ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.458.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 458/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2012 o dovolání, které podal obviněný A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 9 To 514/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 327/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 3 T 327/2009, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil – zkráceně vyjádřeno – tím, že v pozici jediného jednatele obchodní společnosti YORIKA, s. r. o., zcizil část majetku této obchodní společnosti, neboť použil její peněžní prostředky k úhradě závazků vzniklých v souvislosti se svým podnikáním jako fyzické osoby nebo svých osobních závazků vůči různým věřitelům blíže specifikovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Uvedeným jednáním obviněný zmařil uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti YORIKA, s. r. o., ve výši 895 115,50 Kč, kteří se domáhají úhrady svých pohledávek vůči této obchodní společnosti v insolvenčním řízení, neboť usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 28 K 34/2007, byl prohlášen konkurs na její majetek. Popsaným jednáním pak obviněný způsobil zde uvedeným věřitelům škodu ve zmíněné výši.
Za tento trestný čin byl obviněnému A. P. uložen podle §256 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnili poškození.
Odvolání obviněného A. P. , státního zástupce a poškozené obchodní společnosti HARIBO CZ, s. r. o., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 9 To 514/2011, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný A. P. podal dne 29. 3. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil své úmyslné zavinění, protože podle jeho názoru závěry soudů nižších stupňů k této otázce jsou v rozporu s provedenými důkazy. V uvedené souvislosti obviněný namítl, že vůči obchodní společnosti YORIKA, s. r. o., v níž působil jako jednatel, měl pohledávky, které mu vznikly v důsledku dotování jejího podnikání. K úhradě těchto pohledávek došlo až v okamžiku, kdy to neohrožovalo existenci jmenované obchodní společnosti. Přitom obviněný předpokládal, že se zlepší stav hospodaření této společnosti, ale jeho záměrem nebylo poškodit obchodní společnost ani její věřitele. V další části svého dovolání obviněný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku a podrobněji uvádí důvody, z nichž došlo k převodu některých peněžních prostředků.
Závěrem svého dovolání obviněný A. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. řádu (v rozhodnutí nesprávně uvedeno tr. zákona) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 9 To 514/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2009, a aby přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označil soud, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného A. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho přesvědčení obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které uplatnil ve svém dovolání. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný A. P. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], podal dovolání prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný A. P. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný A. P. zpochybnil převážně správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se posouzení jeho skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1, písm. a), odst. 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. P. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného A. P. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného A. P. , jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky citovaného trestného činu. Tyto námitky lze sice s určitou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.
K trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, a způsobil tímto činem značnou škodu. Spáchání tohoto trestného činu bylo podmíněno úmyslným zaviněním pachatele ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák., přičemž ke způsobení značné škody postačovalo zavinění z nedbalosti podle §5 písm. a) nebo b) tr. zák.[§6 písm. a) tr. zák.]
Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů a která nelze v dovolacím řízení zpochybňovat, obviněný A. P. věděl, že obchodní společnost YORIKA, s. r. o., jejímž jménem jednal, má více věřitelů s existujícími, splatnými a dosud neuspokojenými pohledávkami. Přesto za tohoto stavu použil její peněžní prostředky k úhradě svých osobních závazků. Tímto jednáním odčerpal majetek uvedeného dlužníka použitelný k uspokojení jeho věřitelů, čímž jim způsobil škodu na jejich majetku ve výši 895 115,50 Kč. Přitom jmenovaná obchodní společnost byla již nejpozději ke dni 31. 12. 2005 ve stavu úpadku ve formě předlužení, což vylučovalo možnost věřitelů uspokojit se z jiného jejího použitelného majetku. Obviněný tedy musel počítat s tím, že ve stavu úpadku obchodní společnosti YORIKA, s. r. o., která neměla žádný jiný likvidní majetek, převodem zmíněných majetkových hodnot zmaří uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Takové jednání obviněného tedy jednoznačně svědčí o zavinění ve formě přímého úmyslu [viz §4 písm. a) tr. zák.], jak správně uzavřel soud prvního stupně (viz s. 20 jeho rozsudku).
Ostatně obviněný A. P. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného A. P. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě zmaření alespoň částečného uspokojení pohledávek a vzniku škody na majetku věřitelů obchodní společnosti YORIKA, s. r. o., jejímž jménem v době spáchání posuzovaného činu jednal (§90 odst. 2 tr. zák.). To je následek, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který za dané situace nevyhnutně nastane a k němuž také došlo. Přitom není zřejmé, jak obviněný mohl popsaným převodem peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti YORIKA, s. r. o., a jejich použitím k uspokojení pohledávek svých vlastních věřitelů přispět k zachování provozu této obchodní společnosti a k uskutečnění jejích podnikatelských projektů, když tím naopak oslabil její majetkovou základnu.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam rovněž postavení obviněného A. P. , od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný zde totiž vystupoval ve funkci statutárního orgánu – jednatele obchodní společnosti YORIKA, s. r. o. V této funkci tedy byl povinen v rámci obchodního vedení společnosti znát stav jejího hospodaření (viz zejména ustanovení §134 a §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Obviněný proto musel vědět i o tom, že jmenovaná obchodní společnosti se v inkriminované době ocitla v nepříznivé hospodářské situaci, která vykazovala všechny znaky úpadku ve formě předlužení. Pokud obviněný za popsaného stavu převedl předmětné peněžní prostředky z majetku této obchodní společnosti do majetku svých věřitelů, ačkoli zde existovali věřitelé zmíněné obchodní společnosti se splatnými pohledávkami, které poté nebylo z čeho uspokojit, svědčí takové jednání obviněného o jeho zavinění ve formě přímého úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.].
Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného A. P. , jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný A. P. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný A. P. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že jde o námitky, které mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. P. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného A. P. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 6. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František Púry