ECLI:CZ:NS:2012:5.TZ.40.2012.1
sp. zn. 5 Tz 40/2012-48
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. června 2012 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka Púryho a prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného A. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 34 T 1/2009, a rozhodl podle §268 odst. 2 a §269 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 34 T 1/2009, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §226 písm. b) tr. ř., §3 odst. 1, 2 a §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch obviněného A. P.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 34 T 1/2009, byl obviněný A. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákona“). Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že:
poté, co nejprve dne 3. 1. 2005 jako postupitel uzavřel s Ing. M. B. jako postupníkem, smlouvu o postoupení své pohledávky v nominální hodnotě 8.344.911,- Kč za obchodní společností Švarc – Podvalský, spol. s r. o., v níž v té době sám zastával funkci jednatele a zároveň působil jako společník, a poté, co následně dne 9. 1. 2006 k zajištění takto postoupené pohledávky jménem obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o., jako její jednatel vystavil na řad věřitele Ing. M. B. s doložkou „bez protestu“ směnku vlastní znějící na směnečnou sumu ve výši 8.344.911,-Kč se splatností ke dni 28. 2. 2007,
při vědomí toho, že téhož dne 9. 1. 2006 sám jménem obchodní společnosti Švarc - Podvalský, spol. s r. o., jako její jednatel uzavřel s Ing. M. B., jakožto věřitelem, ohledně dlužné částky ve výši 8.344.911,- Kč z titulu postoupené pohledávky dohodu o splátkovém kalendáři, ve které byla splatnost celé dlužné částky ve výši 8.344.911,- Kč rozložena do celkem pěti splátek po cca 3 měsících s datem splatnosti poslední splátky ke dni 28. 2. 2007, a ve které byla současně pod hrozbou ztráty výhody splátek sjednána pro případ včasného nezaplacení některé z těchto splátek povinnost obchodní společnosti Švarc - Podvalský, spol. s r. o., zaplatit smluvní pokutu ve výši 1.000.000,- Kč a dále úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z dlužné částky,
dále při vědomí toho, že téhož dne 9. 1. 2006 sám jménem obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o., jako její jednatel, vystavil k zajištění případného budoucího dluhu vzniklého z titulu smluvní pokuty a úroku z prodlení na základě této dohody o splátkovém kalendáři na řad věřitele Ing. M. B. s doložkou „bez protestu“ biancosměnku bez vyplnění údajů o směnečné sumě a datu splatnosti,
jako jednatel obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o., v rozporu se svou zákonem stanovenou povinností zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví podle §135 odst. 1 obchodního zákoníku a povinností jednatele vykonávat svou působnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným s péčí řádného hospodáře vyplývající z §135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s §194 odst. 5 obchodního zákoníku v tehdy platném a účinném znění,
sám úmyslně nezajistil včasné zaplacení dluhu ve výši 8.344.911,- Kč zajištěného jménem obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o., dne 9. 1. 2006 vystavenou a jím samotným jménem této obchodní společnosti podepsanou směnkou, přičemž současně úmyslným neinformováním druhého jednatele této obchodní společnosti J. Š. a zaměstnanců této obchodní společnosti, o postoupení své vlastní pohledávky ve výši 8.344.911,- Kč za touto společností Ing. M. B., dále neinformováním druhého jednatele a zaměstnanců uvedené společnosti o smluvně sjednaném datu a způsobu splatnosti této pohledávky, a konečně neinformováním druhého jednatele a zaměstnanců uvedené společnosti o smluvně sjednaných podmínkách možného uplatnění a způsobu určení výše sankčního plnění pro případ včasného nezaplacení původní pohledávky ve výši 8.344.911,- Kč, jakož i nezaložením příslušných dokladů o postoupení této své pohledávky, o datu a způsobu její splatnosti a o sankcích za její včasné neuspokojení, současně druhému jednateli J. Š. úmyslně znemožnil předejít vzniku dalšího závazku této obchodní společnosti z titulu sankčních plnění zajištěných další směnečnou listinou původně dne 9. 1. 2006 vystavenou jako biancosměnka, tak že by včas zaplatil původní dlužné částky ve výši 8.344.911,- Kč,
čímž způsobil vznik dalšího závazku obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o., sankční povahy z titulu pokuty a úroků z prodlení, kterýžto závazek ke dni 27. 3. 2008 dosáhl výše 7.969.151,- Kč,
Dále soud rozhodl podle §229 odst. 3 tr. ř. tak, že poškozenou společnost Švarc Group, s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 2. 2. 2010, neboť tento den vzal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zpět odvolání, jež proti rozsudku podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni.
Ministr spravedlnosti podal proti zprošťujícímu výroku citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného A. P. V jejím úvodu vyslovil souhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že zjištěný skutek mohl být posouzen jen jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 tr. zákona. V době podání obžaloby a rozhodování soudu nedošlo ke zmenšení majetku obchodní společnosti Švarc - Podvalský, spol s. r. o., když sankční závazek ve výši 7.969.151,- Kč nebyl uhrazen ani vymožen v exekučním řízení. V dalším postupu soudu, který obviněného zprostil obžaloby, již došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného. Především je podle názoru ministra spravedlnosti nutné odmítnout tvrzení Krajského soudu v Plzni, že újma na majetku obchodní společnosti by postihla i samotného obviněného. Majetek obchodní společnosti je majetkem rozdílným od majetku jejích společníků, kteří se tak vůči obchodní společnosti mohou dopustit majetkové trestné činnosti. V daném případě tedy byla jednáním obviněného ohrožena nejen majetková práva obchodní společnosti a zprostředkovaně i druhého společníka, ale rovněž byla ohrožena i práva obchodních partnerů, zejména věřitelů této společnosti. Primárně však považuje ministr spravedlnosti za chybný závěr soudu, že pokud byla situace vyřešena instrumenty civilního práva, nelze užít prostředků práva trestního. V tomto směru podle ministra spravedlnosti soud, ačkoli nikoli výslovně, dovodil beztrestnost obviněného ze zásady subsidiarity trestní represe.
V návaznosti na to ministr spravedlnosti poukázal na to, že sama existence prostředků jiných právních odvětví umožňujících nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost aplikace této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Jestliže tedy jednání obviněného vykazovalo všechny znaky dokonaného trestného činu, v daném případě jeho pokusu, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského a obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu závadného stavu. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit naplnění účelu trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř. Skutečnost, že pachatel trestného činu, resp. jeho pokusu dodatečně nahradil způsobenou škodu nebo se podílel na zamezení hrozícího vzniku škody, nevede bez dalšího k použití zásady subsidiarity trestní represe.
V posuzované trestní věci nepřicházel u obviněného v úvahu ani zánik trestnosti podle §8 odst. 3 tr. zákona, neboť nebyla splněna základní podmínka, tj. dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu /§8 odst. 3 písm. a) tr. zák./. Pokud by byl trestný čin dokonán, fakticky by došlo k ekonomické likvidaci poškozené společnosti. Samotnému vzniku škodlivého následku bylo zabráněno nikoli uzavřením dohody o narovnání ze dne 30. 4. 2009, ale v důsledku toho, že Okresní soud v Chebu k návrhu poškozeného rozhodl usnesením ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 13 Nc 4323/2007 tak, že se provedení exekuce na majetek obchodní společnosti odkládá. Obviněný uzavřel dohodu o narovnání pod tlakem probíhajícího trestního stíhání, a to až v průběhu hlavního líčení, přičemž vzniku škodlivého následku bylo zabráněno bez jakéhokoliv přičinění jeho osoby, nýbrž na návrh druhého ze společníků a výslovně odkazem na předmětné trestní řízení.
Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona ve prospěch obviněného A. P. ve vztahu k pravomocnému rozsudku nalézacího soudu v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a v ustanoveních §3 odst. 1, 2 a §255 odst. 1, 3 tr. zákona.
Na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení jemu předcházející. Nejvyšší soud přitom shledal, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného A. P., a to v podstatě z těch důvodů, na které ministr spravedlnosti poukázal.
Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §3 odst. 1 tr. zákona trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně a podle §3 odst. 2 tr. zákona čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona spáchá trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu.
Prvním z důvodů, o něž Krajský soud v Plzni opřel své rozhodnutí o zproštění obžaloby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., bylo přesvědčení, že pokud by došlo ke zmenšení majetku obchodní společnosti, postihla by tato újma také obviněného jako jednoho ze společníků. Tento názor však, jak rovněž poznamenal ministr spravedlnosti, nelze akceptovat. Předmětná otázka byla předmětem rozhodování soudní praxe, přičemž velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikovaném pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., zaujal jasný právní názor, podle něhož společníka, a to i když je jediným společníkem ve smyslu §132 odst. 1 obchodního zákoníku, nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty. Jestliže obviněný, který je zároveň jednatelem a jediným společníkem poškozené společnosti s ručením omezeným (§105 a násl. obch. zák.), způsobil trestným činem škodu této společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku obchodní společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, vyplývající ze zákona (§6 odst. 1 a §105 a násl. obch. zák.), dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat jeho trestní odpovědnost podle §255 tr. zák. a stejně tak mu lze uložit i povinnost tuto způsobenou škodu společnosti s ručením omezeným nahradit (§135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 věta třetí obch. zák.). Ve vztahu k akciovým společnostem byl totožný názor zaujat již dříve v rozhodnutích publikovaných pod č. 26/2007 a 18/2006 II. Sb. rozh. tr. Za závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí, anebo ručí jen omezeně, a proto nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, ale mohou se sami dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím.
Z toho je zřejmé, že krajský soud při argumentaci pro jím vyslovený zprošťující výrok v dané věci nepřípustně vyložil platnou právní úpravu majetkové oddělenosti poškozené obchodní společnosti a obviněného jako jejího společníka.
Pokud jde o skutková zjištění, soud prvního stupně v podstatě považoval tvrzení v obžalobě za prokázaná vyjma způsobení škody v podobě majetkové újmy za sankce z titulu smluvní pokuty a úroků z prodlení při neuhrazení hlavního závazku. Vyloučil tak možnost kvalifikovat žalovaný skutek podle obžaloby, tj. jako dokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, event. odst. 2 tr. zák., avšak vyjádřil se jasně tak, že se obviněný dopustil pokusu tohoto trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Další úvahy Krajského soudu v Plzni ohledně rozhodnutí ve věci samé jsou natolik stručné (srov. druhý odstavec na str. 18 napadeného rozsudku), že v podstatě nedávají velký prostor pro jejich přezkoumání. Z formulace druhého z důvodů, o něž soud opřel svůj zprošťující výrok, nelze zjistit ustanovení kterého právního předpisu byla jeho podkladem.
Soud prvního stupně označil zjištěný skutek jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 tr. zák. Soud rozhodoval ještě za platnosti předcházející právní úpravy trestního práva hmotného, tj. podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Pojmovými znaky trestného činu podle ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona byly jednak znaky skutkové podstaty trestného činu a stanovený věk patnácti let. Podle §89 odst. 1 tr. zák. se za trestný čin považoval mj. i pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. Jednalo se o tzv. „formální“ znaky trestného činu, k nimž musel přistoupit ještě znak „materiální“ vyjádřený v §3 odst. 2 tr. zák. Trestným činem tak mohl být jen čin, jehož stupeň nebezpečnosti byl vyšší než nepatrný, přičemž jednotlivá hlediska určování stupně nebezpečnosti byla demonstrativně vyjmenována v §3 odst. 4 tr. zák. Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 neobsahoval výslovnou úpravu pojmu „subsidiarita trestní represe“ a z něho vyplývajícího principu „ultima ratio“ jako je tomu v novém trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010. (Srov. §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.) Uvedené pojímání trestního práva jako nejzazšího prostředku řešení takových vztahů, v nichž jiné prostředky ochrany práv fyzických či právnických osob jsou nevhodné, neúčinné nebo nedostatečné, však bylo uplatňováno i za předcházející právní úpravy přednostně právě požadavkem naplnění materiální podmínky trestnosti činu, jak byla definována v §3 odst. 2 tr. zák.
Ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona uplatnil námitky formulované odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a s jednotlivými výhradami proti rozhodnutí ve věci samé je možné souhlasit. Již byla zmíněna nesprávnost argumentu soudu o možném poškození osoby obviněného realizací exekuce na majetek obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o. Kromě toho Krajský soud v Plzni opřel svůj zprošťující výrok odkazem na dohodu o narovnání uzavřenou dne 30. 4. 2009 mezi poškozenou společností (název změněn na Švarc Group, s. r. o.), svědkem J. Š., obviněným A. P., Mgr. M. M. a Ing. M. B. Na podkladě citace obsahu uvedené dohody soud dovodil, že mezi jednotlivými osobami došlo ke smírnému řešení sporů, ohledně nichž probíhala četná řízení před civilními soudy a další trestní řízení i proti druhému společníkovi J. Š. Za této situace považoval Krajský soud v Plzni za dostačující nápravu vztahů mezi obviněným a obchodní společností původně označené jako Švarc – Podvalský, spol. s r. o., konečnou dohodu jednotlivých osob, jichž se dotklo jednání obviněného popsané v obžalobě. Přitom krajský soud odkázal na soudní praxi, aniž by však jasně označil případy srovnatelné s předmětnou věcí, v nichž nedošlo k trestnímu postihu obviněného právě odkazem na nedostatek materiální stránky trestného činu.
Nejvyšší soud považuje námitky vyjádřené ve stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti za přiléhavé a postup Krajského soudu v Plzni, který rozhodl o zproštění obviněného A. P. obžaloby, za nezákonný. Soud opřel svůj zprošťující výrok o dva důvody, z nichž jeden je v rozporu s judikaturou a druhý neodpovídá zcela výsledkům provedeného dokazování a je založen na nesprávném právním výkladu zásady použití trestního práva jako ultima ratio. Zcela přitom pominul zásadní okolnosti, na něž poukázal ministr ve své stížnosti pro porušení zákona. První z nich je usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 13 Nc 4323/2007, jímž bylo odloženo provedení exekuce Exekutorského zápisu JUDr. Hany Šajnerové ze dne 27. 3. 2007, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 13 Nc 4323/2007, a to do pravomocného skončení předmětného trestního řízení vedeného proti obviněnému A. P. Exekučním titulem byl totiž uvedený exekutorský zápis, jímž obviněný jménem obchodní společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o., uznal závazek ze směnky znějící na částku 8.380.576,- Kč za postoupenou pohledávku vůči jejímu novému držiteli – společnosti Listro Financial, s. r. o., a dále i závazek z druhé směnky ve výši 7.933.486,- Kč, představující jednak sankční úrok za nesplnění původního závazku a dále úroky z prodlení za neplnění splátkového kalendáře. Exekuce měla být provedena prodejem podniku povinného, tj. poškozené společnosti Švarc – Podvalský, spol. s r. o. (viz exekuční příkaz na č. l. 83 trestního spisu).
Pokud tedy nalézací soud dospěl k závěru, že po formální stránce je možné na jednání obviněného, který jménem společnosti činil kroky ke způsobení ztráty na majetku, nahlížet jako na jednání neslučitelné s činností dobrého hospodáře, nemohla současně obviněného zbavit trestní odpovědnosti pouhá existence „mimotrestních instrumentů k ochraně práv fyzických a právnických osob“. Bylo nutné zohlednit také skutečnost, že předmětná dohoda byla uzavřena dne 29. 6. 2009, tedy až pod tíhou probíhajícího trestního řízení, a to dokonce již v mezidobí probíhajících hlavních líčení u soudu prvního stupně. Nebylo proto možné ani při právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku uvažovat o aplikaci §8 odst. 3 písm. a) tr. zákona, když z výše uvedených skutečností vyplývá, že nebyla splněna základní podmínka zániku trestnosti činu spočívající v dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a v odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Neméně důležité je i to, že k následku v podobě vzniku újmy na majetku obchodní společnosti nedošlo díky okolnostem nezávislým na vůli obviněného. Stalo se tak na podkladě rozhodnutí o odložení provedení exekuce usnesením Okresního v Chebu ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 13 Nc 4323/2007, přičemž podle jeho odůvodnění tak soud učinil výlučně na základě probíhajícího trestního řízení proti obviněnému A. P. až do jeho pravomocného ukončení. Již tato skutečnost svědčí o tom, že mimotrestní prostředky umožňující ochranu práv fyzických a právnických osob byly v daném případě nedostačující, resp. jejich užití bylo v podstatě odloženo jen v důsledku trestního stíhání osoby, která možný vznik škody vyvolala a zamýšlela realizovat tento následek.
K odvrácení vzniku škody na majetku obchodní společnosti tak došlo až po spáchání pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 2 tr. zák. obviněným. Primárně tedy právě již probíhající trestní řízení zabránilo způsobení škodlivého následku a tím i dokonání trestného činu obviněného. Rovněž tak soudem citovaná dohoda o narovnání, jejíž existence byla pro soud evidentně zásadním důvodem pro odmítnutí trestní represe proti obviněnému, byla uzavřena až v průběhu trestního řízení, resp. až ve stadiu řízení před soudem. Uvedené okolnosti spáchání skutku popsanému v obžalobě nepochybně naplňují materiální podmínku trestnosti činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. a při splnění i všech formálních znaků měl být skutek právně kvalifikován jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 tr. zák.
V souladu s tvrzením stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud shledal nesprávné právní posouzení jednání obviněného soudem prvního stupně. Ve prospěch obviněného bylo porušeno ustanovení §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby z důvodu, že skutek není trestným činem. Dále Krajský soud v Plzni nerespektoval ustanovení §3 odst. 1 a 2 tr. zák., když si náležitě neujasnil definici trestného činu a především jeho materiálního znaku a to ve vztahu k ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zák. V rozsahu těchto ustanovení proto Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 34 T 1/2009.
Vzhledem ke skutečnosti, že k porušení zákona v dané věci došlo ve prospěch obviněného, rozhodl Nejvyšší soud pouze tzv. akademickým výrokem podle ustanovení §268 odst. 2 tr. řádu, aniž by zrušil napadené rozhodnutí. Vzhledem ke znění ustanovení §269 odst. 2 tr. řádu tak nemohl Nejvyšší soud učinit, neboť shledal jiné porušení zákona než v neprospěch obviněného, a žádné zákonné ustanovení již neumožňuje, aby stejně Nejvyšší soud postupoval při zjištěném porušení zákona ve prospěch obviněného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová