ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.6.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 6/2012 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 13 To 291/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 8/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 14 T 8/2011, byl obviněný J. Č., uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších zákonů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl uložen trest odnětí svobody podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 13 To 291/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Luboše Hanzlíka dovolání, a to s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Porušení hmotného práva spatřoval dovolatel v tom, že skutek neměl být posouzen jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, především pro nedostatek úmyslu směřujícího ke spáchání tohoto činu. Rovněž tak argumentoval tím, že z provedených důkazů nebylo možné dovodit užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ve spojení s úmyslem zmocnit se cizí věci. Pokud obviněný na daném místě použil násilí, nestalo se tak v souvislosti s požadavkem na vydání cizích věcí. Dále sice popřel, že by se dopustil odcizení v rozsudku uvedených věcí, ale pokud by se tak stalo, mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin krádeže, nikoli loupeže. Obviněný také soudům vytkl rozhodnutí v adhézním řízení, ačkoli soud prvního stupně měl pochybnosti o výši škody a ta nebyla prokázána, nemohl pak rozhodovat o nároku poškozených. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř., aniž by specifikoval způsob tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Podkladem odsuzujícího rozsudku se pro soudy stalo zjištění, podle něhož obviněný dne 21. 11. 2010 v přesně nezjištěné době mezi 05.00 a 06.00 hod. v Herně M. v K. H., V. ulici, fyzicky napadl barmana N. H. V., tak, že jej udeřil rukou do hlavy a pod pohrůžkou dalšího fyzického napadení na něm požadoval otevření zásuvky s penězi, kterou barman z obavy před dalším fyzickým napadením otevřel a obviněný odtud odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 16.700,- Kč, 10 dobíjecích kupónů O2 v hodnotě 3.500,- Kč, čímž způsobil škodu majitelce herny T. N. L., v celkové výši 20. 200,- Kč, dále pak odcizil mobilní telefon Samsung 68 se SIM kartou v hodnotě 350,- Kč ke škodě zaměstnance N. H. V.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany tohoto ustanovení je jak osobní svoboda, tak i majetek poškozeného, jehož se pachatel zmocní či má v úmyslu se zmocnit, a to právě užitím násilí, event. pohrůžkou bezprostředního násilí.
Z popisu skutkových okolností, které v projednávané trestní věci zjistil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací, je zcela zřejmé, že skutek, jímž byl obviněný J. Č. uznán vinným, naplňuje veškeré zákonné znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně jeho subjektivní stránky. Dovolatel ve svém podání zmínil incident, který se odehrál na místě činu předtím, než došlo k napadení barmana a odcizení výše uvedených věcí. Z provedeného dokazování vyplynula situace na místě činu, kterou soud prvního stupně ve svém rozsudku správně interpretoval, a to včetně obviněným zmiňované neshody s dalšími hosty, jež žalovanému jednání předcházela. Lze tak jednoznačně konstatovat, že roztržka, jíž vyprovokoval obviněný a v rámci které on nejen slovně, ale i fyzicky napadl přítomné zákazníky i zaměstnance, byla v podstatě ukončena odchodem všech osob z herny včetně zaměstnance, který se z obavy před obviněným nakonec uzamkl na WC a setrval zde více jak hodinu, než se dostavil další host a na žádost poškozeného N. H. V. přivolal policejní hlídku. Teprve poté, co v prostoru herny zůstali poškozený, obviněný a svědek Ľ. K., došlo k samotnému fyzickému napadení obviněného vůči barmanovi (úder do obličeje). Obviněný se v ten okamžik nacházel již za barovým pultem, tj. na místě určeném výhradně pro personál, nikoli návštěvníky, mj. i proto, že se zde ukládá jednak zboží prodávané hostům a jednak i tržba. Poté se obviněný obrátil na poškozeného a nařídil mu, aby odemkl zásuvku, z níž následně odcizil peněžní hotovost a dobíjecí kupony, dále si vzal volně ležící mobil patřící poškozenému a spolu se svědkem Ĺ. K., který do žádného konfliktu nezasahoval, opustili hernu.
Skutková zjištění v projednávané trestní věci tak nedávají jakoukoli pochybnost o tom, že se obviněný svým konkrétním jednáním vůči poškozenému N. H. V., jež následovalo po konfliktu s ostatními hosty a druhým zaměstnancem herny, dopustil trestného činu loupeže, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o jeho úmysl, žádná ze zjištěných okolností nenasvědčuje tomu, že by úder do obličeje poškozeného obviněný vykonal za jiným účelem, než aby se zmocnil cizích věcí uložených v prostoru za barovým pultem. Obviněný právě vědom si svého předcházejícího fyzického útoku na poškozeného, tohoto vyzval k otevření uzamčené zásuvky, v níž se nacházela finanční hotovost a dobíjecí kupony do mobilních telefonů. Uvedené věci také následně odcizil včetně osobního telefonu barmana a odešel.
Ani Nejvyšší soud tak nemá pochyb o tom, že se obviněný trestného činu dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přestože soudy na toto zákonné ustanovení výslovně neodkázaly. Ze všech hodnotících úvah soudů týkajících se právního posouzení skutku je tato forma úmyslu zcela jasná. Nakonec ani sám obviněný ve svém dovolání neupřesnil, jestli nedostatek subjektivní stránky spatřuje v tom, že nebyla naplněna volní složka úmyslu či jeho složka vědomostní. Skutek popsaný ve výroku o vině jednoznačně svědčí o tom, že obviněný v době činu věděl, že násilí, které užije proti poškozenému, bude prostředkem ke zmocnění se věcí, jež mu mohl zpřístupnit právě ten, jehož fyzicky napadl, a současně obviněný konal s cílem tento svůj záměr uskutečnit. Zavinění tak v době činu u obviněného zahrnovalo všechny skutečnosti, významné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle formulace skutkových námitek ve vztahu k subjektivní stránce je zřejmé, že byť je otázka zavinění otázkou právní, založil obviněný své výhrady v podstatě na skutkových okolnostech. Jak již bylo zmíněno, odkázal přitom na situaci, kdy na místě činu došlo ke slovnímu i fyzickému konfliktu mezi obviněným a hosty herny, který byl „ukončen“ odchodem napadených. Skutku, za nějž byl odsouzen, se ale podle zjištění soudů obviněný dopustil až později, byť časová prodleva mezi oběma incidenty nebyla dlouhá. Svou agresi v místě určeném výhradně personálu obviněný mířil proti zaměstnanci herny, a to evidentně s cílem odcizit tržbu, event. další věci, což se mu podařilo. Ze strany obviněného se tak nemohlo jednat o krádež, jak navrhoval v dovolání, nýbrž o loupež, jak rozhodly soudy, neboť obviněný se cizích věcí zmocnil poté, co proti poškozenému skutečně užil násilí, jež bylo prostředkem k dosažení úmyslu cizí věci odcizit. Pro právní kvalifikaci činu tak nemohla být podstatná otázka „bezprostřednosti“ násilí, neboť ta se může vztahovat pouze k výhrůžce násilí, tj. má význam pouze tehdy, pokud pachatel skutečného násilí nepoužil, nýbrž jím „pouze“ vyhrožoval a takové násilí pak u loupeže má být užito „bezprostředně“. V posuzované trestní věci však obviněný spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jeho první alternativě, tj. že násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci skutečně vykonal.
S obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zcela míjí námitka obviněného proti té části výroku o náhradě škody, jíž soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu jak majitelce herny T. N. L., tak i poškozenému N. H. V. Dovolatel totiž vyjádřil názor, že v trestním řízení nebyla řádným způsobem zjištěna výše škody, resp. „věrohodně prokázána“, a pokud tedy měl soud pochybnosti, nemohl rozhodovat o nárocích obou poškozených. Obviněný tak vytýká soudu, že učinil rozhodnutí v adhezním řízení, které je výlučně procesním stadiem trestního řízení, a hmotně právní výhradu založil na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu. Okresní soud v Kutné Hoře v odůvodnění svého rozsudku poměrně přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil své úvahy o výši odcizené tržby, ohledně které mohly z výpovědí jednotlivých svědků vzniknout pochybnosti. Zcela v intencích procesní zásady „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch, soud vyhodnotil otázku škodlivého následku, resp. účinku, tak, že určil nejnižší tvrzenou částku a ve stejné výši pak zavázal obviněného k náhradě oprávněné osobě, jež provozovala hernu. Cena mobilního telefonu poškozeného včetně SIM karty pak byla určena odborným vyjádřením obchodníka s použitým zbožím. Soudy tak v dané věci měly k dispozici dostatečné podklady pro své rozhodnutí o tom, jaká hodnota byla obviněným odcizena, a pokud zavázaly obviněného povinností k úhradě, učinily tak zcela v souladu se zákonnou úpravou adhezního řízení.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněného posoudil jako zcela nedůvodné, ani jedna z uplatněných námitek totiž nesměřovala proti existující vadě v hmotně právním posouzení skutku. Okolnosti spáchání činu vychází z provedeného dokazování a dostatečně vyjadřují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolání proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová