ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1366.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1366/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2012 o dovoláních, která podali obvinění J. Z. , a J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2012, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 49 T 7/2012, byli obvinění uznáni vinnými, a to R. B. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve formě účastenství jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, L. V. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoník, ve formě účastenství jako pomocnice podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoník, J. Z. zločinem krádeže jako člen organizované skupiny podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoník ve formě účastenství jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoník a J. K. zločinem krádeže jako člen organizované skupiny podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoník, kterých se měli dopustit skutkem popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze. Za to byl obviněný J. Z. odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoník zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. K. soud uložil podle §205 odst. 5 tr. zákoník trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoník zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o trestech pro spoluobviněné R. B. a L. V. a všem obviněným byla uložena povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., o dalších nárocích poškozených soud rozhodl podle §229 odst. 1 a 2 tr. ř. Tímtéž rozsudkem byla obviněná I. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze z 8. března 2012, sp. zn. 1 Kzv 164/2011.
Proti uvedenému rozsudku podali obvinění R. B. , J. Z. a J. K. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012, jímž na podkladě odvolání obviněných J. Z. a J. K. zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o vině, výroku o trestu a o povinnosti k náhradě škody ohledně obou odvolatelů. Sám pak znovu rozhodl tak, že obviněné J. Z. a J. K. uznal vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný J. K. dopustil jako pachatel, resp. spolupachatel, a obviněný J. Z. jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud uložil obviněným tresty odnětí svobody podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, a to J. Z. v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a J. K. v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným J. K. a J. Z. uloženo nahradit společně a nerozdílně s R. B. a pravomocně odsouzenou L. V. náhradu škody poškozené společnosti Kouba Trans, s.r.o., se sídlem Jinočany, Náměstí 5. května 103, ve výši 793.966,- Kč a poškozené České Pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 16, částku 7.145.694,- Kč. Odvolání R. B. Vrchní soud v Praze zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012, napadli obvinění J. Z. a J. K. dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců Mgr. Jana Žajgly a Mgr. Romana Ambrože.
Obviněný J. Z. podal svůj mimořádný opravný prostředek v rozsahu výroku o vině i o trestu a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný poukázal na to, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami a důkazními návrhy, čímž porušil mimo jiné jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud se podle jeho názoru vůbec nezabýval jím navrhovanými důkazy, které měly prokázat zásadní účast samostatně stíhaného J. M. na přípravě trestné činnosti, neboť to nebyl vůbec obviněný, kdo se podílel na organizaci činu. Absence důkazu výpovědí J. M. vedla soudy k nesprávnému skutkovému zjištění a k vadě v právním posouzení jeho jednání jako organizátora trestného činu. Obviněný vyslovil také nesouhlas s výší škody, kterou má společně s ostatními obviněnými poškozeným nahradit, neboť se domníval, že poškozeným soudy přiznaly náhradu, která převyšuje škodu, jíž obvinění trestnou činností způsobili. Obviněný J. Z. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného J. Z. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Podle jeho přesvědčení sice obviněný namítl, že jeho jednání nebylo organizátorstvím ale pouze pomocí, na podporu svého tvrzení však nevznesl žádné konkrétní argumenty. Primárně tak námitky obviněného J. Z. směřují do oblasti skutkových zjištění, a neodpovídají proto uplatněnému dovolacímu důvodu. Z těchto skutkových námitek nelze ani podle názoru státního zástupce dovodit existenci extrémního rozporu mezi zjištěním soudů a jeho právním posouzení a není tak důvod pro dovolací přezkum napadených rozhodnutí. Ve vztahu k výroku o náhradě škody státní zástupce poukázal na to, že soudy rozhodovaly správně, pokud povinnost uhradit majetkovou újmu snížily o částku odpovídající výši daně vzhledem k okolnostem uvedeným na str. 15 rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Taktéž druhý obviněný J. K. podal své dovolání v rozsahu výroku o vině i o trestu napadeného rozsudku ze stejného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především namítl, že nebylo prokázáno, že by se jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu krádeže skutečně dopustil. Připustil sice, že odvezl předmětné nákladní vozidlo a pomohl J. Z. přeložit převážené palety s cigaretami, avšak nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Zdůraznil, že nebyl osloven s nabídkou páchání trestné činnosti, ale byl požádán o pomoc formou brigády u obviněného J. Z. , přičemž neměl žádné pochybnosti o legálnosti celé akce pro něho spočívající v převozu nákladního vozidla na jiné místo. Podle názoru obviněného tedy nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu. Dovolatel taktéž nesouhlasil s výrokem o náhradě škody, neboť soud podle něj vycházel z nedostatečných důkazů a nevypořádal se s jeho tvrzením, že ve vozidle se nacházelo podstatně menší množství palet s cigaretami, než uváděl poškozený. Závěrem tedy obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
I k dovolání obviněného J. K. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Úvodem státní zástupce poukázal na to, že ačkoliv obviněný namítl absenci úmyslného zavinění, neuplatnil fakticky jedinou námitku týkající se nesprávné aplikace ustanovení §15 tr. zákoníku. Obviněný podle jeho názoru pouze prezentoval vlastní, vícenásobně pozměněnou skutkovou verzi, podle které celou věc považoval za legální brigádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však v této souvislosti upozornil na to, že v průběhu přípravného řízení se obviněný k trestné činnosti v celém rozsahu doznal a u hlavního líčení připustil, že po obdržení odměny ve výši téměř milion korun pochopil, že šlo o krádež. Za výlučně skutkové označil námitky proti výroku o náhradě škody, jimiž obviněný zpochybnil výlučně množství odcizených cigaret. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že oba obvinění J. Z. a J. K. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění opírají svá přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Oba obvinění učinili základem svých výhrad nesouhlas se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně. Obvinění především zpochybnily výsledky dokazování a shledávali existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tak obvinění dovozovali nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Dovolání však je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání způsobu hodnocení provedeného dokazování. Jeho těžiště je totiž v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat skutková zjištěného nalézacího soudu a za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3 a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, aby mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění včetně rozsahu provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem nemůže dovolací soud hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba obvinění, J. Z. a J. K. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. To sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případech výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Citovaný výklad uplatněného dovolacího důvodu v trestní věci obviněných J. Z. a J. K. znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili protiprávního jednání způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na ty důkazy, z nichž zřetelně vyplynul způsob spáchání trestného činu krádeže obviněným J. K. včetně těch, jež měly význam pro závěr o jeho zavinění (viz zejména str. 9 napadeného rozsudku). Určitou relevanci snad lze přiznat výhradám obviněného J. Z. , jež vztáhl k naplnění znaku organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno, pro Nejvyšší soud jsou závazná skutková zjištění o způsobu, jakým byl trestný čin spáchán a z nich naprosto jasně vyplývá, že obviněný J. Z. se na něm podílel jako organizátor. Již soud prvního stupně zohlednil veškeré důkazy, které měl k dispozici, a při jejich hodnocení respektoval veškeré zákonitosti nezbytné pro učiněný závěr o způsobu účasti tohoto obviněného na trestné činnosti. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí v podstatě převzal správné závěry soudu prvního stupně a doplnil je o další úvahy (srov. str. 10 napadeného rozsudku). Při zdůvodnění užité právní kvalifikace přitom odvolací soud vycházel z výkladu soudní praxe, odkázal i na přiléhavý judikát (viz č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.), který je použitelný na skutkové okolnosti v dané trestní věci. Obviněný nakonec sám přiznal, že zajišťoval osoby, které budou schopny přemístit kamion s cigaretami na místo, kde provedou vloupání do nákladního prostoru a obsah uloží ve svém dosahu tak, aby mohl prodat zboží odběratelům, jež rovněž za tímto účelem zajistil. Také si ponechal největší části výtěžku z prodeje odcizených cigaret. Nelze tak vůbec pochybovat o tom, že jednání obviněného J. Z. odpovídá pojmu „řízení“ trestného činu, který spadá do stadia páchání činu a je jím naplňována jedna z alternativ organizátorství, které trestní zákoník vymezil v §24 odst. 1 písm. a). Nejvyšší soud proto neshledal žádný důvod, který by mohl zvrátit správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel J. Z. spáchal trestný čin krádeže jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) a §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Oba obvinění uplatnili shodně další námitku proti výši škody, která měla být činem způsobena. Oba ji však založili výhradně na skutkových argumentech, jimiž se snažili prosadit svou obhajobu spočívající v tvrzení, že odcizili menší množství cigaret, než jaké uváděla poškozená společnost. Oba soudy se také s touto výhradou vypořádaly, nelze nic vytknout způsobu, jakým posoudily rozsah škodlivého následku, pokud vycházely z nezpochybnitelných listinných důkazů o množství zboží předávaného k přepravě. I ve vztahu k těmto výtkám se oba dovolatelé především snažili prosadit svou obhajobu, svou představu o tom, k jakému výsledku měly soudy na podkladě provedeného dokazování dospět, a především se domáhali zmírnění své viny a následně i trestů. Tento druh námitek ale není možné podřadit žádnému z dovolacích důvodů, pravomocné rozhodnutí soudu nelze změnit jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem trestního řízení.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání J. Z. jako nedůvodné, neboť z velké části jeho dovolací námitky ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud ano, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. U dovolání J. K. pak Nejvyšší soud shledal, že bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl také dovolání obviněného J. K. , aniž by byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Své rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová