ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.845.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 845/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 85/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 2 T 85/2010, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Dopustil se jej tím, že dne 19. 1. 2010 v době kolem 7.25 hod. na silnici III. třídy .... , v katastru obce R. n. B., okres T., cca 50 m za sjezdem ze silnice ...., řídil nákladní automobil VW Crafter 2EKE2, a v důsledku snížené viditelnosti a nesledování silničního provozu narazil do vpravo u krajnice odstaveného osobního automobilu Opel 1.6 16 V Van Combo, kolem něhož se pohyboval jeho řidič P. Ž., jehož srazil a který utrpěl mnohočetné zlomeniny a následný úrazový šok, v jehož důsledku téhož dne zemřel.
Za tento přečin byl obviněnému uložen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Soud prvního stupně také rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkázal poškozené P. Ž., J. K. a společnost RWE Plynoprojekt, s. r. o., s jejich uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byli poškození P. Ž. a J. K. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný J. N. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání prostřednictvím svého obhájce s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný nesouhlasí především s argumentací odvolacího soudu, která podle jeho přesvědčení vychází z nepřípustné odpovědnosti za následek, nikoli z odpovědnosti za zavinění. Podle takového nazírání odpovídá pachatel za každý následek, který nastane v provozu na pozemních komunikacích, neboť o něm pachatel-řidič teoreticky má a může vědět, lhostejno zda generální příčinou dopravní nehody je jednání poškozeného, resp. zda řidič-pachatel jednal v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích. Podle obviněného se z důkazu znaleckým posudkem z odvětví silniční doprava jasně podává, že vozidlo poškozeného, stejně jako výskyt jeho osoby na místě dopravní nehody, bylo vyhodnoceno jako náhlá a zejména neočekávaná překážka, v důsledku které byl střet nevyhnutelný a nešlo mu zabránit. Obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, podle kterého nelze po účastníku silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Obviněný namítá, že pro absenci zavinění není skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku trestným činem, neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka, přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001. Podle obviněného je základem spravedlivého posuzování otázek viny, resp. druhu a formy zavinění, pečlivé hodnocení generální příčiny dopravních nehod a zjištění, čí jednání bylo pro zjištěný nehodový děj podstatným, resp. nejpodstatnějším, v ději prvotním nebo naopak posledním. V daném případě pokud by poškozený neporušil pravidla provozu na pozemních komunikacích, ke střetu by nemohlo dojít. Obviněný je přesvědčen, že z jeho strany nedošlo k porušení důležité povinnosti, tj. takové, jejíž porušení má zpravidla za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví, neboť pokud by poškozený nestál u levého zadního blatníku, došlo by jen ke střetu s jeho vozidlem bez reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která vyhodnotila námitky obviněného jako částečně důvodné. Podle znaleckého posudku mohl obviněný neosvětlené odstavené vozidlo a chodce spatřit na vzdálenost 28,5 m. Obviněný však na přítomnost odstaveného vozidla a pohybujícího se chodce nijak nereagoval, pokračoval v jízdě bez jakékoli změny rychlosti a způsobu jízdy a střet s poškozeným zaregistroval až v době nárazu, přitom nebyl zjištěn žádný vyhýbací manévr. Náraz vyplýval z toho, že obviněný při jízdě nerespektoval ustanovení §4, §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů [zákon o silničním provozu] ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Vedle jednání obviněného bylo příčinou střetu a smrtelného následku také jednání poškozeného (odstavení neosvětleného a ani jinak neoznačeného vozidla zn. Opel u okraje komunikace). Tuto okolnost však oba soudy nesprávně vyjádřily v právní kvalifikaci skutku tím, že ho posoudily podle přísnějšího ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli jako přečin usmrcení z nedbalosti jen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
V rámci zkoumání formálních podmínek konání dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. N. podal dovolání jako oprávněná osoba prostřednictvím svého obhájce [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Lze jej úspěšně uplatnit v případech, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Obviněný J. N. se v části svého dovolání, v níž prosazoval jiný průběh skutkového stavu než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, právě ocitl mimo zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k jeho námitkám v tom směru, že sledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Dovolatel tímto způsobem prosazuje takový výsledek hodnotícího procesu jednotlivých důkazů, k němuž se soudy nepřiklonily. Dovolatel tak soudům obou stupňů vytýká postup upravený v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž jak již bylo konstatováno, tento druh námitek nespadá pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. K tomu Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že výsledky provedeného dokazování jednoznačně nasvědčují tomu, že obviněný situaci v provozu na pozemních komunikacích dostatečnou měrou nesledoval, když na přítomnost odstaveného vozidla a pohybujícího se chodce nereagoval, pokračoval v jízdě bez jakékoli změny rychlosti a způsobu jízdy, střet s poškozeným zaregistroval až poté, co nárazem těla poškozeného došlo k zaklopení pravého zpětného zrcátka na vozidle řízeného obviněným. Nakonec v tomto smyslu vypovídal sám obviněný, který připustil, že si vozidla poškozeného před nehodou vůbec nevšiml.
Dovolatel však současně uplatnil námitku, podle které bylo příčinou střetu a smrtelného následku (také) jednání poškozeného, a dále výhradu, že jeho jednání nelze vykládat tak, že porušil důležitou povinnost ve smyslu druhého odstavce §143 tr. zákoníku. Tyto námitky je třeba pokládat za odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na jejich podkladě proto Nejvyšší soud přezkoumal usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Teplicích podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Zjistil přitom, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.
Úvodem je možné připomenout, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele - v daném případě v obou alternativách nedbalostní formy [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] - zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob včetně poškozeného.
Za porušení důležité povinnosti podle předchozího odstavce není možné mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; lze uvést jen některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace, vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměř. č. 31/1966 Sb. rozh. tr., č. 5/1962 Sb. rozh. tr. a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Pravidla provozu na pozemních komunikacích v ustanovení §4 zákona č. 361/2000 Sb. stanoví pod písmenem a), že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Písmeno b) toto doplňuje o povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem (č. 361/2000 Sb.), pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Písmeno c) uvedený výčet dále rozšiřuje o povinnost řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. je řidič kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Obviněnému je dále kladeno za vinu porušení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Podle skutkových zjištění soudů, která se stala podkladem odsuzujícího rozsudku, obviněný řídil dne 19. 1. 2010 v době kolem 7.25 hod. na silnici III. třídy nákladní automobil VW Crafter 2EKE2 a v důsledku snížené viditelnosti a nesledování silničního provozu narazil do osobního automobilu Opel 1.6 16 V Van Combo odstaveného na pravé straně krajnice, kolem něhož se pohyboval poškozený, jenž těsně před nehodou byl u zadní levé části vozu, tj. stál ve vozovce. V důsledku nárazu vozidla řízeného obviněným byl vlečen několik metrů, než obviněný zastavil, přitom utrpěl mnohočetné zlomeniny a následný úrazový šok, kterému ještě téhož dne podlehl.
Soudy přitom vycházely z výpovědi obviněného a listinných důkazů, především protokolu o nehodě, fotodokumentace a lékařských zpráv, a dále ze znaleckého posudku předloženého obviněným, který byl vypracován znalcem z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, Ing. Tomášem Rozlivkou. Znalec stanovil reakční dobu řidiče na 1,1 až 2,95 sekundy, uvedl přitom, že při nejrychlejší reakci (1,1 sekundy) by řidič stihl zpomalit a provést úhybný manévr. Při nejpomalejší reakci by to nestihl. Rychlost nárazu určil v rozmezí 42,5 – 47 km/h. Jako rychlost nutnou pro adekvátní reakci řidiče, aby nedošlo ke srážce, pak stanovil rozmezí 27 až 42,5 km/h. Rychlost vozidla řízeného obviněným tak byla pouze o něco málo vyšší, než jaká byla nejvyšší možná přípustná rychlost pro průměrnou reakci řidiče, která by zabránila střetu. Okresní soud dále zjistil, že i přesto, že byla tma (dokazováním bylo určeno, že ke střetu došlo ještě před sedmou hodinou ranní), poškozený neměl na odstaveném vozidle zapnuta žádná světla, a to ani výstražné blikače, při vystoupení z vozu nepoužil reflexní vestu z povinné výbavy. Poškozený nedodržel ani své povinnosti podle §26 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., když neučinil opatření, aby vozidlo nemohlo ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a neoznačil je výstražným trojúhelníkem. Poškozený zřejmě porušil i ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., když vůbec neměl za snížené viditelnosti stavět vozidlo na silnici III. třídy. Z výše uvedeného vyplývá, že poškozený nerozsvícením světel porušil rovněž ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a ustanovení §45 odst. 3 téhož zákona, když neoznačil vozidlo jako překážku provozu.
V rámci hodnocení výsledků dokazování včetně znaleckého posudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem střetu nebylo odstavení neosvětleného a neoznačeného vozidla řízeného poškozeným, ale především nevěnování pozornosti řízení obviněným, neboť měl dostatek místa pro přinejmenším vyhýbací manévr, pokud by nemohl zastavit, z čehož dále soud dovodil, že jel rychlostí nad své reakční možnosti. Připustil sice porušení povinností i na straně poškozeného, ale považoval je za méně závažné. Nerespektování ustanovení §§4, 5 odst. 1 písm. b), a 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., tak okresní soud označil za primární příčinu vzniku dopravní nehody a jejích škodlivých následků. Přitom porušení povinností ze strany poškozeného soud nijak nezohlednil v právní kvalifikaci skutku ale ani při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Skutek byl posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle přísnějšího druhého odstavce, tj. §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž použití kvalifikované trestní sazby soud zdůvodnil pouze tím, že obviněný porušil zákonné povinnosti řidiče, které mají zásadní význam pro bezpečnost silničního provozu, a odpovídají tak kvalifikovanému znaku „důležité povinnosti“. Soud prvního stupně přitom posoudil zavinění obviněného jako vědomou nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací se snažil doplnit kusé a z hlediska požadavku ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nedostatečné odůvodnění právní kvalifikace soudem prvního stupně. Nejprve se zabýval rychlostí, jakou obviněný v rozhodnou dobu řídil automobil, a to především s ohledem na povětrnostní a meteorologické podmínky. S ohledem na sníženou viditelnost v důsledku nejen brzkých ranních hodin zimního období, ale především mlhu a mrholení, teplotu při bodu mrazu a celkovou viditelnost měl obviněný přizpůsobit rychlost svého vozidla možnostem svého rozhledu. Ačkoli tedy jel povolenou rychlostí, neporušil ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., ale odst. 1 citovaného ustanovení, podle něhož řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy mj. svým schopnostem, technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, přičemž smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. Za přiměřenou rychlost, za níž by byl obviněný schopen spatřit odstavené vozidlo a chodce ve vozovce, označil znalec nejméně 27 km/h a nejvýše 42,5 km/h. Rozpětí je závislé na reakční schopnosti řidiče. Přestože tedy znalec označil za hlavní příčinu vzniku dopravní nehody jednání poškozeného, který odstavil neosvětlené a neoznačené vozidlo u kraje komunikace zúžené sněhovými bariérami a sám se pohyboval v jeho okolí, zdůraznil odvolací soud, že je nutné takový závěr velmi obezřetně hodnotit. Nakonec se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, ztotožnil se i s právním posouzením skutku podle přísnějšího ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku s tím, že obviněný nedodržel natolik významné povinnosti řidiče a takovým způsobem, že takové porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám s těmi nejtěžšími následky. Aniž by odvolací soud výslovně hodnotil míru porušení obou citovaných povinností řidiče /§§18 odst. 1 a 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb./, je možné z další části odůvodnění napadeného usnesení (str. 6-8) dovodit, v jakém konkrétním jednání obviněného spatřoval naplnění podmínek kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle odst. 2 §143 tr. zákoníku. Krajský soud na tomto místě reagoval na odvolací námitky obviněného, které odmítl s tím, že překročení rychlosti, jež nebyla přiměřená zjištěným okolnostem, společně s nedostatečným sledováním situace na vozovce byly příčinami jak dopravní nehody, tak i jejích škodlivých následků. Nerespektování zákonných povinností charakterizoval soud jako vážná a odmítl přitom tvrzení obviněného, že to byl naopak poškozený, kdo vyvolal situaci, při níž došlo k jeho smrtelnému zranění. V otázce zavinění rozhodl soud ve prospěch obviněného, a změnil je na nedbalost nevědomou podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Přestože tedy soudy obou stupňů považovaly porušení povinností obviněným za natolik významné, že je označily za „důležité povinnosti“, nezdůvodnily svůj právní závěr dostatečným a především přesvědčivým způsobem, který by rovněž respektoval výsledky provedeného dokazování ve vztahu k chování poškozeného.
Především je třeba v obecné rovině poznamenat, že při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem, spočívajícím ve smrti jiné osoby, je příčinná souvislost. Je však třeba zohlednit, zda z hlediska vzniku uvedeného následku má příčinný význam i jednání jiné osoby než obviněného. Obviněný již ve svém odvolání namítal, že se na nehodovém ději významně podílel poškozený, který porušil řadu svých povinností řidiče. Podle názoru obviněného to byl dokonce pouze poškozený, kdo nehodu zavinil, a souhrn pravidel silničního provozu, jež poškozený nerespektoval, nemohl obviněný předvídat. Proto mu nelze klást vůbec za vinu způsobení smrtelného následku, který vznikl výlučně v příčinné souvislosti s jednáním samotného poškozeného.
Těmto výhradám obviněného lze přisvědčit pouze v omezené míře. Netřeba zvláště připomínat, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (k tomu např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Z relevantních skutkových zjištění učiněných soudy vyplývá, že v době střetu se vozidlo obviněného pohybovalo rychlostí v rozpětí od 43 do 47,5 km/h, jednalo se o úsek mimo obec, tudíž do určité míry přizpůsobil svoji rychlost vnějším okolnostem. Podle výpočtu znalce byla zjištěná rychlost o něco málo vyšší , než aby obviněný mohl zabránit střetu s poškozeným. V závislosti na rychlosti svého reakčního času měl obviněný podle znalce jet v rozmezí od 27 do 42,5 km/h.
Pro posouzení zásadní otázky charakteru povinností, které obviněný porušil a míry účasti poškozeného na vzniku nehody a následků je v dané věci významné zjištění soudů, že obviněný na přítomnost odstaveného vozidla a pohybujícího se chodce nijak nereagoval, pokračoval v jízdě bez jakékoli změny rychlosti a způsobu jízdy, střet s poškozeným zaregistroval až v době nárazu. Přitom, jak vyplývá ze znaleckého posudku, mohl spatřit odstavené vozidlo a poškozeného na vzdálenost cca 28,5 m a pokusit se nějakým způsobem odvrátit střet s poškozeným, např. změnou směru či brzděním, z čehož plyne, že řádně nesledoval situaci v provozu.
Současně je však třeba vzít v úvahu i porušení povinností ze strany poškozeného, který, jak výše rozvedeno, zejména zastavil s ohledem na sněhové bariéry a povětrnostní podmínky na nevhodném a pro ostatní účastníky silničního provozu nebezpečném místě, nezapnul výstražná světla, své vozidlo ani sebe nikterak neoznačil. Přitom je zřejmé, že kdyby rozsvítil světla, použil reflexní vestu a výstražný trojúhelník, byl by vidět výrazně lépe a na větší vzdálenost. Obviněný by tudíž mohl reagovat dříve a zmírnit následky střetu, event. by k nehodě nemuselo dojít. I když bylo prokázáno, že obviněný v okamžiku střetu s poškozeným nevěnoval řízení dostatečnou pozornost, a proto poškozeného zaregistroval až v okamžiku nárazu, kdy ani v tomto momentě ještě netušil, že srazil člověka a střetl se s bokem jeho odstaveného vozidla, nelze z toho automaticky dovozovat, že by si nemohl povšimnout poškozeného v reflexní vestě s řádně osvětleným vozem a případně i se správně umístěným výstražným trojúhelníkem. Nebylo totiž nijak prokázáno, že by nepozornost obviněného trvala tak dlouho, aby i řádně označeného poškozeného nemohl zaregistrovat. Z povahy věci se dokonce jeví pravděpodobné, že šlo o krátkodobé nesledování provozu, neboť v opačném případě by z jeho strany bylo vyloučeno řízení jako takové. Pokud tedy nebylo prokázáno, že nepozornost obviněného neměla takové trvání a charakter, že by nepochybně srazil i řádně zviditelněného poškozeného (např. protože za volantem usnul), nelze při hodnocení jeho jednání odhlédnout od porušení povinností ze strany poškozeného, které měly daleko výraznější vliv na samotném vzniku nehody i jejích následcích, než mu soudy obou stupňů přikládaly.
Na druhé straně však není možné akceptovat úplné vyvinění obviněného na vzniku nehody a jejích následků, jak se snažil prosadit ve svém dovolání. Do určité míry již odvolací soud reagoval na shodné námitky, v podstatě logickým způsobem je vyvrátil, ale Nejvyšší soud jeho způsobu hodnocení důkazů vytýká v podstatě výsledek, k němuž dospěl, představující přísnější právní posouzení skutku. V rámci dovolacího přezkumu Nejvyšší soud shledal, že soudy dostatečnou měrou nepřihlédly k významu další příčiny, která se spolupodílela na vzniku dopravní nehody a jejích následků. Nedodržení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., které ukládá řidiči plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, lze zpravidla považovat za porušení důležité povinnosti, neboť jde o poměrně častou příčinu dopravních nehod s těžkými a těžko odstranitelnými následky. Stejnou povahu může mít i nedodržení rychlosti jízdy podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Na druhé straně nelze za porušení důležité povinnosti považovat každé porušení některé ze základních povinností řidiče (viz např. č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). V předmětném případě je však nutné klást nejméně stejný důraz na charakter a míru porušení povinností ze strany poškozeného, které vedly nejen ke vzniku nehody, ale i k následku. Soudní praxí i judikaturou prosazovaná zásada gradace příčinné souvislosti ukládá vždy v konkrétním případě zohlednit všechny příčiny (není-li jen jediná), jež vedly ke škodlivému následku. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku, je pro právní posouzení skutku třeba vždy zkoumat, zda jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při existenci spoluzavinění poškozeného je potom v souladu s citovanou zásadou nezbytné pečlivě hodnotit jednotlivé příčiny a není vyloučena situace, kdy bude podíl obviněného i poškozeného na vzniku následku ohodnocen stejnou měrou.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání zčásti důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na odvolacím soudu bude, aby opětovně projednal odvolání obviněného a posoudil důvodnost jeho námitek, a to se zřetelem ke zjištěnému chování poškozeného a porušení povinnosti uložené mu ustanoveními §§26 odst. 2 a 3, 27 odst. 3, 33 odst. 2, a 45 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. Je na odvolacím soudu, aby zvážil potřebu doplnění dokazování, přičemž pokud nedojde k zásadní změně skutkových zjištění, nebude možné uznat obviněného vinným podle přísnější právní kvalifikace odst. 2 ustanovení §143 tr. zákoníku.
Závěrem ještě Nejvyšší soud doplňuje, že nejde o případ, na který odkazoval obviněný ve svém dovolání a jež byl řešen ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1173/2004. Názor dovolacího soudu, jež obviněný převzal do svého dovolání, se v této věci netýkal obviněného, ale dalšího z účastníků nehody, jenž nebyl trestně stíhán proto, že u něho nebylo shledáno zavinění či spoluzavinění na vzniku posuzované dopravní nehody ani na způsobeném smrtelném následku. Nejvyšší soud vyslovil, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jiným účastníkem. Naopak, není-li z okolností, jež může běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Taková situace však nenastala v projednávané trestní věci obviněného J. N., neboť, jak bylo uvedeno, byl to mj. on, který porušil pravidla silničního provozu, přičemž jeho jednání se stalo jednou z příčin, které vedly ke vzniku dopravní nehody a jejímu smrtelnému následku. V tomto smyslu tak nemá výhrada obviněného opodstatnění, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že mohl vnímat vnější okolnosti v okamžiku před střetem s poškozeným a při respektování povinného chování mohl nehodě zabránit, byť při existenci významného spoluzavinění poškozeného. Právě podíl poškozeného jako dalšího účastníka silničního provozu přispívá k vyřešení otázky právního posouzení skutku, když u obviněného nejsou shledávány podmínky pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti, ale jeho míra zavinění je dostatečně vyjádřena základní skutkovou podstatou ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová