ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.691.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 691/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 o dovolání, které podal obviněný G. P. O., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 14 To 423/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 68/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře byl obviněný G. P. O. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve stručnosti tak, že dne 25. 6. 2010, kolem 23.25 hod., v okrese T., poté co požil přesně nezjištěné množství alkoholu, jehož koncentrace v krvi činila nejméně 1,31 g/kg, řídil po silnici III. třídy, v katastru obce S. motorové vozidlo zn. Škoda Superb, ačkoliv nebyl schopen řízení ovládat, což se projevilo tím, že při projíždění mírnou levotočivou zatáčkou vyjel vpravo mimo komunikaci, kde v příkopu havaroval, na vozidle, které je majetkem společnosti Bohemia Breaks, spol. s r. o., vznikla škoda ve výši 350 000,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 tr. zákoníku v celkové výši 20. 000,- Kč (40 denních sazeb po 500,- Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů. Současně byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře svým usnesením ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 14 To 423/2011, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce a opřel jej o důvod uvedený v §256 odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Úvodem svého dovolání obviněný namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, se nestal, neboť alkohol pil až po nehodě, kdy byl v šoku z bolesti. Skutková zjištění soudů proto označil za neúplná a neobjektivní, nebyly odstraněny rozpory mezi svědeckými výpověďmi, jak na ně poukázal ve svém odvolání. Především postrádá znalecký posudek ke stanovení množství alkoholu v krvi v čase dopravní nehody a odborné vyjádření zaměstnankyně nemocnice nepovažuje za dostatečný důkaz pro vyslovení viny. Soudy tak podle obviněného rezignovaly na zásadu „in dubio pro reo“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl ve věci, aniž by vyslovil konkrétní výsledek.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., obviněný jako oprávněná osoba je podal v zákonné lhůtě, prostřednictvím obhájce u příslušného soudu. Poté Nejvyšší soud posoudil námitky obviněného, jež v dovolání uplatnil, jako neopodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný ve svém dovolání odkázal, je naplněn tehdy, jestliže skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, byl napadeným rozhodnutím nesprávně právně posouzen, event. došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Uvedený důvod je proto možné použít na případy, kdy soudy svá skutková zjištění podřadily pod jiné ustanovení trestního zákona a byla použita nesprávná právní kvalifikace, event. neměl být skutek vůbec posouzen jako trestný čin. U jiného nesprávného hmotně právního posouzení jde o situaci, kdy je užito jiného ustanovení hmotného práva, než jako správně mělo být. V rámci dovolacího řízení proto není přípustné, aby dovolatel vytýkal napadenému rozhodnutí, event. jemu předcházejícímu řízení nesprávné skutkové zjištění, k čemuž typicky dochází prostřednictvím námitek, které směřují proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Mezi takové nepřípustné výhrady patří právě obviněným užitý odkaz na zásadu „in dubio pro reo“, kdy je soudům vytýkán nesprávný postup při vyhodnocení provedených důkazů v neprospěch obviněného. Takové námitky totiž primárně vedou k prosazení skutkového závěru, který by svědčil o nevině dovolatele. Stejně tak obviněný G. P. O. hned v úvodu svého dovolání konstatoval, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se nestal. Již uvedená formulace svědčí o překročení rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), neboť nevytýká právní posouzení skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy a jež se staly podkladem odsuzujícího rozsudku, nýbrž obviněný prosazuje svou představu o tom, jak došlo k dopravní nehodě a jí předcházející jízdě vozidlem poškozené společnosti.
Stejnou povahu mají další výhrady obviněného, pokud poukázal na nedostatečné vyhodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, v nichž jsou podle jeho přesvědčení značné rozpory, a dále vytkl soudům, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek ke zjištění množství alkoholu v době jízdy. Především je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž je napadáno pravomocné rozhodnutí soudu, a již z tohoto důvodu nemůže být uplatněno v tak širokém rozsahu jako odvolání, jež je řádným opravným prostředkem. Proto trestní řád jasně specifikoval konkrétní důvody, jimiž může být zvráceno pravomocné rozhodnutí soudů nižších stupňů, a mezi nimi rozhodně není uvedeno tzv. „nesprávné hodnocení důkazů“ upravené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pokud soudy v rámci své hodnotící činnosti neporuší základní zásady logiky, respektují obsah jednotlivých důkazů a přesvědčivě vysvětlí své úvahy, nemá Nejvyšší soud možnost jakkoli do takového rozhodnutí, resp. jemu předcházejícímu řízení zasahovat v rámci dovolacího řízení. Právě mimořádnost tohoto typu řízení jej činí do určité míry formalizovaným a v zájmu prosazování závaznosti a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí soudu je nutné respektovat zákonem definované dovolací důvody. Pokud jde o rozsah dokazování Nejvyšší soud připomíná, že soud není povinen vyhovět všem stranami navrhovaným požadavkům na provedení důkazů, pokud dospěje k závěru, že je pro své rozhodnutí v dané věci nepotřebuje provádět. Přestože odvolací soud v daném případě podrobněji nezdůvodňoval nadbytečnost provedení znaleckého posudku ke zjištění stupně ovlivnění obviněného alkoholem, je zcela evidentní, proč tak učinil. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře totiž velkou část odůvodnění svého usnesení potvrzoval správnost postupu soudu prvního stupně, včetně odmítnutí shodného návrhu na opatření znaleckého posudku. Naprosto zřetelným způsobem odvolací soud formuloval svůj názor, podle něhož dokazování v trestní věci obviněného G. P. O. bylo provedeno v takovém rozsahu, který umožňuje učinit rozhodnutí o podané obžalobě. Za této situace nebylo nutné, aby podrobněji vysvětloval nadbytečnost dalšího dokazování, jak se dožadoval obviněný. Z tzv. zásady materiální pravdy zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nelze dovodit nutnost provedení každého důkazního návrhu stran, tj. obžaloby i obhajoby, soud je tak limitován „jen“ rozsahem dokazování nezbytným pro rozhodnutí ve věci. (Srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 533/05, ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 364/05 a další usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11.)
Uvedenými námitkami se proto Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť v této části dovolání již překročilo rozsah možného dovolacího přezkumu. V podstatě jedinou výhradou, která by za jiných okolností mohla spadat pod hmotně právní vady, je tvrzení o hraničním množství alkoholu v krvi zjištěného při odběru krve po nehodě. Samotná podstata této námitky sice vychází právě z nedostatečně provedeného dokazování, které obviněný soudům vytýká, a domáhá se vypracování znaleckého posudku ohledně této skutkové okolnosti. Nejvyšší soud, byť s ohledem na svůj skutkový charakter tato námitka přesahuje rámec dovolacího přezkumu, se stručně vyjádří k požadavku obviněného.
Přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle základní skutkové podstaty §274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v konkrétním případě zjišťovat a dokazovat, přičemž soudní judikatura na podkladě poznatků lékařské vědy vychází ze zásady, že způsobilost řidiče bezpečně řídit vozidla je prakticky vyloučena při jeho opojení alkoholem v době jízdy v množství nejméně jedné promile (srov. č. 12/1985 a č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Také případy, kdy měl řidič v době jízdy menší množství alkoholu v krvi než jedno promile, nevylučují jeho možnou trestní odpovědnost za citovaný přečin. Závěr o nezpůsobilosti takového řidiče řídit vozidlo je možné učinit např. na podkladě svědeckých výpovědí spolujezdců, jiných účastníků silničního provozu či zasahujících policistů o chování řidiče, způsobu jeho jízdy a dalších významných okolností (viz např. již citované č. 26/2008, dále č. 26/2008 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikované pod č. T 1033, sešit 40 ve Sbírce trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním poskytují dostatečný podklad pro právní závěr o existenci stavu vylučujícím schopnost obviněného řídit vozidlo v inkriminovanou dobu. Okresní soud velice podrobně popsal obsah jednotlivých důkazů, z nichž dovodil trestní odpovědnost obviněného na str. 5 a 6 svého rozsudku. Naprosto správně vycházel ze souhrnu výsledků dokazování, který jednoznačně ukazuje na neschopnost obviněného bezpečně ovládat jím řízené vozidlo a to v důsledku požitého alkoholu. Stupeň jeho ovlivnění byl poměrně jednoznačně stanoven odběrem krve provedeném asi hodinu a půl po nehodě, kdy bylo naměřeno 1,02 promile. S ohledem na časový odstup od okamžiku nehody byl lékař Nemocnice Č. B. požádán o odborné vyjádření k určení stupně ovlivnění alkoholem v době jízdy, přičemž ten vypočetl hladinu alkoholu v krvi obviněného v rozmezí od 1,31 do 1,50 g/kg s ukončením požívání 30 minut před jízdou. Přestože v daném případě nejsou k dispozici zcela přesné údaje o množství a čase konzumace alkoholu obviněným, lze jednoznačně odmítnout jeho obhajobu, že by alkohol požil až po nehodě, neboť to vylučoval jeho zdravotní stav (viz výpověď zaměstnance záchranné služby MUDr. M. S.). Zcela evidentně tak obviněný musel v době jízdy vozidlem mít v krvi alkohol ve větším množství než je judikaturou respektovaná hranice jedné promile. Jak bylo také zdůrazněno ani množství nižší než jedno promile nevylučuje trestní odpovědnost pachatele tohoto přečinu. Již samotný následek v podobě nehody po nezvládnutí mírné zatáčky nasvědčuje neschopnosti obviněného zvládnout řízení, navíc musel jet skutečně vysokou rychlostí, když automobil se převrátil přes střechu, byl poměrně značně poškozen, aktivoval airbagy nejen na místě u řidiče, který se ocitl na zadních sedadlech vozidla a byl značně otřesen ve stavu blížícímu se bezvědomí. Z tohoto důvodu nemohla být ani na místě nehody provedena dechová zkouška, neboť obviněný prakticky nereagoval na vnější podněty nejen svědka, který jej bezprostředně po nehodě objevil, ale ani na zaměstnance lékařské záchranné služby. Ten pak do písemného záznamu o výjezdu zanesl svůj poznatek o existenci do poloviny vypité láhve whisky, jež se nacházela v přední části vozu. Zcela logicky tak odpadá možnost požití alkoholu až po nehodě obviněným a to jednak s ohledem na jeho zranění a také umístění lahve v automobilu.
Za stručně popsané důkazní situace pak nelze shledat jakékoli pochybení v postupu odvolacího soudu, který se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, doplnil dokazování pouze o provedení listinného důkazu vztahujícího se k okolnostem souvisejícím se subjektem poškozeného v dané věci, a další doplnění dokazování označil za zcela nadbytečné pro spolehlivé rozhodnutí o podané obžalobě. Nejvyšší soud rovněž neshledal pochybnosti v otázce právního posouzení stavu vylučujícího bezpečné ovládání vozidla v době jízdy. Míra ovlivnění alkoholem obviněného byla zjištěna dostatečným způsobem tak, aby bylo možné učinit citované právní posouzení znaku skutkové podstaty přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a případné doplnění dokazování o znalecký posudek k určení alkoholu v krvi je skutečně naprosto nadbytečný, naopak lze předpokládat, že by znalec dospěl k většímu množství, pokud by vyšel z delšího času konzumace než uvedené odborné vyjádření.
Při respektování výsledků provedeného dokazování proto Nejvyšší soud nezjistil vadu v právním posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl o něm v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová