ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.146.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 146/2012-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. února 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 261/2011, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 45/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 261/2011, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 T 45/2011, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 T 45/2011, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. a §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněné M. K. (dále jen „obviněná“) pro skutek spočívající v tom, že „dne 1. 2. 2011 v 06.45 hod. v Brně, jako řidička svého osobního vozidla zn. DAIHATSU Cuore reg. zn.:..., při jízdě po J. ulici, směrem od Jihlavské k ul. Klobásové v blízkosti konečné zastávky MHD nereagovala včas na chodkyni Mgr. K. V., nar. 22. 4. 1979, přecházející vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce zleva doprava z pohledu řidičky a čelem vozidla ji srazila; při střetu a následném pádu na vozovku chodkyně utrpěla těžké zranění zlomením levé holenní kosti, vykloubením kloubu levé nohy mezi kostí hlezennou a loďkovitou, podvrtnutím krční páteře a zhmožděním hlavy, které si vyžádá léčení delší jak 6 týdnů (cca 3-6 měsíců)“ . Podle §307 odst. 2 tr. ř. byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let.
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 261/2011, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že státní zástupkyně podala proti usnesení nalézacího soudu stížnost, kterou se domáhala zrušení napadeného usnesení. Vyjádřila názor, že ze strany obviněné nebyl splněn základní předpoklad pro podmíněné zastavení trestního stíhání, a to úplné doznání. Pokud jde o procesní formu doznání, musí být doznání obviněného obsaženo v jeho výpovědi podle §90 a násl. tr. ř., přičemž musí zahrnovat jak otázku zavinění, tak skutkové okolnosti, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu. Doznání s výhradami nelze považovat za doznání v uvedeném smyslu. Z výpovědi obviněné v přípravném řízení ale vyplývá, že vinu na dopravní nehodě vidí i na straně poškozené chodkyně. Pokud se potom obviněná doznala bez výhrad při jednání s probační a mediační službou, nejedná se o procesně použitelnou výpověď.
Krajský soud v Brně o stížnosti státní zástupkyně rozhodl, jak je uvedeno shora. V důvodech svého usnesení stručně poznamenal, že se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně. Obviněná sice skutečně vypověděla, že se podle jejího názoru na dopravní nehodě spolupodílela poškozená chodkyně, na druhé straně z dohody o náhradě škody uzavřené dne 14. 7. 2011 mezi obviněnou a poškozenou Mgr. K. V. plyne, že za předmětnou dopravní nehodu odpovídá povinná obviněná, a to bez jakýchkoli výhrad. Krajský soud v Brně tuto listinu považoval za důkaz, který plně nahrazuje úplné doznání obviněné.
Následně nejvyšší státní zástupce konstatoval, že tento postup neodpovídá dikci zákona. Podle něho soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily splnění podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání, jestliže pominuly skutečný obsah výpovědi obviněné učiněné v přípravném řízení dne 11. 4. 2011. Tehdy po řádném a úplném zákonném poučení, o němž prohlásila, že mu v plném rozsahu porozuměla, doslovně uvedla : „... cítím sice svou vinu, ale domnívám se, že se na nehodě alespoň spolupodílí i sama chodkyně ... Žena říkala, že šla po přechodu, já odpověděla, že mi tam vběhla.“ Tímto způsobem fakticky obviněná poukazovala na údajné porušení ustanovení §4 písm. a) a §54 odst. 3 věta čtvrtá zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ze strany poškozené a snažila se vyvinit z porušení důležité povinnosti řidiče stanovené v §5 odst. 1 písm. b) a h) citovaného zákona. Současně s tím soudy očividně přecenily význam formulace dohody o náhradě škody jako dvoustranného mimotrestního právního úkonu. Tato dohoda jednak neobsahuje žádné konkrétní bližší skutkové okolnosti, jednak se jedná o vyjádření jedné ze stran občanskoprávního úkonu, nikoli o „doznání“ ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., jež je možné učinit pouze v rámci procesního úkonu podle trestního řádu. Oba soudy tak nesprávně posoudily splnění předpokladů pro podmíněné zastavení trestního stíhání a odchýlily se nejen od dikce zákona, ale též od převládající soudní praxe, jak je vyjádřena např. v rozhodnutí č. 6/1996 Sb. rozh. tr., v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 263/2008. Z hlediska právních názorů uvedených ve zmíněných rozhodnutích nelze v žádném případě považovat výpověď obviněné za doznání, a proto nebylo možno konstatovat splnění zákonné podmínky podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dále nejvyšší státní zástupce soudu druhé instance vytkl, že nepostřehl zjevnou vadu usnesení soudu prvního stupně, a to že tento při svém rozhodování nerespektoval ustanovení §307 odst. 3 tr. ř., podle něhož obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. Jedná se o kogentní normu, kterou byl soud povinen aplikovat, ale neučinil tak. Toto pochybení soudu prvního stupně stížnostní soud nenapravil ani je nijak nekomentoval. Nadto oba soudy ponechaly bez povšimnutí skutečnost, že v předmětném řízení byla ignorována práva dalšího poškozeného, kterým je Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, jež kryla náklady ošetření a léčení poškozené Mgr. V.. Zdravotní pojišťovna nebyla poučena ve smyslu §43 tr. ř. a násl. o právech poškozeného a nebyl jí tak dán ani prostor k uplatnění těchto práv v trestním řízení.
Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 261/2011, a rovněž usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 T 45/2011, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila obviněná. Stručně uvedla, že s podaným dovoláním nesouhlasí a že se ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody. Podle §265b odst. 1 tr. ř. totiž lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l ) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí).
Jak již bylo shora uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dva dovolací důvody. Na základě prvního z nich podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Tento důvod dovolání spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f, l ) tr. ř. uplatněny relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §307 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném v době rozhodování obou soudů nižších instancí, tedy i se zřetelem k novele provedené s účinností od 1. 7. 2011 zákonem č. 181/2011 Sb.) může v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Podle §307 odst. 3 tr. ř. obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu
o způsobu náhrady škody nebo dohodu o vydání bezdůvodného obohacení, se
v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil, nebo aby v této době bezdůvodné obohacení vydal .
Z formulace prvního z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že stanovené podmínky musí být splněny kumulativně (samozřejmě za předpokladu, že to v tom kterém případě přichází v úvahu, tedy např. náhrada škody obviněným, pokud byla činem způsobena, nebo vydání bezdůvodného obohacení obviněným, pokud bylo činem získáno).
První z uvedených zákonných podmínek by bylo možno mít za splněnou (to ostatně nejvyšší státní zástupce ani nezpochybňoval), potud, že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2, který je trestným činem vymezeným v ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. K tomu je ovšem na místě poznamenat, že soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí nespecifikoval, jaký trestný čin v popsaném skutku spatřoval. Již toto pochybení charakterizuje nedůsledný přístup uvedeného soudu k dané věci a problematice podmíněného zastavení trestního stíhání.
Druhou z těchto podmínek je souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání. Takový souhlas musí být učiněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti (uplatní se obecná ustanovení o náležitostech podání – srov. §59 odst. 1 tr. ř.), to znamená, že musí být jednoznačný, výslovný, naopak nemůže být ničím podmiňován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 84/2003). Se zřetelem k tomu, že obviněná přímo navrhla podmíněné zastavení svého trestního stíhání (a současně s takovým způsobem rozhodnutím vyslovila souhlas), není sporu o tom, že tato (druhá) podmínka byla splněna. Ostatně, ani splnění této podmínky nejvyšší státní zástupce nezpochybňoval.
Třetí zákonnou podmínkou pro postup podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. je, že obviněný se k činu doznal . Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného činu, stejně jako na všechny znaky jeho skutkové podstaty a musí být podporováno i ostatními důkazy. Nestačilo by tedy, pokud by se obviněný doznal ke skutkovým okolnostem, ale (skutkově) popřel zavinění (ať už by se vyžadovalo úmyslné, nebo by postačovalo nedbalostní). Doznáním, a to i pokud jde o zavinění, se tedy rozumí doznání skutkových okolností, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 6/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti namítl, že soudy pominuly skutečný obsah výpovědi obviněné učiněné v přípravném řízení, která nenaplňuje všechny náležitosti doznání (obviněná poukazovala na údajné porušení ustanovení §4 písm. a) a §54 odst. 3 věta čtvrtá zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ze strany poškozené a snažila se vyvinit z porušení důležité povinnosti řidiče stanovené v §5 odst. 1 písm. b) a h) citovaného zákona) a současně s tím přecenily význam formulace dohody o náhradě škody, která jednak neobsahuje žádné konkrétní bližší skutkové okolnosti, jednak jde o vyjádření jedné ze stran občanskoprávního úkonu, nikoli o „doznání“ ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., jež je možné učinit pouze v rámci procesního úkonu podle trestního řádu.
Těmto námitkám je třeba do značné míry přisvědčit. Především je skutečností, že se soudy náležitě nezabývaly obsahem jediné procesní výpovědi obviněné (učiněné dne 11. 4. 2011 v přípravném řízení). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl pouze tolik, že ze závěrečné zprávy probační a mediační služby vyplývá, že obviněná se k trestné činnosti doznává, odvolací soud pak ve svém rozhodnutí uvedl: „Je skutečností, že obviněná vypověděla v přípravném řízení, že se domnívá, že se na dopravní nehodě spolupodílela poškozená chodkyně. Na druhé straně z dohody o náhradě škody ze dne 14. 7. 2011 uzavřené mezi obviněnou M. K. a poškozenou Mgr. K. V. se podává, že za dopravní nehodu, která se stala 1. 2. 2011, odpovídá povinná obviněná M. K., a to bez jakýchkoli výhrad.“ Krajský soud v Brně tak tuto listinu považoval za důkaz, který plně nahrazuje úplné doznání obviněné.
K tomu je ovšem zapotřebí zdůraznit a připomenout, že doznání obviněného musí být obsaženo v jeho výpovědi podle §90 a násl. tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 6/1996 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů tedy chybně vyvozovaly splnění podmínky podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. nikoli z procesní výpovědi obviněné. Sám odvolací soud nadto zřejmě měl, jak plyne z výše citované pasáže jeho rozhodnutí, pochybnosti o tom, že procesní výpověď obviněné lze považovat za doznání podle citovaného ustanovení §307 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dále je na místě uvést, že obviněná v přípravném řízení v souvislosti s popisem skutkového děje uvedla: „... cítím sice svoji vinu, ale domnívám se, že se na nehodě alespoň spolupodílí i sama chodkyně ..." Nejvyšší státní zástupce zjevně považoval tuto výpověď za doznání s výhradami.
Je skutečností, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004, konstatoval, že doznání s výhradami nelze považovat za doznání ve výše uvedeném smyslu. V usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 263/2008, uzavřel, že v případě ublížení na zdraví podle §224 trestního zákona způsobeného tím, že obviněný nevěnoval pozornost jízdě a nepřizpůsobil rychlost jízdy, nelze za doznání, a tím ani za podmínku umožňující podmíněně zastavit trestní stíhání, považovat tvrzení obviněného, že se skutek stal, ale že nebyl zapříčiněn shora uvedenými okolnostmi, ale chováním poškozeného.
Z tohoto hlediska by bylo možno dovodit, že výpověď obviněné za doznání považovat nelze. Výše uvedenou premisu je však nezbytné upřesnit. Za doznání s výhradami lze jistě považovat takovou výpověď obviněného, kterou se snaží v rozporu se skutkovými a právními závěry orgánů činných v trestním řízení zlehčit svoji vinu a tím snížit rozsah své trestní odpovědnosti. Typicky jde právě o situaci, kdy orgány činné v trestním řízení shledávají podle výsledků důkazního řízení výlučné zavinění obviněného, zatímco ten tvrdí, že skutek, který je předmětem trestního řízení, spoluzavinila další osoba či osoby. Pokud ovšem orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že na posuzovaném skutku a trestném činu se vedle obviněného podílí svým zaviněním i další osoba či osoby, pak výpověď obviněného, v níž je tato skutečnost uváděna, nutno považovat za doznání ve smyslu ustanovení §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. a nikoli za doznání s výhradami.
V posuzované věci však zatím stran otázky doznání obviněné jednoznačný závěr, ať již v pozitivním či negativním smyslu, není možné činit. Soudy rozhodující o podmíněném zastavení trestního stíhání, totiž v uvedeném směru (v otázce výlučného zavinění obviněné příp. o spoluzavinění poškozené) neučinily žádný závěr.
Zákonnou podmínku doznání obviněného podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy zatím nelze mít za splněnou.
Pro úplnost je na místě dodat, že za doznání ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. lze považovat i výpověď obviněného, ve které dozná skutečnosti umožňující závěr o tom, že se trestného činu dopustil, aniž by výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým činem, přičemž ve věcech, kdy připadá v úvahu zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák., je možno za doznání považovat i výpověď, ve které obviněný neuvádí některé podstatné okolnosti významné pro posouzení trestnosti činu, neboť je právě pro svou nepozornost, v níž lze spatřovat nedbalost, nepostřehl, ale připouští, že tyto okolnosti nastaly, a nevznáší žádné výhrady vůči své trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí č. 57/2006 Sb. rozh. tr.) .
Další (v pořadí již čtvrtou) nezbytnou podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že obviněný nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě . Obviněný tedy má tři možnosti, které mu jsou dány na výběr (zákonná úprava žádnou z nich neupřednostňuje). Těmito možnostmi jsou úplná reparace způsobené škody obviněným již před rozhodnutím, uzavření dohody o její náhradě s poškozeným a učinění jiných potřebných opatření k její náhradě. Současně však platí, že zásadně je třeba vypořádat celou náhradu škody, byť kombinací uvedených možností.
Jak již shora zmíněno, obviněná uzavřela s poškozenou Mgr. K. V. „dohodu o náhradě škody“ . Podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. ovšem přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže při splnění dalších podmínek obviněný nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, všem poškozeným, nebo se všemi poškozenými o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k náhradě škody všem poškozeným (srov. rozhodnutí č. 25/1998/I. Sb. rozh. tr.).
Soudy nižších stupňů se přitom nezabývaly tím, zda postavení poškozeného (a tím možnost uplatnění nároku na náhradu škody) nemá rovněž zdravotní pojišťovna jmenované poškozené (konkrétně Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky), a to v důsledku úhrady nákladů léčení poškozené Mgr. K. V. Tento závěr je ale podmíněn zjištěním, že tato zdravotní pojišťovna již tuto úhradu alespoň z části realizovala. Zdravotní pojišťovna totiž může v trestním řízení vedeném pro trestný čin, jímž bylo ublíženo na zdraví, vykonávat práva poškozeného (§43 odst. 1 tr. ř.) a uplatňovat nárok na náhradu škody (§43 odst. 2 tr. ř.) teprve tehdy, jestliže alespoň zčásti uhradila náklady léčení poškozeného (srov. rozhodnutí č. 25/1998/I. Sb. rozh. tr.). Uvedené zjištění však dosud v dané věci nebylo učiněno.
Soudy nižších stupňů se dopustily i dalšího pochybení. Podle §307 odst. 3 tr. ř. se obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. Uložení této povinnosti není fakultativní, nýbrž obligatorní (srov. argument pojmem „uloží“ ). Soud prvního stupně však toto ustanovení nerespektoval (do výroku svého usnesení nezahrnul uložení povinnosti obviněné, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradila), a odvolací soud tuto vadu nenapravil.
Poslední podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř. je, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující . Splnění této podmínky vyžaduje individuální posouzení, přičemž je třeba mít na zřeteli všechny konkrétní okolnosti případu, a to jak ve vztahu k trestnému činu, jehož se má rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání týkat, tak ve vztahu k obviněnému jako předpokládanému pachateli tohoto trestného činu.
Při hodnocení osoby obviněného je třeba zvažovat pozitivní i negativní stránky a projevy jeho osoby, tak jak vyplývají z jeho chování ve společnosti – především v místě bydliště, na veřejnosti, příp. v zaměstnání. Za tím účelem je zapotřebí vyžádat aktuální opis evidence Rejstříku trestů, zprávy příslušných orgánů (například u dopravních nehod, jak tomu bylo i v posuzované věci, výpis z evidenční karty řidiče), pečlivě je nutné posoudit a přihlédnout i k jeho osobním, majetkovým, rodinným a sociálním poměrům.
Okolnosti případu představují takové skutečnosti, které se nevztahují k osobě obviněného jako pachatele trestného činu, ale charakterizují spáchaný trestný čin samotný a jeho společenskou škodlivost. Tyto okolnosti mohou být vyjádřeny zejména konkrétním způsobem provedení trestného činu, jeho následky, mírou zavinění obviněného, jeho pohnutkou, prostředím a situací, za nichž k činu došlo, apod. Při úvaze o tom, zda určitá okolnost nevylučuje podmíněné zastavení trestního stíhání, se nelze omezit jen na izolované hodnocení této okolnosti, ale je třeba zabývat se jí v souvislosti se všemi ostatními okolnostmi charakterizujícími skutek a osobu obviněného, aniž by byly některé z nich zdůrazňovány na úkor jiných.
Oba soudy nižších stupňů se otázkou splnění této podmínky příliš důsledně nezabývaly, a přestože nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání nesplnění této podmínky nenamítal, Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat, že rovněž tato zákonná podmínka musí být bezezbytku splněna.
Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že požadavek na eventuelní splnění podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání uvedené v ustanovení §307 odst. 1 písm. c) tr. ř. (tj. aby obviněný vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání ) nepřicházel v úvahu, neboť v dané věci k takové situaci nedošlo.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že usnesení soudu druhého stupně, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost příslušného státního zástupce, jakož i jemu předcházející (shora citované) usnesení soudu prvého stupně, spočívají v nesprávné aplikaci ustanovení §307 odst. 1, 3 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání. K takovému postupu nebyly bezezbytku splněny všechny kumulativně vymezené zákonné podmínky, jak mu oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek nejvyššího státního zástupce. Proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 261/2011, tak usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 T 45/2011. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadených usnesení se tak trestní věc obviněné vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně. Jeho povinností proto bude, aby se věcí ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu pečlivě zabýval a učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za správné, zákonné i spravedlivé.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. února 2012
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý