ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.92.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 92/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2012 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. S. , a M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 55 To 25/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 179/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. P. S. a M. R. byli rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 7 T 179/2004, uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §255 odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody každý v trvání 6 měsíců, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba kosmetických přípravků a v „zákazu členství ve statutárních orgánech s předmětem činnosti výroba kosmetických přípravků“ na dobu 2 let.
Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 55 To 25/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné Ing. P. S. a M. R. uznal vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin uložil odvolací soud oběma obviněným podle §255 odst. 3 tr. zák. tresty odnětí svobody každému v trvání 2 roků, jejichž výkon jim podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců.
Odvolání obviněných odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl, neboť je neshledal důvodnými.
Obvinění Ing. P. S. a M. R. podali prostřednictvím své společné obhájkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 55 To 25/2011, dovolání, která opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Přitom v podaných dovoláních výslovně neuvedli, jaké námitky podřadili pod jednotlivé dovolací důvody. V úvodu dovolání obvinění vytkli průtahy v řízení, které sami nezpůsobili. Podle názoru obviněných nemohli naplnit skutkovou podstatu shora uvedeného trestného činu, protože nezpůsobili žádnou škodu a jejich jednání nebylo úmyslné. Pokud jde o škodu, soud prvního stupně údajně nezohlednil částku ve výši 1 000 000,- Kč, kterou obdržela obchodní společnost MILO Kosmetika, a. s., do svého majetku, navíc kupní cena předmětné technologie byla určena dohodou smluvních stran. Jak dále obvinění zdůraznili, soudy nižších stupňů nevyřešily správně ani otázku zavinění, protože u obviněných přichází v úvahu pouze jednání z nedbalosti.
Závěrem svých dovolání obvinění Ing. P. S. a M. R. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 55 To 25/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 7 T 179/2004, a aby přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněných týkající se způsobené škody nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je založili na zpochybnění skutkových zjištění. Pokud jde o tvrzení obviněných popírající jejich úmyslné zavinění, je státní zástupce přesvědčen, že popis rozhodných skutkových okolností jednoznačně svědčí o naplnění tohoto zákonného znaku subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. P. S. a M. R. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím své společné obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obvinění Ing. P. S. a M. R. opírají jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Z dovolání obviněných přitom není patrné, jaké námitky podřadili pod jednotlivé dovolací důvody. Jen z kontextu odůvodnění podaných dovolání pak lze usuzovat na skutečnost, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění především popírají způsobení škody na cizím majetku a své úmyslné zavinění, tedy zpochybňují naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Zčásti ovšem obvinění vytýkají i nesprávné hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů a domáhají se zohlednění odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro rozhodnutí soudů. V uvedených směrech obvinění namítají zejména nesprávné posouzení okolností uzavření kupní smlouvy mezi obchodními společnostmi MILO Kosmetika, a. s., a SETUZA, a. s., především pokud jde o výši kupní ceny.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani případné vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatelé poukazují.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Ing. P. S. a M. R., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných Ing. P. S. a M. R. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněných Ing. P. S. a M. R., v jejímž rámci zpochybnili způsobení škody na cizím majetku a své úmyslné zavinění jako znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Uvedené námitky obviněných sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obvinění též založili na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o odůvodnění tohoto rozsudku. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obvinění Ing. P. S. a M. R. v postavení členů představenstva obchodní společnosti MILO Kosmetika, a. s., v rozporu s povinností řádně opatrovat a spravovat majetek této obchodní společnosti, která spočívá v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), dne 31. 12. 2001 uzavřeli s obchodní společností SETUZA, a. s., kupní smlouvu, na základě které obchodní společnost MILO Kosmetika, a. s., zakoupila soubor movitých věcí, který tvoří komplexy pro lisování a extrakci olejnatých semen na výrobu surových olejů a extrahovaných šrotů za částku ve výši 135 000 000,- Kč, ačkoli tato cena hrubě převyšovala skutečnou hodnotu uvedené technologie, když její skutečná cena byla ve výši 46 137 500,- Kč, a současně ve stejný den v souvislosti s plněním tohoto závazku uzavřeli za obchodní společnost MILO Kosmetika, a. s., kupní smlouvu, na základě níž prodala obchodní společnosti SETUZA, a. s., soubor movitých věcí, který tvoří komplexy pro výrobu kosmetických výrobků za částku ve výši 136 000 000,- Kč, ačkoli tato cena hrubě převyšovala skutečnou hodnotu uvedené technologie, když její skutečná cena byla ve výši 57 740 263,- Kč. Popsaným jednáním obvinění způsobili, že obchodní společnost MILO Kosmetika, a. s., pozbyla movitý majetek, který zabezpečoval jedinou výrobu produktů, a získala majetek za nadhodnocenou cenu, který nikdy nepřevzala a ani jiným způsobem neuskutečnila předmětný obchod, čímž vznikla obchodní společnosti MILO Kosmetika, a. s., škoda ve výši 10 382 763,- Kč, a to po odečtu částky ve výši 1 220 000,- Kč podle dohody o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 6. 2. 2002.
Popis zmíněných rozhodných skutkových okolností tak podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody v uvedené výši, která přitom v posuzované věci představuje škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněných Ing. P. S. a M. R. přitom odvolací soud postupoval správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěl k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obvinění způsobili na majetku obchodní společnosti MILO Kosmetika, a. s., skutkem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jestliže tedy obvinění prodali předmětný movitý majetek za částku ve výši 57 740 263,- Kč a fiktivně nakoupili pro uvedenou obchodní společnost zcela nepoužitelné movité věci za částku ve výši 46 137 500,- Kč, pak po odečtu částky ve výši 1 220 000,- Kč, která zde představovala výsledek zápočtu vzájemných pohledávek, trestným činem obviněných byla způsobena škoda ve výši 10 382 763, Kč, která je škodou velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák., jak správně uzavřel odvolací soud. Jeho zjištění je v tomto směru zcela v souladu s dosavadní judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněných, že uvedené kupní ceny byly projevem zásady smluvní svobody. Způsobení škody ve výši, která odůvodňuje použitou právní kvalifikaci v této věci, totiž odvolací soud založil na znaleckých posudcích, jimiž byla stanovena skutečná (tržní) hodnota movitých věcí, a zejména na tom, že v případě nákupu movitých věcí od obchodní společnosti SETUZA, a. s., šlo o fiktivní právní úkon. Obvinění tedy navenek uskutečnili právní úkony z hlediska soukromého práva dovolené (tj. uzavřeli kupní smlouvy), avšak ve skutečnosti pouze vyvedli významnou část majetku z obchodní společnosti MILO Kosmetika, a. s. Ostatně uvedené závěry odvolacího soudu k otázce výše škody jsou též zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tz 7/2000, na který obvinění poukázali v uvedených souvislostech ve svých dovoláních (byť nesprávně označili spisovou značku). V citovaném rozsudku totiž Nejvyšší soud k otázce určení výše škody způsobené na věci (v uvedeném případě šlo o nemovitosti) dospěl k závěru, že při stanovení hodnoty prodané věci je třeba vycházet z ceny, za kterou bylo možné tyto věci v době a místě činu obvykle prodat (§89 odst. 12 věta první tr. zák.), a nikoli z pouhého neurčitého odhadu, který by určoval nereálnou cenu, za niž by byly nemovitosti neprodejné. Odkaz obviněných na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu však není zcela přiléhavý, neboť v označené trestní věci Nejvyšší soud posuzoval i to, zda statutární orgán mohl porušit své povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek tím, že při prodeji věci z majetku právnické osoby nedosáhl co nejpříznivější ceny, ale vycházel jen z méně výhodné ceny smluvní. V nyní projednávané věci však taková situace nenastala, neboť obvinění naopak vycházeli ze zcela nereálných a nadhodnocených smluvních cen, a to z toho důvodu, aby mohli vyvést majetek poškozené obchodní společnosti. Bez významu pak nejsou ani jejich následné kroky, z nichž vyplynulo, že po uskutečnění popsaných úkonů ukončili svou účast ve funkci statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti a následně již udělovali další pokyny osobě, která byla do funkce statutárního orgánu dosazena bez potřebných schopností a znalostí. V trestní věci obviněných tedy odvolací soud (viz str. 8 a 9 jeho rozsudku) postupoval v souladu se zákonem, neboť podrobně uvedl, z kterých důkazů vycházel při stanovení výše škody a po provedeném hodnocení uvedených důkazů ji stanovil v souladu s kritérii obsaženými v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněných, jimiž zpochybnili způsobení škody na cizím majetku, za neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláními obviněných Ing. P. S. a M. R. v té části, v níž zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a popřeli své úmyslné zavinění.
Pokud jde o subjektivní stránku, ke spáchání zmíněného trestného činu se vyžadovalo, aby pachatel úmyslně porušil svou zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, na kterém tím způsobil škodu nikoli malou. Současně si však pachatel musel být vědom okolností rozhodných pro vyvolání škodlivého následku v podobě škody nikoli malé (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) a pro případ jeho způsobení s ním byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Ke způsobení škody ve výši, která dosahovala škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), postačilo zavinění alespoň z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jednalo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině tedy bylo možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák., postačilo podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obvinění nejednali v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, jak tvrdí ve svých dovoláních, k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, postačovalo i jejich zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě [§5, §255 odst. 3 tr. zák.], byli-li alespoň srozuměni se způsobením škody nikoli malé [§4 písm. b), §255 odst. 1 tr. zák.].
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněných Ing. P. S. a M. R., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obvinění byli přinejmenším srozuměni [§4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku poškozené obchodní společnosti MILO Kosmetika, a. s., v které obvinění působili jako členové představenstva, přičemž měli zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat její majetek.
Ostatně obvinění v dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obvinění neuvádějí, proč ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu (§89 odst. 11, §255 odst. 3 tr. zák.) není dáno jejich zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačovalo [§6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných Ing. P. S. a M. R. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněných Ing. P. S. a M. R., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jejich úmyslném zavinění. Obvinění totiž vystupovali ve funkci členů představenstva obchodní společnosti MILO Kosmetika, a. s., což je zavazovalo k plnění určitých povinností, které jim byly uloženy jako členům statutárního orgánu zejména ustanovením §194 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo jiné znamená, že obvinění jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti byli jednak povinni spravovat její majetek s péčí řádného hospodáře a v souladu s jejími zájmy a jednak odpovídali za škodu způsobenou porušením této povinnosti (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitku obviněných Ing. P. S. a M. R., jejímž prostřednictvím zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., pro který byli stíháni a odsouzeni, za nedůvodnou.
Obvinění Ing. P. S. a M. R. dále uplatnili ve svých dovoláních důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obou obviněných však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože je neshledal důvodnými. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění Ing. P. S. a M. R. pak shledávali v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněných o jeho naplnění, protože právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovoláních.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění Ing. P. S. a M. R. podali proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y