ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.23.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 23/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2012 o dovolání, které podal obviněný V. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 3 To 13/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 18/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. V.byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 20 T 18/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutky konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný V. V. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oborech přípravné práce pro stavby a nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, vyjma zboží vyhrazeného zvláštními předpisy, a to na dobu 5 let.
Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 3 To 13/2011, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný V. V. podal dne 25. 8. 2011 proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný sice ve svém dovolání výslovně nerozlišil námitky k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, avšak z jeho obsahu lze dospět k závěru, že svou argumentaci založil na výhradách, které se vztahují jen k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného popis skutkových okolností neumožňuje učinit závěr o naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože z provedených důkazů údajně nelze dovodit fiktivnost opatřených faktur, a tím ani úmysl obviněného zkrátit daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty. Jak dále obviněný zdůraznil, dodatečné platební výměry vydané Finančním úřadem v Milevsku, z nichž vycházel soud prvního stupně, byly následně zrušeny Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích. Z tohoto důvodu je podle obviněného celková výše škody nižší, než k jaké dospěly soudy obou stupňů. Obviněný je tedy přesvědčen, že v posuzované věci přichází v úvahu jen právní kvalifikace skutku jako přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i další rozhodnutí obsahově navazující na toto rozhodnutí. Dále obviněný učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu buď přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl. Zároveň obviněný podal podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž v dovolání uplatnil výlučně skutkové výhrady, jimiž se snažil zpochybnit skutkový stav zjištěný ve věci, od kterého se odvíjela právní kvalifikace spáchaného činu. Podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů opřely svůj závěr ohledně fiktivnosti faktur, které obviněný použil ke zkrácení daně a k vylákání výhody na dani, o konkrétní provedené důkazy, takže uvedený způsob jednání obviněného svědčí o tom, že jednak neoprávněně snižoval svou daňovou povinnost, jednak neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty.
Proto státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. V. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. V. však nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů, na nichž jsou založena rozhodná skutková zjištění, ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného V. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný V. V. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů.
Nad rámec výše uvedené argumentace uvádí Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a k námitkám obviněného V. V., kterými zpochybnil správnost posouzení výše škody u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, následující skutečnosti.
Především škoda ani její konkrétní výše není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale je zde nutný určitý rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Větším rozsahem ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku se pak rozumí zkrácení daně, cla, poplatku nebo podobné povinné platby ve výši nejméně 50 000,- Kč (viz rozhodnutí pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr., které je nadále použitelné) a taktéž vylákání výhody na dani nebo jiné povinné platbě ve stejné minimální výši. Jak dále vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr. nebo obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, uveřejněné pod č. T 827. v sešitě 19 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005), úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění, např. jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu §4 odst. 1 písm. e) a §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
V trestní věci obviněného V. V. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň a vylákal výhodu na dani skutky popsanými pod body A/1. a A/2., B/1. až B/19. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň z příjmů a daň z přidané hodnoty ve správné výši a pokud by nevylákal výhodu na dani z přidané hodnoty. Konkrétně vyjádřeno, obviněný v postavení osoby samostatně výdělečně činné v úmyslu dosáhnout daňového zvýhodnění nechal zahrnout do svého účetnictví v období od 20. 12. 2006 do 30. 11. 2008 a následně i do daňového přiznání podaného za totéž zdaňovací období u Finančního úřadu v Milevsku tam označené faktury, které měla převážně vystavit obchodní společnost A. M. I. – Analytical Medical Instruments, s. r. o., za konkrétní zboží a služby. Přitom obviněný věděl, že jde o faktury fiktivní, nepodložené uskutečněným zdanitelným plněním, a náležitě nesplnil svou povinnost přiznat a zaplatit daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty ve výši, která odpovídala zákonu. Současně v inkriminovaném období obviněný uplatnil u příslušného správce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění na vstupu zahrnul fiktivní faktury v úmyslu vylákat daňovou výhodu v podobě vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Popsaným jednáním obviněný způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z příjmů fyzických osob, zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání daňové výhody na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu, tj. v celkové výši 6 074 993,- Kč. Uvedená částka totiž odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 5 000 000,- Kč), protože jiná než finanční hlediska se při určování tohoto rozsahu neuplatní a zkrácená daň nebo vylákaná výhoda na dani stejně není ničím jiným než škodou na straně státu a prospěchem na straně plátce či poplatníka daně. Přitom soudy nižších stupňů v nyní posuzovaném případě popsaly i mechanizmus, jímž došlo ke zkrácení daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty a k vylákání výhody na této dani, a uvedly, jak dospěly k rozsahu zkrácené daně a vylákané výhody na dani. Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud tudíž shledal námitky obviněného V. V., jimiž zpochybnil „výši způsobené škody“, nedůvodnými, neboť rozsudek soudu prvního stupně správně vychází ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obviněný zkrátil daň a vylákal výhodu na dani, odpovídá velkému rozsahu ve smyslu citovaného ustanovení.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutků spáchaných obviněným V. V., kterými naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
Ke shora uvedené argumentaci Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se posuzuje otázka výše zkrácení daně nebo jiné podobné povinné platby (resp. výše vylákané výhody na takové platbě) samostatně jako předběžná otázka (§9 odst. 1 tr. řádu), a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o vyměření daně v určité výši, resp. o doměření jejího nedoplatku. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného příslušným finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 27/1979 Sb. rozh. tr., které je i nadále použitelné). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v trestní věci obviněného V. V. (viz zejména jeho str. 22 až 24), tento soud se náležitě zabýval i důkazy opatřenými od příslušného finančního úřadu a uvedl, na základě kterých skutečností dospěl k závěru o rozsahu zkrácení daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na dani z přidané hodnoty, k němuž došlo spáchaným zločinem. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaku objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívajícího ve zkrácení daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty a ve vylákání výhody na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu opřel o odpovídající skutkové a právní závěry. Proto ani skutečnost, že finanční orgány rozhodly určitým způsobem o daňových povinnostech obviněného, nemůže nic změnit na správnosti uvedených závěrů soudů nižších stupňů.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný V. V. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný V. V. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu neodpovídají.
Na podkladě všech popsaných skutečností proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. V. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného V. V., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 1. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y