ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.618.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 618/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. července 2012 o dovoláních, která podali obvinění ing. M. H. a M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 5 To 384/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 38/2010, takto:
Z podnětu dovolání obviněných ing. M. H. a M. K. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 5 To 384/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 5 T 38/2010, uznal obviněné ing. M. H. a M. K. vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle §254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu „statutárního zástupce společnosti“ na dobu 3 roků (správně však „statutárního orgánu“). Současně byli oba obvinění zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. ze skutku kvalifikovaného jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákona).
Odvolání obviněných proti citovanému rozsudku prvoinstančního soudu Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 5 To 384/2011, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění ing. M. H. a M. K. prostřednictvím společného obhájce Mgr. Vladimíra Dvořáčka dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřovali obvinění v tom, že ačkoliv popis skutku je podřaditelný pod skutkovou podstatu přečinu, jímž byli uznáni vinnými, nedošlo k prokázání všech jeho znaků a spatřovali rozpor mezi přečinem a zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Obvinění se domnívají, že se soudy vůbec nezabývaly prokázáním ohrožení včasného a řádného vyměření daně jako znaku skutkové podstaty předmětného přečinu, pouze jej zahrnuly do výroku o vině. Z rozhodnutí soudů obou stupňů proto není zřejmé, jakým způsobem došlo k tomuto ohrožení. Dovolatelé poukazují také na nepřehlednost zejména rozsudku soudu I. stupně, který v odůvodnění opakovaně zmínil podání přiznání k dani z přidané hodnoty, ačkoliv skutková věta výroku o vině poukazuje na ohrožení včasného a řádného vyměření daně pouze ve vztahu k dani z příjmu právnických osob za rok 2007. Vyslovili rovněž názor, že nedošlo ani k porušení jejich povinnosti vést účetní knihy nebo jiné doklady o stavu hospodaření, neboť zákon o účetnictví neukládá účtovat v účetních knihách bezprostředně, ale u daně z příjmů právnických osob do konce roku následujícího, tj. v dané věci bylo povinností sestavit účetní závěrky do konce roku 2008. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru o vině ing. M. H., který byl jednatelem společnosti pouze do konce roku 2007 a z jeho strany prokazatelně nemohlo dojít k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z přijmu za rok 2007. U obviněné M. K. pak bylo prokázáno, že se o sestavení účetní závěrky pokoušela, ale neuspěla kvůli nevydání účetních dokladů svědkyní M. Pochybení soudů nastalo dle obviněných v nedostatečném vypořádání použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývajícího principu „ultima ratio“. K tomu poukázali na skutečnost, že dodatečně došlo k vyměření daně z příjmu za rok 2007, k podání daňových přiznání i k úhradě daně, přičemž daň vyměřená finančním úřadem byla vyšší než skutečná výše daně, a proto postačuje náprava formou užití jiných právních odvětví.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění podřadili výhradu proti uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v „zákazu výkonu statutárního zástupce společnosti“ na dobu 3 roků, který jim byl uložen přesto, že zákon ho v daném případě nepřipouští. V předchozích rozsudcích, které byly zrušeny pouze z podnětu jejich odvolání, tento trest uložen nebyl, a proto dle obviněných došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Napadají závěr odvolacího soudu, který hodnotil pořadí trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku a odkazují na judikát č. 41/2002 Sb. rozh. tr. Hodnocení uloženého trestu zákazu činnosti ve vztahu k celému výroku o trestu vyslovenému v předchozích rozhodnutích nelze bez dalšího srovnávat, když se jednalo o odsouzení za daleko závažnější trestnou činnost. Dovolatelé považují trest zákazu činnosti za trest velmi přísný, když je zásadně omezí v jejich dalším pracovním životě. Již porovnáním výměry uložených trestů odnětí svobody v jednotlivých rozsudcích ve vztahu k výši trestních sazeb za činy, jimiž byli uznáni vinnými, je zcela evidentní, že neplatí názor odvolacího soudu, že nyní ukládaný trest je trestem mírnějším, ale právě naopak se jedná o trest výrazně přísnější. Pak již nebylo možné ukládat nový trest zákazu činnosti, neboť tím došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius.
Ze shora uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval námitky dovolatelů vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za nedůvodné. K námitce vztahující se na povinnost vést účetnictví státní zástupce uvedl, že zákon sice neukládá výslovně povinnost vést účetnictví bezprostředně a průběžně, avšak i podle výkladu obviněných by muselo existovat úplné a správné účetnictví nejpozději ke konci roku 2007, avšak z důkazů je zřejmé, že především účetní knihy v tomto období nebyly vedeny. Navíc námitky dovolatelů se soustřeďují na povinnost sestavit účetní závěrku, která mohla být sestavena až do konce roku 2008, avšak ani k tomu nedošlo. Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmu právnických osob za rok 2007 byla vyměřena dodatečně podle pomůcek, a tedy vyměřena opožděně, nelze považovat ani námitku neprokázání ohrožení včasného a řádného vyměření daně za důvodnou. Státní zástupce se neztotožnil ani s výtkou dovolatelů spočívající v nedostatečném vyhodnocení aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když se nejedná o výjimečný případ, u něhož nelze z vážných důvodů uplatňovat trestní represi. Pokud se této zásady domáhali na základě dodatečného podání daňových přiznání, je nutno zdůraznit, že tak bylo učiněno až v průběhu trestního stíhání a dokonce po podání obžaloby. K námitce porušení zákazu reformationis in peius uložením trestu zákazu činnosti, kterou obvinění uplatnili pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že nedochází k porušení tohoto zákazu v situaci, kdy je nově uložen vedlejší trest, pokud zároveň dojde k podstatnému snížení trestu odnětí svobody. Trest zákazu činnosti nepovažuje za trest přísnější než peněžitý trest, což vyplývá nejen ze systematického uspořádání druhů trestů v ustanovení §52 odst. 1 tr. zákoníku, ale také z povinnosti uložit náhradní trest odnětí svobody pro případ nesplnění peněžitého trestu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. , protože se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění ing. M. H. a M. K. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahují zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.].
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na ty případy, kdy napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v oblasti hmotného práva, jež nejčastěji spočívají v tom, že skutek je posouzen jako trestný čin, ačkoli se o žádný z trestných činů nejedná, nebo skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci posuzování, zda došlo v konkrétním případě k naplnění tohoto dovolacího důvodu musí proto Nejvyšší soud zásadně vycházet ze skutkového stavu, jaký zjistily soudy nižších stupňů a s výjimkou případů, kdy Nejvyšší soud sám doplní dokazování (srov. §265r odst. 7 věta druhá tr. ř.), se od něho ani nemůže odchýlit, neboť je jím vázán.
Nejvyšší soud připomíná, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Podle znění tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku spáchali obviněný tento přečin v jeho první alternativě, tj. nevedením účetních knih, zápisů a jiných dokladů a u dovětku naopak v alternativě druhé, tj. ohrozili tím včasné a řádné vyměření daně, konkrétně daně z příjmů právnických osob, jak vyplývá z popisu skutku.
Obvinění předně zpochybnili naplnění znaku ohrožení včasného a řádného vyměření daně, kterým se soudy podle jejich přesvědčení vůbec nezabývaly. Takové tvrzení je však v rozporu se samotným popisem skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V něm je totiž uvedeno, že daň z příjmů právnických osob musela být u účetní jednotky, v níž oba obvinění vykonávali v roce 2007 funkce jednatelů, tato daň vyměřena dodatečně podle pomůcek. Byla tak respektována judikatura, podle níž dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje nejen k alinea třetí, ale i k alinea první a druhá, a proto je třeba zaměřit na prokázání tohoto znaku dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (viz č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že až po podání obžaloby dne 8. 3. 2010 bylo Finančnímu úřadu Brno I. podáno dodatečné přiznání k dani z příjmů za účetní jednotku společnosti INSTAV Moravia, s. r. o., jejím novým jednatelem. Rovněž ze znaleckého posudku vypracovaném Mgr. Jarmilou Leinovou bylo jasně prokázáno, že v období nejméně roku 2007 (v podstatě již od roku 2005) nebylo v obchodní společnosti vedeno účetnictví řádně, muselo být rekonstruováno a to až k zásahu především Okresní správy sociálního zabezpečení a finančního úřadu. Obsah provedených důkazů včetně výpovědi svědkyně J. M., která se pokoušela rekonstruovat jako první účetní doklady, což se jí pro nespolupráci s obviněnými nepodařilo, a potvrdila i účelovou záměrnou změnu sídla společnosti do jiného obvodu finančního úřadu, nedává jakékoli pochybnosti o tom, že v daném případě v důsledku nečinnosti obviněných jako statutárních orgánů účetní jednotky, nejenže došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmu právnických osob, ale dokonce k naplnění takového ohrožení. Uvedená daň byla totiž dodatečně vyměřena finančním úřadem výhradně dle pomůcek, a to až platebním výměrem ze dne 20. 5. 2009. V případě, kdy pro neprůkaznost účetnictví dojde ke stanovení výše daně daňových subjektů za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, pak vždy objektivně došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. č. 15/2009 Sb. rozh. tr.). Lze sice souhlasit s dovoláními, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud neoddělil argumentaci k dani z přidaného hodnoty, která byla součástí skutku pro který byli obvinění zproštění obžaloby, a k dani z příjmu, která byla součástí skutku, pro který byli uznáni vinnými, působí přinejmenším zmatečně, avšak uvedená nepřehlednost neznamenala zpochybnění jinak správného skutkového zjištění v rozsahu nezbytném pro naplnění znaku ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmu právnických osob oběma obviněnými.
Rovněž je nutné odmítnout přesvědčení obviněných, že neporušili povinnost vést účetní knihy nebo jiné doklady o stavu hospodaření, když žádné ustanovení zákona o účetnictví nepřikazuje tak činit bezprostředně a průběžně. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že účetní jednotky jsou zejména povinny účtovat o stavu a pohybu svého majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv (§2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ve zkratce „zák. č. 563/1991 Sb.), a jsou povinny inventarizovat majetek (§6 zák. č. 563/1991 Sb.). Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví především správně, průkazně, srozumitelně, přehledně (§8 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb.). Inventarizací účetní jednotky zejména zjišťují skutečný stav veškerého majetku a závazků a ověřují, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku a závazků v účetnictví (§29 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb.). Ačkoliv zákon o účetnictví neobsahuje výslovnou povinnost vést účetnictví průběžně, bylo by proti smyslu takové zákonné úpravy, aby povinnosti vyplývající z tohoto zákona byly vykládány tak, že účetní jednotka může s libovolným časovým odstupem evidovat, zařazovat a ukládat účetní doklady. Tímto by došlo ke zmaření, resp. porušení ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., neboť by bylo těžko dosažitelné úplné, průkazné, srozumitelné a přehledné vedení účetnictví, jak citované ustanovení předpokládá. Podle §8 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb. účetnictví účetní jednotky je úplné, jestliže účetní jednotka zaúčtovala v účetním období v účetních knihách všechny účetní případy, které v něm měla zaúčtovat podle §3, a nejpozději do konce tohoto období za jemu bezprostředně předcházející účetní období sestavila účetní závěrku, popřípadě i konsolidovanou účetní závěrku, vyhotovila výroční zprávu, popřípadě i konsolidovanou výroční zprávu, zveřejnila informace podle §21a a má o těchto skutečnostech veškeré účetní záznamy, a to přehledně uspořádané. Účetnictví mělo být ve stavu požadovaném v §8 zák. č. 563/1991 Sb., do konce roku 2007, avšak z provedeného dokazování bylo zjištěno, že v podstatě nebylo vedeno vůbec. Prvotní pokus o zpracování účetnictví za období roku 2007 byl proveden až v únoru roku 2008, a to díky intervenci příslušných státních orgánů, jak bylo již uvedeno. Pokud tedy byl obviněný ing. M. H. jednatelem společnosti právě v roce 2007, kdy prokazatelně nebylo vedeno účetnictví vůbec, měl zákonem uloženou povinnost vést toto účetnictví jako osoba vystupující za společnost, a proto byl povinen alespoň zabezpečit řádné a úplné vedení účetnictví pro toto období, a tedy zaúčtovat v účetních knihách všechny účetní případy. Je však nutno podotknout, že účetnictví nebylo sestaveno ani v roce 2008, který obvinění považovali za poslední termín zpracování účetní závěrky. Skutečnost, že muselo dojít k rekonstrukci účetnictví, svědčí o rozporu s řádným výkonem povinností obviněných tak, jak jsou stanoveny nejen v §8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., na nějž poukazovali v dovoláních, ale i v dalších ustanoveních tohoto zákona a pro jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným také v §135 odst. 1 obchodního zákoníku.
Pokud se jedná o námitku nedostatečného vyhodnocení možností užití zásady subsidiarity trestní represe v případě obviněných, Nejvyšší soud jí rovněž shledal zjevně neopodstatněnou. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud se svou závažností vymyká typicky se vyskytujícím činům konkrétní skutkové podstaty. V daném případě však nevznikly žádné výjimečné okolnosti, které by signalizovaly přepínaní trestní represe, a mohly zpochybnit či dokonce vyloučit trestní postih obviněných. Ve svých dovoláních se obvinění domáhali aplikace této zásady z toho důvodu, že dodatečně byla daňová přiznání podána a došlo i k úhradě daně. K tomuto kroku však obvinění přistoupili až pod tíhou probíhajícího trestního stíhaní, a to teprve až po podání obžaloby ze dne 22. 2. 2010. Společenskou škodlivost činu v daném případě nesnižovalo ani to, že došlo k uhrazení daně, kterou vyměřil finanční úřad dle pomůcek, ač skutečná výše daně byla nižší. Tím, že nedošlo ke zkrácení daně však nelze shledat nižší závažnost posuzovaného činu, protože zkrácením daně by se obviněný dopustili již typově závažnějšího trestného činu podle 240 tr. zákoníku, resp. 148 tr. zákona, který je poruchovým deliktem. Již z tohoto důvodu je primární ve vztahu k subsidiární skutkové podstatě podle §254 tr. zákoníku, který je deliktem ohrožujícím. Jednočinný souběh obou těchto trestných činů je proto vyloučen (srov. č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Argumenty uváděné obviněnými k této námitce naopak svědčí o tom, že až po užití trestního práva obvinění přistoupili k plnění svých zákonných povinností, a proto nemohou změnit nic na tom, že svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, čímž porušili zájem chráněný trestním zákoníkem vést řádně a přehledně účetnictví. Trestní postih takového jednání je proto nejen možný, ale nevyhnutný.
Obvinění v dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spatřovali v tom, že jim byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Trest zákazu činnosti byl totiž obviněným uložen až posledním z odsuzujících rozsudků ve věci vyhlášených, ačkoli řádné opravné prostředky proti nim podávali výlučně obvinění. Nejvyšší soud shledal prakticky veškeré výhrady uplatněné obviněnými v této části jejich dovolání oprávněnými.
Prvním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010 (č. l. 276 trestního spisu) byli obvinění uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Za to jim byl uložen podle §148 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků . Současně prvoinstanční soud obviněným uložil podle §53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 7 měsíců podle §54 odst. 3 tr. zákona. Z podnětu odvolání obviněných byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu I. stupně, který nově rozhodl rozsudkem ze dne 25. 2. 2011 (č. l. 369 trestního spisu), jímž vyslovil naprosto stejný výrok o vině i trestu ohledně obou obviněných jako v prvním odsuzujícím rozsudku. Rovněž toto rozhodnutí bylo z podnětu odvolání obviněných zrušeno Krajským soudem v Brně a věc opětovně vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V pořadí třetí rozsudek byl v předmětné věci vyhlášen dne 26. 9. 2011. Jak je již v úvodu tohoto usnesení uvedeno, obvinění jím byli uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, a podle téhož ustanovení jim soud uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců , jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvaní 2 roků. Dále soud oběma obviněným uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti , spočívající v „zákazu výkonu statutárního zástupce společnosti“ na dobu 3 roků . Současně soud zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obviněné obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona.
I když porovnáním uložených sankcí v jednotlivých rozsudcích lze bez dalšího dospět k závěru, že došlo ke změně ve výroku o trestu ve prospěch obviněných, je při posuzování porušení zákazu reformationis in peius ve výroku o trestu nutno zkoumat i návaznost na výrok o vině, tedy jaký byl celkový výsledek řízení pro oba obviněné. Prvními dvěma rozsudky byli dovolatelé odsouzeni pro dva trestné činy, z nichž závažnějším byl trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Podle §148 odst. 3 tr. zák., pro který byla stanovena sazba od 1 roku do 8 let, jim byli rovněž v obou případech ukládány tresty odnětí svobody ve výměře dvou roků s podmíněným odkladem na čtyři roky a dále i peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Posledním rozsudkem byli obvinění zproštěni obžaloby pro tento přísněji trestný čin a odsouzeni pro přečin podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, který umožňuje potrestání pachatele až na dva roky.
Soud prvního stupně ve svém třetím rozsudku neuvedl jediný důvod pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech oběma obviněným, bez ohledu na jeho nesprávnou formulaci, která nerespektuje citovanou judikaturu. Není tak možné jakkoli přezkoumat úvahu, kterou mohl být soud veden při ukládání tohoto druhu trestu, a zda si vůbec uvědomil možné porušení zákazu reformationis in peius. Odvolací soud pak sice reagoval na námitku uvedenou nesprávnost vytýkající, dopustil se však mylného výkladu při hodnocení závažnosti jednotlivých druhů trestů uvedených v trestním zákoníku. Názor krajského soudu, podle něhož je kritériem přísnosti trestů jejich pořadí, v němž jsou vyjmenovány v ustanovení §52 odst. 1 tr. zákoníku, je v rozporu s judikaturou a není možné jej akceptovat (srov. č. 41/2002 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě nejde totiž o stejnou situaci, která byla řešena např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 42/1994-III. a č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr., v nichž uložení nového druhu trestu (vyhoštění, resp. propadnutí věci) za současného výrazného snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebylo považováno za porušení zákazu reformationis in peius. Otázkou, kterou je vždy v takových případech nutné pečlivě zkoumat, je porovnání celkového výsledku uložených druhů a výměry trestů v konkrétním případě pro obviněného. Tresty uložené odvolacím soudem, event. soudem prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí na podkladě odvolání podaného jen ve prospěch obviněného, nesmí ve svém souhrnu zhoršovat jeho postavení, a proto je nutné zkoumat, jaký konkrétní dopad budou mít na obviněného. V této souvislosti je případná výhrada dovolatelů, že uložený trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech výrazně omezuje možnosti jejich pracovního uplatnění, jestliže se oba pohybovali dosud v podnikatelské sféře. Podstatnou skutečností, kterou se však soudy v dané věci vůbec nezabývaly, a která má zásadní význam pro vyřešení sporné otázky, je změna výroku o vině ve vztahu k oběma obviněným, kteří byli posledním rozsudkem odsouzeni pro přečin s trestní sazbou do dvou let. Naproti tomu byli zproštěni ze závažnějšího trestného činu, za který bylo možné ukládat trest odnětí svobody až osm let. Je proto zcela evidentní, že bylo nevyhnutné přistoupit ke zmírnění trestní sankce a to poměrně výrazným způsobem. Navíc je třeba rovněž souhlasit s dovoláním v tom smyslu, že peněžitý trest byl v předchozích rozsudcích nalézacího soudu obviněným ukládán právě s ohledem na vyslovení viny daňovým deliktem, přičemž v novém řízení nutnost majetkové sankce odpadla s ohledem na zprošťující výrok.
Na podkladě podaných dovolání po přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení v rozsahu námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že pro vytýkané vady nemůže usnesení odvolacího soudu obstát. Vzhledem k tomu, že trest zákazu činnosti uložený Městským soudem v Brně byl druhem trestu, který zákon v daném případě nepřipouští, a přestože obvinění uvedenou nesprávnost vytýkali již ve svém odvolání, Krajský soud v Brně ji neodstranil, muselo být jeho usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 5 To 384/2011 zrušeno a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Krajský soud v Brně tedy znovu projedná odvolání obou obviněných, náležitě posoudí námitky především ve vztahu k možnostem uložení trestu zákazu činnosti oběma obviněným při respektování zásady zákazu změny k horšímu a s přihlédnutím k právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem (§265s odst. 1 tr. ř.).
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová