ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.555.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 555/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání, které podal obviněný S. N. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 55 To 56/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 T 163/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 55 To 56/2011, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 38 T 163/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje, aby věc obviněného S. N. T. znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný S. N. T. byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 38 T 163/2010, uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009, (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že
v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, dne 4. 3. 2008 v prodejně v Ž. ulici, čp. …, v Č. L., nabízel ke koupi patery dětské kalhoty opatřené nápisem KARL KANI a čtvery pánské kalhoty se stejným nápisem, ačkoli věděl, že se nejedná o originální výrobky, ale o napodobeniny opatřené falzifikátem slovní ochranné známky KARL KANI patřící společnosti Karl Kani International Inc., & Californian Corporation, se sídlem v USA, kdy ochranná známka je registrovaná na území České republiky jako národní ochranná známka pod č. 92528, a dále nabízel devět souprav, tj. tričko a šortky, opatřené nápisem s. Oliver, ačkoli věděl, že se nejedná o originální výrobky, ale o napodobeniny s nápisem vizuálně a foneticky shodným s obrazovou ochrannou známkou s. Oliver patřící společnosti s. Oliver Bernd Freier GmbH & Co. KG, se sídlem v SRN, kdy ochranná známka je registrovaná na území České republiky jako komunitární ochranná známka pod č. 4504569.
Za to byl obviněnému uložen trest podle §150 odst. 1 tr. zák. v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný S. N. T. tak i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě v neprospěch obviněného, která jej směřovala výlučně proti výroku o trestu. Na podkladě jejího odvolání pak rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 55 To 56/2011, jímž podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil rozsudek soudu prvního stupně, a uložil obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to 5 ks dětských kalhot a 4 ks pánských kalhot modré barvy označených nápisem KARL KANI a 9 ks dětských souprav s nápisem s. Oliver. Dále pak rozhodl podle §256 tr. ř. a odvolání obviněného S. N. T. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy v jeho případě vadně posoudily otázku naplnění materiální stránky činu. Připustil, že se dopustil porušení práva, avšak v rámci civilní popř. správní odpovědnosti podle zákona o ochraně spotřebitele, aniž by bylo nutné užít prostředky práva trestního. Poukázal na malé množství věcí opatřených navíc označením nepříliš známých ochranných známek, za jejichž prodej byl odsouzen. Použil srovnání s rozhodnutím téhož samosoudce, který v jiné trestní věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 38 T 183/2010 zastavil trestní stíhání obviněného, který neoprávněně nabízel daleko více kusů zboží než dovolatel. V další věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 4 T 147/2008 pak byl obviněný soudem prvního stupně dokonce zproštěn obžaloby za prodej 28 ks podprsenek, odvolací soud pak změnil rozsudek a postoupil věc k projednání příslušnému celnímu úřadu jako celní delikt. Obviněný dále označil své odsouzení jako projev neschopnosti orgánů činných v trestním řízení postihovat pachatele, kteří uvádí do oběhu padělky ve velkém množství a zaměřují se na „malé a nevzdělané obchodníky vietnamské národnosti, kteří z neznalosti tento druh zboží nakupují“. Další námitkou obviněného je subjektivní stránka trestného činu, jíž nesprávně soudy vyhodnotily. V průběhu řízení nebyly provedeny důkazy, z nichž by bylo možné dovodit existenci úmyslu u obviněného, mohlo se jednat jen o nepřímé důkazy, které však netvořily ucelený soubor, jak vyžaduje judikatura. Vytkl rovněž, že konkrétní nabízené zboží nebylo fyzicky v průběhu řízení stranám prezentováno, ani nebylo podrobeno znaleckému zkoumání. Odmítl argument odvolacího soudu ohledně výskytu tohoto druhu trestné činnosti mezi členy vietnamské komunity a odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1191/2007. Obviněný v závěru svého podání poukázal na nesprávnost postupu celních orgánů při prohlídce místa činu, domníval se, že se jednalo fakticky o prohlídku jiných prostor ve smyslu §83a tr. ř., jehož část byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, a tento důkaz proto nemohl být použit v rámci trestního řízení, neboť prohlídka jiných prostor nebyla povolena soudem ani ji neprovedly orgány Policie České republiky. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva vyjádřit se k podanému dovolání a učinil tak prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Námitky obviněného k subjektivní stránce označila státní zástupkyně za nepřesvědčivé, odkázala přitom na správnost argumentů, jež pro naplnění úmyslu v daném případě uvedl soud prvního stupně. Naopak důvodnost dovolání spatřovala státní zástupkyně ve výhradě proti naplnění materiální stránky činu, když označila za nesprávný postup soudu prvního stupně, který při hodnocení nebezpečnosti činu podpůrně použil hledisko výše škody, jež dosáhla částky 18.000,- Kč. Poukázala na to, že obviněný měl v jediný den nabízet celkem 18 kusů zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami dvou různých vlastníků. Jedná se o tak malý rozsah dotčených práv a krátkou dobu páchání, že i podle platné judikatury nemohl být naplněn materiální znak trestného činu. V tomto smyslu souhlasila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s dovolatelem, že věc měla být řešena za použití mimotrestních prostředků. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný S. N. T. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že je možné jej aplikovat na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným, případně nemůže být posouzen vůbec jako trestný čin, neboť nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tam, kde soudy určitou skutkovou okolnost posoudily podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou proto nezbytné takové námitky, které směřují proti aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona na ten skutkový stav, jaký soudy zjistily. Dovolatel však musí své výhrady vytýkající hmotně právní posouzení podepřít konkrétními argumenty s jasným označením právní vady. Není proto možné prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu uplatňovat námitky spočívající v nesprávném postupu soudů, tj. v nedodržení procesních ustanovení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný poukazoval na nedostatek provedeného dokazování ve vztahu k prokázání existence subjektivní stránky v jeho trestní věci. Takovou námitkou se již ocitl mimo zákonné meze dovolacího důvodu, neboť absenci úmyslu jako znaku skutkové podstaty trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. dovozoval z nedostatečného rozsahu dokazování. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud k této otázce pouze připomíná, že z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, jakým způsobem byly předmětné textilní výrobky neoprávněně označeny prvky, které tvoří slovní (KARL KANI), resp. obrazové (s. Oliver) ochranné známky zapsané v databázi ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví mj. i pro oděvy. Lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že obviněný jako fyzická osoba samostatně výdělečně činná, podnikající na základě živnostenského oprávnění je mj. povinen seznámit se právními předpisy především v oblasti podnikatelské činnosti v zemi, v níž hodlá provozovat živnost. Nemůže se zbavit případné správní či dokonce trestní odpovědnosti v případech, kdy poruší právem chráněné zájmy jiných osob, ačkoli se takového zásahu do cizích práv měl, a v daném případě zjevně i mohl, vyvarovat. Není totiž nijak složité obstarat si dostatečné informace z internetové databáze Úřadu průmyslového vlastnictví, a zkontrolovat si tak např., zda zboží, jež je předmětem prodeje a je evidentně označeno slovním, event. i obrazovaným logem, má charakter zboží neoprávněně označeného ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Od obviněného jako od podnikatele bylo jistě možné vyžadovat, aby vynaložil větší úsilí k zajištění všech, tj. i zákonných podmínek pro své podnikání. Mohl např. rovněž využít placené služby Úřadu průmyslového vlastnictví, který na žádost v podstatě kterékoli osoby provede rešerši ochranných známek, a pokud by tak učinil, vyvaroval by se zásahu do práv vlastníků a držitelů ochranných známek. V tomto ohledu nemůže obstát jeho jednoduchá obhajoba, že zboží zakoupil s dokladem o prodeji a spoléhal se tudíž na legálnost obchodování s ním. O to více v posuzované trestní věci, kdy podle zjištění orgánů činných v trestním řízení byla faktura dokladující pořízení zboží opatřena zjevně nepravdivým údajem o prodejci, neboť se jednalo o osobu, která již delší dobu na území České republiky nejenže nepodnikala, nýbrž dokonce se již delší dobu nezdržovala. Nakonec nelze odhlédnout ani od ceny, za níž obviněný zboží nakoupil, jedná se o tak nízké částky, které rozhodně nemohou být srovnatelné s cenou originálů, jejichž chráněné označení neoprávněně oblečení neslo. V tomto smyslu je tedy právní výklad nalézacího soudu ohledně subjektivní stránky v souladu nejen s obsahem provedených důkazů, ale i se soudní praxí, která vyjádřené názory akceptuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 539/2010, na něž odkázal opakovaně odvolací soud, přičemž uvedené rozhodnutí bylo shledáno zákonným i z pohledu Ústavního soudu – viz nález ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10).
Nejvyšší soud se ani nezabýval výhradami obviněného, které směřoval proti postupu celních orgánů při kontrole prodávaného zboží a možného použití podkladů, které v této souvislosti byly opatřeny před předáním věci policejnímu orgánu. Dovolatel totiž shodnou námitku uplatňoval prakticky od počátku soudního řízení, oba soudy se jí náležité zabývaly a především odvolací soud v napadeném rozhodnutí naprosto srozumitelně vysvětlil její nepřípadnost. Nejednalo se vůbec o úkon, který je upraven v ustanovení §83a tr. ř., argumentace nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, ze dne 8. 6. 2010, je proto nepřiléhavá. Přesto Nejvyšší soud upozorňuje dovolatele na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, jímž bylo předcházející rozhodnutí pléna o zrušení části ustanovení §83a tr. ř. v podstatě doplněno tak, že jeho intertemporální účinky se odvíjejí ex nunc, tj. od publikace ve Sbírce zákonů, k čemuž došlo dne 8. 7. 2010.
Jiná situace ovšem v předmětné trestní věci nastala v otázce posouzení materiální stránky činu. Část dovolacích námitek obviněného S. N. T. bylo možné deklarovanému důvodu dovolání podřadit, Nejvyšší soud proto přezkoumal na jejich podkladě napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a dospěl k závěru, že jsou důvodné.
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen trestní zákon), účinný do 31. 12. 2009, vycházel z tzv. formálně materiálního pojetí trestného činu. Materiální podmínka trestnosti stanovená v §3 odst 1 tr. zák. byla v odst. 2 tohoto ustanovení vymezena stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, který u dospělých pachatelů musel být vyšší než nepatrný, aby mohl být čin posouzen jako trestný. Jednotlivá hlediska určení konkrétního stupně nebezpečnosti byla pak demonstrativně vyjmenována v §3 odst. 4 tr. zák. a patřil mezi ně např. význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení, následky, osoba pachatele, jeho pohnutka a další. Soudní judikatura za účinnosti trestního zákona vykládala materiální znak trestného činu tak, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, resp. malý u mladistvých pachatelů. Nedostatek materiální stránky trestného činu tak mohl v konkrétním případě nastat v případech, kdy při splnění formálních znaků určité skutkové podstaty, nedosáhl stupeň nebezpečnosti pro společnost dolní hranici typové nebezpečnosti, tedy když neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb.).
Soud prvního stupně se věnoval otázce materiální stránky trestného činu v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku, avšak pokud jde o konkrétní argumenty, omezil se v podstatě na jediný, a to, podle vlastního vyjádření jen „podpůrné“ hledisko výše škody. Vycházel přitom z ceny, za kterou je podle vyjádření zástupce poškozené společnosti Karl Kani International Inc., & Californian Corporation, prodáván jeden kus kalhot, jejichž napodobenina byla obviněným nabízena k prodeji, a která činí 80 Euro. Soud pak učinil srovnání s trestným činem krádeže, u jejíž prosté formy byla hranicí minimální škody částka 5. 000,- Kč. V této souvislosti nemohla dosavadní bezúhonnost obviněného podle nalézacího soudu postačovat ke snížení společenské nebezpečnosti pod kritéria uvedená v §3 odst. 2, 4 tr. zák. a zbavit jej trestní odpovědnosti za žalované protiprávní jednání.
Je tedy evidentní, že soud prvního stupně nezohlednil prakticky žádné z hledisek určujících materiální podmínku trestnosti vyžadovanou podle právní úpravy účinné v době spáchání činu, jejíž užití přicházelo v daném případě v úvahu. Z demonstrativně uvedených hledisek zmínil pouze jediné, a to osobu obviněného, jehož dosavadní bezúhonnost navíc nepromítl do úvah o společenské nebezpečnosti, ale zohlednil ji až ve výroku o trestu. Přestože na jedné straně nelze podceňovat význam chráněného zájmu, který byl činem obviněného dotčen a na nějž soudní judikatura již dlouhodobě upozorňuje, i z pohledu mezinárodního vnímání tohoto druhu protiprávních zásahů v oblasti autorských práv, je nutné vždy v konkrétním případě zkoumat míru zásahu do zákonem chráněných práv a zájmů oprávněných osob. Jak správně upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, v předmětné trestní věci svědčí dosavadní skutkové okolnosti o tom, že v místě podnikání obviněný nabízel k prodeji celkem 18 kusů oděvů, jež byly opatřeny ochrannými známkami dvou vlastníků. Podle dokladu o nákupu jich zakoupil celkem 20, tj. prodal pouhé 2 kusy. Z údajů o osobě obviněného je evidentní, že na území České republiky provozoval samostatnou výdělečnou činnost nejméně od roku 2004, přitom pouze v tomto jediném případě bylo odhaleno porušení platných předpisů, jichž se dopustil. Z dalších listinných důkazů vyplývá, že prodejna, v níž obviněný zboží nabízel, obsahuje poměrně široký sortiment zboží a nebylo zjištěno, že by mezi ním byly výrobky, jejichž distribuce by nebyla povolená, ani že by se nezákonné činnosti věnoval obviněný delší dobu. Na rozdíl od případů, na které obviněný upozornil ve svém dovolání, tj. dva případy, v nichž byly u Okresního soudu v České Lípě řešeny neoprávněné prodeje zboží opatřeného ochrannými známkami, však tentýž soud shledal u obviněného S. N. T. naplněným materiální znak trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák., aniž by však zohlednil veškerá trestním zákonem vyžadovaná hlediska, jak jsou zmíněna výše. Ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 T 183/2010 se jednalo o prodej kožených opasků, kabelek a oděvů v množství kolem 50 kusů a věc byla postoupena celnímu úřadu k projednání odkazem na nedostatek subjektivní stránky, ačkoli např. jeden ze dvou obviněných byl již u téhož soudu projednáván pro shodnou trestnou činnost (věc vedená pod sp. zn. 4 T 147/2008) a předcházející trestní stíhání rovněž skončilo v řízení před celním orgánem. Minimálně tedy tento obviněný byl již v minulosti postižen za nelegální prodej zboží, přesto u něho Okresní soud v České Lípě neshledal okolnosti, z nichž by mohl dovodit existenci byť nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Na druhé straně v trestní věci obviněného S. N. T. bylo předmětem prodeje poměrně malé množství zboží, jednalo se o jednorázovou nabídku a dopustila se jí osoba delší dobu podnikající na území České republiky bez jakýchkoli záznamů o případném porušení platných obchodních pravidel a příslušných zákonných norem v této oblasti. Za těchto okolností bylo tedy nutné, aby soud opravdu přesvědčivě odůvodnil, proč právě u obviněného byl naplněn materiální znak trestného činu. Rozhodně nebylo možné použít v podstatě jen podpůrné hledisko výše škody, když i soud si byl vědom povahy této skutkové okolnosti, neboť výše škody nebyla a není znakem skutkové podstaty trestného činu, o jehož spáchání v dané věci jde. Byť nelze vyloučit otázku hodnoty originálního zboží, o jehož neoprávněný prodej se jedná, jako jednoho z možných kritérií při úvahách o míře zásahu do zájmů chráněných zákonem, nemůže být, jak se právě stalo v daném případě, určující při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele.
Námitka nedostatku materiální stránky činu uplatněná v dovolání obviněným proto měla své opodstatnění, z rozhodnutí soudů obou stupňů není totiž zcela zřejmé, proč jednání, jež je obviněnému S. N. T. kladeno za vinu, vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů v takové míře, aby bylo nutné užít prostředků trestního práva. Další neméně významnou skutečností, jež výrazně zeslabila stupeň společenské nebezpečnosti činu, je i doba, jež uplynula od spáchání skutku. Mělo k němu dojít v březnu roku 2008, tj. téměř tři a půl roku před rozhodnutím odvolacího soudu v dané věci. U obviněného lze uvažovat o ojedinělém porušení příslušných norem chránících oprávněné zájmy vlastníků ochranných známek, a to v míře, jež nasvědčuje spíše bagatelnímu charakteru činu, který by neměl být předmětem trestního stíhání, ale k jeho postihu je možné použít zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, event. zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného v části odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako důvodné. Poté, co v uvedeném rozsahu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě, zrušil obě citovaná rozhodnutí, neboť jsou zatížena vadou hmotně právního posouzení v otázce materiální stránky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud pak přikázal věc znovu projednat a rozhodnout soudu prvního stupně, který bude muset po případném doplnění dokazování za účelem objasnění všech okolností významných pro právní závěr znovu důkladně zvážit veškerá trestním zákonem vyžadovaná hlediska naplnění materiální podmínky trestnosti. Pokud nedojde ke změně dosavadních skutkových zjištění, není možné považovat žalované jednání za trestné a užít tak trestního zákona. Současně proto soud musí opatřit podklady pro event. postoupení věci jinému orgánu k projednání a rozhodnutí, především otázku možného uplynutí promlčení lhůty. Nejvyšší soud upozorňuje, že soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á