem takové jednání obviněného naplnilo požadované znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Do výše neoprávněného prospěchu pak byly chybně započítány i částky představující odvody na zdravotní a sociální zabezpečení, jakož i částky představující zálohy na daň, ale tyto částky nebyly obviněnému ani místostarostce skutečně vypláceny (viz str. 112 znaleckého posudku). V důsledku všech výše uvedených nedostatků je i zcela nepřesvědčivá výše škody, kterou měl obviněný způsobit obci P. a k jejímuž zaplacení byl odsuzujícím rozsudkem taktéž zavázán. Zde je třeba připomenout, že výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. ( v tehdy účinném znění) bylo v rámci tzv. adhezního řízení možno učinit pouze ohledně majetkové škody způsobené jinému trestným činem obviněného. Započítávat tedy do výše škody způsobené obci P. bylo možné pouze ty částky, o něž byl případně majetek poškozené obce prokazatelně snížen trestným činem obviněného V. J., nikoli jakékoli částky další, které se stíhaným jednáním obviněného prokazatelně nesouvisely.
Dovolací soud tedy zastává názor, že napadeným rozhodnutím i jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně nebyla obviněnému dostatečně spolehlivě prokázána subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, tedy že jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve vztahu ke všem jeho zákonným znakům. Soudy též zcela nedostatečně označily, jakou konkrétní pravomoc v této souvislosti obviněný vykonával, čím jí porušil, resp. v rozporu s jakým zákonným (či podzákonným) ustanovením jednal. Spokojily se s paušálním výčtem zákonných norem, které na uvedenou oblast odměňování uvolněných zastupitelů obcí dopadaly, bez ohledu na jejich účinné znění a bez přímé konkretizace a správné aplikace na tu kterou část skutkového děje, který v sobě zahrnoval období šesti let, se současným konstatováním, že obviněný jako starosta obce se nemůže dovolávat neznalosti právních předpisů, řídil zasedání zastupitelstva, předkládal mu ke schválení návrhy a celkově za vše odpovídal, takže fakticky umožnil neoprávněné vyplácení některých částí odměn a příplatků sobě a místostarostce. Takto obecnou a zavádějící argumentaci ale přijmout nelze. Zákonu odpovídajícím způsobem nebyla stanovena ani výše případného skutečně získaného neoprávněného prospěchu jednotlivými jeho příjemci a taktéž výše způsobené škody.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného důvodným a v důsledku toho zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 5 To 161/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 5 T 117/2007. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
V dalším řízení bude třeba opakovat, případně nově provést a vyhodnotit veškeré důkazy shora naznačené Nejvyšším soudem, nezbytné k prokázání či vyloučení, zda při zachování totožnosti skutku se obviněný v jeho části po 1. 1. 2001, ale zejména pak po 31. 10. 2002 až do srpna 2004 dopustil jednání, které by naplňovalo zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku (popř. zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák.). Pokud okresní soud dospěje k závěru, že tomu tak je, musí být v popisu skutku jeho rozhodnutí mj. konkretizováno, jakým způsobem a které jeho zákonné znaky obviněný naplnil. To pak bude určující i pro příslušnou právní kvalifikaci podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), nebo podle trestního zákona ( zák. č. 140/1961 Sb.), a to podle toho, zda nová právní úprava je pro obviněného příznivější, či nikoli. Okresní soud se bude muset vypořádat i s prohlášením svědka O. (viz č. l. 293 spisu), že obec obviněnému dluží cca 2 miliony Kč. Pokud by byla taková skutečnost prokázána, bylo by nezbytné k ní přihlédnout v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), nebo materiální stránkou trestného činu (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). Nevidět nelze též okolnost, že se jedná o událost, k níž mělo dojít před osmi a více lety.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést jím nařízené úkony a doplnění. V novém řízení pak nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.).
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c