ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1030.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1030/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2012 o dovolání, které podal obviněný M. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 7 To 376/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 62/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. Č. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 4 T 62/2011, uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Dále byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku.
O odvoláních obviněného M. Č., státního zástupce, matky obviněného a jeho družky podaných proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 7 To 376/2011, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný M. Č. podal dne 27. 6. 2012 prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného mu soud uložil trest zákazu činnosti v rozporu se zákonem, přičemž i státní zástupce poukázal na nevhodnost uložení tohoto druhu trestu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že intenzita jím spáchaného činu nedosáhla stupně přečinu, ale jen přestupku. Proto se soudy neměly zabývat touto věcí a byly povinné postoupit ji příslušnému správnímu orgánu jako podnět k zahájení řízení o přestupku.
Závěrem podaného dovolání obviněný M. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 7 To 376/2011 (obviněný ho v dovolání nesprávně označil spisovou značkou soudu prvního stupně), a aby věc podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného M. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru není argumentace obviněného, která se týká výroku o trestu, způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Z hlediska formálního pojetí trestného činu obviněný posuzovaným skutkem naplnil jak po objektivní stránce, tak po subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Proto zde bylo namístě použití prostředků trestního práva. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. Č. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. Č. přitom v převážné části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s uloženým trestem zákazu činnosti. Takové námitky však nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uvedl ve svém dovolání. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací námitky směřující proti výroku o trestu lze relevantně opřít především o dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a za určitých okolností též o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), i), odst. 2 tr. řádu. Jak totiž vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Výrok o trestu lze sice napadnout i s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, pokud jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Za nesprávné hmotně právní posouzení je přitom možno považovat ve vztahu k výroku o trestu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové námitky ovšem obviněný ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neuplatnil a ani u něj nepřicházely v úvahu.
Navíc obviněný M. Č. v podaném dovolání sice považuje uložení trestu zákazu činnosti v jeho případě za nevhodné, ale nijak blíže nespecifikoval, proč tomu tak má být a v čem spočívá zmíněná nevhodnost uložení tohoto druhu trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu zde byl naopak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu přípustným druhem trestu, protože obviněný se dopustil trestného činu výtržnictví právě v souvislosti s řízením motorového vozidla, když po dopravní nehodě, jejímž byl účastníkem jako řidič jednoho z dotčených motorových vozidel a která byla podnětem k jeho výtržnickému jednání vůči poškozené M. P. jako řidičce druhého vozidla, si počínal v rozporu s povinnostmi řidiče motorového vozidla – účastníka dopravní nehody, jak vyplývají zejména z ustanovení §47 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný totiž odmítl poskytnout nezbytnou součinnost k vyřešení důsledků zmíněné dopravní nehody a místo toho opakovaně slovně napadl poškozenou a svévolně úmyslně poškodil její majetek. Proto bylo namístě a v souladu s ustanovením §73 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže soudy nižších stupňů uložily obviněnému i trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, neboť se dopustil trestného činu výtržnictví právě v souvislosti s porušením povinností řidiče motorového vozidla.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného M. Č., v nichž se domáhá, aby jím spáchaný čin nebyl posouzen jako přečin, ale jen jako přestupek. Tím v podstatě vytýká nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, byť nikoli výslovným poukazem na ni.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá trestně odpovědný pachatel, který se na veřejnosti nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Přitom k trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin se nevyžaduje splnění žádných dalších podmínek, protože podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný čin a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně. Soud prvního stupně shledal v odsuzujícím rozsudku naplněné ty ze zmíněných zákonných znaků trestného činu výtržnictví, které spočívají ve výtržnosti spáchané vulgárním nadáváním jinému a poškozením cizího majetku. Jak je totiž patrné z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. Č. na místě veřejnosti přístupném, tj. před čerpací stanicí pohonných hmot, po dopravní nehodě záležející ve střetu motorových vozidel řízených jednak obviněným a jednak M. P. slovně napadl tuto řidičku, vulgárně jí nadával, a když se za použití mobilního telefonu snažila přivolat k řešení dopravní nehody hlídku Policie České republiky, vytrhl jí z ruky mobilní telefon a za použití dalšího vulgárního slovního útoku hodil mobilní telefon na zem, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 1 550,- Kč.
Nejvyšší soud zde především zdůrazňuje, že – jak vyplývá i z dosavadní a nadále použitelné judikatury (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001) – zákon uvádí v ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti nebo hrubé neslušnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Podle ní tedy mohou být hrubou neslušností nebo výtržností jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Výtržností jako znakem posuzovaného trestného činu je takové jednání, které závažnějším způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a pro něž je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Proto i jednání pachatele spočívající v hrubých a vulgárních slovních útocích vůči jiné osobě a ve svévolném úmyslném poškození jejího majetku, které bylo navíc motivované tím, aby napadená osoba nemohla přivolat pomoc příslušného orgánu k řešení nastalé situace (dopravní nehody), lze považovat za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Odvolací soud pak v usnesení napadeném dovoláním obviněného M. Č. dostatečně a s přihlédnutím ke všem zmíněným východiskům vysvětlil, proč považoval jednání obviněného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž své úvahy založil zejména na tom, že jednání obviněného je neslučitelné s chováním řidiče dopravního prostředku a slušného člověka a že u obviněného jde o recidivu (viz s. 3 a 4 jeho usnesení).
K námitce obviněného M. Č., v níž se domáhá posouzení spáchaného činu jen jako přestupku, a tím vlastně – byť nikoli výslovně – vytýká nesprávné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Nový trestní zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován skutek spáchaný obviněným (tj. zákon č. 40/2009 Sb., nyní již ve znění pozdějších předpisů), je založen na tzv. formálním pojetí trestného činu. Jak již bylo shora uvedeno, trestným činem je tedy obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ani nějaký její konkrétní stupeň ovšem není zákonným znakem trestného činu, resp. jeho legální definice, protože společenská škodlivost má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých a nepostačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestní zákoník tudíž nevymezuje ani žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně proto platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti posuzovaného případu a poukaz na možnosti využití jiné než trestní odpovědnosti pak lze učinit – i při naplnění všech zákonných znaků určitého trestného činu – jen výjimečně v takových případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné či nutné uplatňovat trestní represi a pokud spáchaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
U obviněného M. Č. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost použití trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o spáchání trestného činu a o společenské škodlivosti jeho případu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do klidného občanského soužití a další okolnosti posuzovaného činu svědčí o potřebě uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených, zejména když se obviněný dopustil typově stejného činu opětovně a dokonce ve zkušební době dřívějšího podmíněného odsouzení. Za takových okolností proto nepostačovalo, aby byl čin spáchaný obviněným kvalifikován jen jako přestupek a aby byl postižen jinou než trestní sankcí. Navíc, jak je zřejmé z výsledků provedeného dokazování, čin obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se negativně dotkl veřejného pořádku jako jedné ze zákonem chráněných hodnot a přesáhl individuální zájmy jednotlivců, takže i z tohoto důvodu bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe, která ovšem nebyla nijak přepjatá, což je patrné též z poměrně mírného trestu, který byl obviněnému uložen a který nebyl zpřísněn ani z podnětu podaného odvolání státního zástupce, jenž se toho domáhal.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Č. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z větší části jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání M. Č. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 9. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y