ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.938.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 938/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2012 o dovolání, které podal obviněný M. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 33/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 46 T 1/2012, uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, tedy tím, že:
1. dne 29. 6. 2011 kolem 3.40 hod. v B. v ulici N. před domem č. ... pod vlivem alkoholu při slovní rozepři vzniklé v důsledku toho, že J. V. , a M. P. , odmítl dát drobné peníze, které po něm požadovali, vytáhl z podpažního pouzdra pistoli zn. Walther P-38, kterou nejprve držel v ruce podél těla, a po několika minutách, kdy ho oba jmenovaní provokovali, je každého jednou ranou střelil do oblasti břicha, když si musel být vědom, že střelbou z tohoto typu zbraně na krátkou vzdálenost do oblasti břicha může poškozeným způsobit i smrtelná zranění, a s tímto byl srozuměn, čímž způsobil J. V. průstřel břicha, křížové kosti a pravé hýždě s vícenásobným roztržením kliček tenkého střeva, dvojnásobným poškozením povrchu stěny tlustého střeva, průstřelem retroperitonea, pravého iliopsoatu a dolní části křížové vpravo s její zlomeninou, a M. P. zástřel s otvorem vstřelu v levém podžebří, průnikem břišní stěnou do dutiny břišní s mnohonásobným roztržením kliček tenkého střeva, trhlinou močového měchýře a poraněním žilních pletení v oblasti pravého stehenního kanálu a zasažení oblasti pravého třísla, vnitřně od malého trochanteru pravé stehenní kosti, kde byl nalezen projektil, přičemž uvedená zranění by bez poskytnutí včasné a vysoce odborné lékařské pomoci způsobila oběma jmenovaným smrt;
2. v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2011 v Ch. , okres K. H. , aniž by měl oprávnění k nabývání vlastnictví a držení zbraně nebo střeliva do těchto zbraní, na burze zakoupil funkční a střelbyschopnou vojenskou samonabíjecí pistoli zn. Walther P-38, ráže 9 mm Luger, kterou měl pak v držení spolu s nejméně 5 ostrými náboji ráže 9 mm Luger, a to nejméně do 7. 7. 2011, přestože se jedná o zakázanou zbraň ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. T. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo také ochranné opatření spočívající v zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, které se týkalo věcí specifikovaných ve výroku o tomto ochranném opatření. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který ho podal v neprospěch obviněného, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 33/2012, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a ochranném opatření. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který se týká věcí blíže označených v tomto výroku. Podle §256 tr. řádu odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť ho shledal nedůvodným.
Obviněný M. T. podal dne 16. 7. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 33/2012, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s provedenými důkazy a podrobně rozebírá závěry vyjádřené v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení podmínek putativní nutné obrany, protože obviněný byl mylně přesvědčen o tom, že útok poškozených ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem. Podle názoru obviněného skutek obsažený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně měl být posouzen jako pokus zločinu zabití ve smyslu §21 odst. 1 a §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť – jak má vyplývat z výpovědí některých svědků – obviněný jednal ve zmatku a strachu v důsledku jednání poškozených, jimiž jsou dvě osoby bez domova a dobře fyzicky disponované, které se vůči obviněnému dopustily trestného činu loupeže. Pokud jde o judikaturu ke skutkové podstatě zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku, na niž odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, považuje ji obviněný za nepřiléhavou, protože se netýká totožné situace, jaká nastala v jeho věci. Obviněný nesouhlasí ani s názorem vrchního soudu ohledně výše částky, kterou po něm měli požadovat poškození. Podle přesvědčení obviněného nejednal ze strachu o své peníze, ale bál se o svůj život. Jak dále zdůraznil obviněný, použití privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití není podmíněno tím, aby předchozí zavrženíhodné jednání poškozené osoby naplňovalo znaky trestného činu. Obviněný v této souvislosti tvrdí, že silné rozrušení nemusí mít původ ve strachu, zmatku či úleku a že skutečná hrozba fyzického konfliktu zde odůvodňuje za splnění ostatních zákonných podmínek použití ustanovení §141 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu podle §265l tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. T. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně podrobně rozebírá závěry soudů obou stupňů a uvádí teoretické úvahy k zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku. Podle jejího názoru ze svědeckých výpovědí učiněných v této věci jednoznačně vyplynulo, že konflikt se neodehrával výlučně ve verbální rovině a že nešlo o pouhé vzájemné napadání, které mohl obviněný ukončit odchodem, neboť neovlivnil délku konfliktu. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, na podkladě zjištěných skutkových okolností je třeba dospět k závěru, že obviněnému hrozil ze strany poškozených útok, kterému se zcela zjevně nepřiměřeně bránil střelbou z nelegálně držené zbraně. V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje na podmínky nutné obrany, přičemž reakci obviněného po celou dobu konfliktu považuje za jednoznačně obrannou a vyplývající ze zátěžové situace, která v něm vyvolala pocit strachu. Pokud by nedošlo k obtěžujícímu jednání poškozených, podle státní zástupkyně by se zřejmě obviněný v inkriminovanou dobu nedopustil žádné trestné činnosti. O obranné povaze jednání obviněného svědčí podle názoru státní zástupkyně také způsob útoku, jakým byli zasaženi poškození, přičemž zde byla zachována příčinná souvislost mezi jednáním poškozených, strachem obviněného a jeho následným jednáním. Na základě všech argumentů uvedených ve vyjádření má státní zástupkyně za to, že čin obviněného je sice trestný, ale „… s ohledem na okolnosti případu zasluhoval určité shovívavosti, neboť i rozumně uvažující člověk, který je jinak dbalý zákonů a etických norem, by mohl upadnout do obdobné emoce strachu v důsledku takového jednání poškozených a reagovat takto zkratkovitým způsobem, tedy neuváženým užitím zbraně.“ Obviněný sice vybočil z mezí nutné obrany, protože však jednal v emoci strachu, kterou způsobili výlučně poškození svým nevhodným jednáním, měl být jeho skutek správně kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle §21 odst. 1 a §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o posouzení rozhodných skutkových okolností, shledává zde státní zástupkyně i tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (ve vyjádření k dovolání nesprávně uvedla usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 33/2012, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 46 T 1/2012, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. T. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. T. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze shledávat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je možno dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného M. T. , zaměřil ho výlučně proti výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, proto se Nejvyšší soud nezabýval druhým výrokem o vině obsaženým pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně, který se týká přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Přitom obviněný M. T. v podstatné části své argumentace nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením opatřených důkazů, zejména pokud obviněný vlastním způsobem interpretuje průběh jeho konfliktu s poškozenými J. V. a M. P. a další skutečnosti důležité pro posouzení toho, zda se mohl domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany, nebo zda jednal za okolností odůvodňujících spáchání trestného činu zabití. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat samotnou správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. T. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale tento svůj názor dovozoval zčásti též z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. T. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil předmětného skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný M. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování a zpochybňující hodnocení provedených důkazů neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného M. T. , které sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, že jednal za podmínek putativní nutné obrany, případně že jím spáchaný skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně měl být posouzen jen jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1 a §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně putativní nutné obrany, uvádí k nim Nejvyšší soud následující. Podstatou putativní nutné obrany je to, že pachatel mylně předpokládá útok na zájem chráněný trestním zákonem, vůči němuž zaměřil své obranné jednání. Takové počínání se hodnotí podle zásad o skutkovém omylu pozitivním (viz §18 odst. 4 tr. zákoníku), který vylučuje úmyslné zavinění. Jak ovšem nepochybně vyplývá z rozhodných skutkových okolností v trestní věci obviněného M. T. , vůbec zde nepřichází v úvahu možnost posoudit jím spáchaný skutek (uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) jako jednání učiněné v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, resp. nebyly zjištěny takové skutečnosti, aby se obviněný mohl důvodně – byť mylně – domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany. Prvotním impulsem jednání poškozených J. V. a M. P. vůči obviněnému byla totiž jeho reakce na předchozí nevhodné chování poškozených, kteří sice na veřejnosti nerespektovali určité zásady občanského soužití, když se vzájemně napadali a žebrali, ale nijak neútočili na obviněného. Zmíněná reakce („napomenutí“) obviněného následně vyústila ve vzájemné převážně slovní útoky mezi ním a poškozenými, které pak vyvrcholily nanejvýš jen nevýrazným fyzickým násilím ze strany poškozených vůči obviněnému. Jednání poškozených, kteří navíc byli v inkriminované době – stejně jako obviněný – v podnapilém stavu, ovšem nemohlo v obviněném vzbudit důvodnou obavu z toho, že by poškození útočili na jeho život nebo zdraví, a to dokonce takovým způsobem, aby proti nim bylo nutné okamžitě použít výstřely ze střelné zbraně, kterou měl obviněný v nelegálním držení. Poškození v tomto směru nijak nevyhrožovali obviněnému, nepoužili proti němu nůž ani žádnou jinou zbraň a ani svými pohyby (např. případným sáhnutím pod oděv) nevyvolali takovou obavu obviněného. Přitom obviněný, i když mu mohlo být nepříjemné obtěžující jednání poškozených, zahájil střelbu do těla obou poškozených až po určité prodlevě a poté, co měli poškození vyslovit jisté pochybnosti o funkčnosti jeho pistole. Skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů z poměrně rozsáhlého dokazování, pak vůbec neumožňují dovodit v jednání poškozených spáchání trestného činu loupeže vůči obviněnému, jak ten tvrdí ve svém dovolání. Proto je vyloučeno, aby počínání obviněného mohlo být posouzeno jako putativní nutná obrana, takže jeho námitku založenou na opačném názoru považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani výhrady obviněného M. T. , v nichž soudům nižších stupňů vytkl nesprávné právní posouzení žalovaného skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto zločinu Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá tento čin na dvou nebo více osobách. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat, obviněný použil vůči dvěma osobám střelnou zbraň způsobem, který jim mohl přivodit smrt. Z povahy útoku obviněného vůči poškozeným J. V. a M. P. , z místních a časových okolností, za kterých byl čin spáchán, je dostatečně zřejmé, že obviněný naplnil všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle shora citovaných ustanovení. Proto se Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkami obviněného a s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jimiž odmítli použitou právní kvalifikaci spáchaného skutku s odkazem na možnost jeho posouzení jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1 a §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto zločinu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V posuzované trestní věci ovšem obviněný nejednal způsobem, který by odpovídal uvedeným zákonným znakům zločinu zabití, resp. jeho pokusu. Ze strany obviněného šlo o jednání, které bylo vyústěním předchozího – v podstatě malicherného – konfliktu s poškozenými a které rozhodně neodpovídalo omluvitelnému hnutí mysli ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání poškozených J. V. a M. P. totiž nebylo objektivně způsobilým podnětem, který by měl tak podstatnou, mimořádně intenzivní a závažnou povahu, aby mohl v obviněném vyvolat silné rozrušení. Poškození sice nedůvodně obtěžovali obviněného, ale jejich počínání se omezilo převážně na slovní útoky, z nichž ovšem obviněný nemohl nabýt přesvědčení o tom, že je ohrožen jeho život nebo zdraví anebo že je zde jiné nebezpečí odůvodňující jeho silné rozrušení. Rovněž ze subjektivního hlediska nemohl obviněný jednat v omluvitelném hnutí mysli, neboť v daném případě poškození nevyvolali jeho strach, úlek, zmatek či jiný srovnatelný stav omluvitelného hnutí mysli ani se vůči obviněnému nedopustili žádného předchozího zavrženíhodného jednání, které by obviněný mohl důvodně vnímat jako podnět mimořádné intenzity. Jak je totiž patrné i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, posuzované jednání obviněného v podobě střelby na poškozené bylo projevem skutečnosti, že obviněný nedokázal korigovat potlačovanou agresivitu a vzhledem ke svému kladnému postoji ke zbraním ani svou potřebu prezentovat zbraň na veřejnosti. Samotné chování obviněného pak nevykazovalo znaky jeho silného rozrušení, což ostatně konstatoval již soud prvního stupně.
Přitom – jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.) – naplnění privilegované skutkové podstaty zabití podle §141 tr. zákoníku je v případě úmyslného usmrcení jiného podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech.
Z rozhodných skutkových okolností v nyní posuzované trestní věci však vyplývá, že jednání poškozených J. V. a M. P. vůči obviněnému M. T. nebylo takovým mimořádně intenzivním podnětem ve výše uvedeném smyslu ani mimořádně zlým, zraňujícím, ponižujícím či hrozícím způsobením závažné újmy na jeho právech, aby odůvodnilo omluvitelné hnutí mysli obviněného a aby bylo dostatečným podkladem pro použití privilegované skutkové podstaty pokusu trestného činu zabití podle §21 odst. 1 a §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného, kterými zpochybnil právní posouzení jím spáchaného skutku (obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za nedůvodné. Navíc všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, včetně nepříznivé situace, v níž jednal, a podílu poškozených na jejím vyvolání, zhodnotily soudy nižších stupňů i tím, že obviněnému uložily trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené podle §140 odst. 3 tr. zákoníku (15 až 20 let), a to za použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. T podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z větší části jen opakoval námitky, s nimiž se již podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích (viz zejména s. 16 rozsudku soudu prvního stupně a s. 10 a 11 rozsudku odvolacího soudu).
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného M. T. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 9. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y