ECLI:CZ:NS:2012:6.TZ.50.2012.3
6 Tz 50/2012-I.-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. S. , proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 1 T 134/2010, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 1 T 134/2010, byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v době od 1. 5. 2010 do 16. 5. 2010 v O. na blíže nezjištěných místech poškodil pomalováním černým fixem 31 ks reklamních polepů s předvolební tematikou politických stran ODS a KDU-ČSL, které byly umístěny na autobusech DPMO a. s., a takto způsobil ODS, se sídlem Praha 1, Janský Vršek 13, škodu poškozením ve výši 15.667,- Kč a p. M. B. škodu ve výši 1.400,- Kč.“ Za tento přečin byl odsouzen podle §228 odst. 2 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo omezující opatření, aby uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Občanské demokratické straně na náhradě škody částku ve výši 15.667,- Kč.
Odvolání proti tomuto rozsudku nebylo podáno, takže rozsudek nabyl právní moci dne 16. 6. 2011.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 1 T 134/2010, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona nejprve odcitoval dikci ustanovení čl. 17 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), §12 odst. 2 a §228 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i §30 odst. 1 tr. ř. Následně shledal, že z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že čin obviněného byl motivován jeho politickým přesvědčením (viz způsob provedení činu a vyjádření obviněného v průběhu trestního procesu). Uvedl, že ze zásady legální licence (čl. 2 odst. 3 Listiny) vyplývá, že každý může využívat svých ústavně zaručených práv, pokud tím nezasahuje do práv a svobod jiného subjektu. Jelikož lidské jednání může mít různorodé následky, dochází v praxi ke vzájemné kolizi základních práv a svobod. Je potom na orgánu právo aplikujícím, aby v konkrétní věci určil, v jaké míře musí ten který subjekt strpět výkon práva jiného. Připomněl, že nalézací soud konstatoval, že forma protestu obviněného je z hlediska trestněprávní odpovědnosti nepřijatelná, resp. že jeho pohnutka jej nezbavuje trestní odpovědnosti za poškození cizí věci. Podle názoru ministra spravedlnosti je však v daném případě třeba též zhodnotit, v jakém poměru se k sobě mají právo obviněného na svobodu projevu (byť uplatněné poněkud svérázným způsobem) a právo dotčených politických stran na ochranu majetku. Přitom vyjádřil přesvědčení, že pokud by byl proveden test proporcionality, a to zejména jeho část posuzující zasažené zájmy a použité prostředky, nevyznívá tak jednoznačně v neprospěch obviněného.
Dále poznamenal, že Evropský soud pro lidská práva běžně aplikuje princip diferencované rovnosti, zabývá-li se kolizí dvou základních práv. Např. z rozsudků Lingens proti Rakousku (1986), Castells proti Španělsku (1992) a Oberschlick proti Rakousku (1997) se podává, že hranice práva politicky činné osoby na ochranu osobnosti je nutno posuzovat s přihlédnutím k protichůdně působícímu právu veřejnosti na svobodu projevu a na informace. Ač platí rovnost občanů v právech a povinnostech, veřejně aktivní osoba musí strpět výraznější zásah do sféry svých práv než běžný jednotlivec. Evropský soud pro lidská práva se tak při posuzování případů urážky politické osoby řídí dvojím standardem; jeden standard platí pro osoby, jež se politického života přímo neúčastní, druhý, podstatně nižší, pak platí pro politiky a další veřejně činné osoby. Důvod pro nižší stupeň ochrany veřejně činných osob spočívá v tom, že je tím veřejnosti umožněno formovat své názory a postoje k „myšlenkám politických lídrů“. Podle mínění Evropského soudu pro lidská práva znamená otevřená diskuse politických témat též nutnost akceptace myšlenek, které „jsou urážející, které šokují nebo znepokojují“. Ministr spravedlnosti upozornil, že v posledně citovaném případu Evropský soud pro lidská práva odmítl argument národních soudů, že slovo „idiot“ je samo o sobě urážkou, bez ohledu na kontext, v němž bylo proneseno.
Poté seznal, že nejinak by tomu mohlo být i v posuzované věci, kdy se určité jednání, kterým běžný občan realizoval svobodu projevu, dostalo do rozporu se zájmem na ochranu majetku politické strany. Je totiž zásadní rozdíl v jednání pachatele, který bez předchozího podnětu pomaluje či postříká fasádu soukromého domu nebo i veřejně prospěšné zařízení v úmyslu poškození cizí věci a který pomaluje vyvěšenou politickou agitaci nacházející se ve veřejném prostoru. Ve druhém případě jde o reakci vyvolanou politicky zaměřeným podnětem, který se obrací k veřejnosti. Tato reakce představuje vyjádření názoru občana na politický podnět a je tak otázkou, zda by neměla být chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu, bez ohledu na jeho obsahovou či myšlenkovou kvalitu. Motivem, úmyslem i obsahem jednání obviněného bylo podle všeho vyjádření názoru na politickou propagaci, nikoli primárně poškození cizí věci (byť nelze popřít, že i k poškození cizí věci objektivně došlo, ovšem nikoli v rovině trestněprávní). Ministr spravedlnosti podotkl, že v demokratické společnosti by neměla být veřejná komunikace zcela jednosměrná a občané by neměli být v roli pasivních recipientů slepě přijímajících heslovitá sdělení politických stran, kterým jsou denně vystaveni ve veřejném prostoru. Veřejná komunikace by měla u občanů vzbuzovat diskuzi. Akcentoval, že jestliže politická strana oslovuje občany (přirozeným) sebepropagačním způsobem, kdy de facto pro sebe „kolonizuje“ velkou část veřejného prostoru, musí počítat s tím, že část propagačních tiskovin bude znehodnocena. Ostatně, projevy nesouhlasu či naopak souhlasu jsou ve svobodné společnosti předvídatelné, stejně jako bezprostřední forma těchto projevů, a proto je otázkou, zda by ochrana majetkových zájmů politické strany v řádu škody nikoli malé v takovém případě neměla ustoupit ochraně tak zásadní hodnoty z hlediska demokratického řádu naší společnosti, jakou svoboda politického projevu nepochybně je. K tomu doplnil, že svoboda slova není podmíněna zapojením se do činnosti určité politické strany či hnutí a po běžném občanovi taktéž nelze požadovat, aby si pro vyjádření svého názoru na určitý politický podnět pronajal svou vlastní reklamní plochu, když ta je nutně rozsahem omezena. Řadoví občané tedy nepochybně nemají ke svému politickému projevu k dispozici srovnatelně účinné prostředky jako parlamentní politické strany.
Následně konstatoval, že z výše uvedeného přímo nevyplývá absence protiprávnosti činu obviněného, nýbrž závěr, že trestní represe by nemusela být v daném případě v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobody poškozených subjektů. Obviněný svým činem účinně neohrozil ani nenarušil volnou soutěž politických stran, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví ani mravnosti.
Ministr spravedlnosti zdůraznil, že objektem trestného činu poškození cizí věci ve smyslu §228 tr. zákoníku je zájem na ochraně majetku, druhotně pak i zájem na estetické hodnotě věci či na ochraně kulturního dědictví, životního prostředí apod. (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. P l . ÚS 4/03). Podle něho je třeba vyřešit otázku, zda obviněný zásahem do majetkových práv mohl spáchat protiprávní čin natolik společensky škodlivý, že přesahoval spodní hranici trestního bezpráví. Uvedl, že problematičnost trestního postihu by v daném případě mohla spočívat právě v charakteru hmotného předmětu útoku. Orgány činné v trestním řízení vycházely z toho, že poškozenou věcí je plakát, tedy médium, na němž je zachycena určitá informace. Ve skutečnosti však byla poškozena pověst určité politické strany a snížen či zpochybněn význam a věrohodnost prezentovaných sdělení či osob. Plakát je předmět svého druhu, jehož podstata spočívá v jeho hodnotě symbolické a informační. Je-li pozměněn, dostává se obsah sdělení do zcela jiného kontextu a získá jiné vyznění. Z pořízené fotodokumentace vyplývá, že obsah reklamního sdělení byl i nadále čitelný a pro každého pozorovatele odlišitelný od projevů obviněného; nemohlo tedy dojít k záměně obsahu sdělení v očích adresátů. Politické straně však v daném případě vznikla nehmotná (imateriální) újma. Ministr spravedlnosti shledal, že ztotožnění nosiče informace s touto informací by mohlo být nedostatkem zvolené právní kvalifikace a na základě tohoto ztotožnění právě mohlo dojít k nepochopení podstaty jednání obviněného. Lze si totiž představit situaci, že pachatel doplní na reklamní plakát určité politické strany jednoznačně pochvalný komentář či grafický prvek, kterým se přihlásí k oné straně či vyzve spoluobčany, aby tuto stranu volili apod. V takovém případě je něčí politická propagace autenticky zhodnocena, ovšem viděno pohledem nalézacího soudu by i zde muselo jít o trestný čin ve smyslu §228 odst. 2 tr. zákoníku, nevyžadující formální zjištění škody. Takovýto závěr označil za problematický. V praxi můžeme zaznamenat případy, kdy poškození či úplné odstranění plakátu určitého politika či politické strany bylo posouzeno „jen“ jako kárné provinění, nikoli jako trestný čin. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 10 Zp 2/2011. Přitom zhodnotil, že rovněž v daném případě zcela jistě postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, než podle zákona trestního, který má působit jako ultima ratio nejen ve vztahu k zákonodárci, ale též ve vztahu k orgánu právo nalézajícímu. Poškozené politické strany se mohly v řízení občanskoprávním domáhat náhrady nemateriální újmy i hmotné škody. Dopravní podnik města Olomouce jakožto zaměstnavatel obviněného měl a mohl vyvodit z jeho jednání sankční důsledky podle pracovněprávních předpisů, neboť nepochybně šlo o hrubé porušení pracovní kázně, k němuž se obviněný doznal. V rovině veřejnoprávní mohlo být předmětné jednání posouzeno např. jako přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v aktuálním znění, což by lépe vystihovalo specifickou povahu jeho jednání, kdy na rozdíl od typických projevů výtržnictví a vandalismu svým činem vyjadřoval nesouhlas s politickou agitací.
V neposlední řadě ministr spravedlnosti argumentoval, že rozhodnutí trestní justice mají ve společnosti posilovat důvěru v právo a spravedlnost a že odsouzení a potrestání obviněného v tomto konkrétním případě je u značné části veřejnosti vnímáno jako nespravedlivé, proto i působení daného rozhodnutí na právní povědomí občanů je vlastně zcela opačné, než by odpovídalo generálně-preventivnímu účelu trestního řízení a trestní sankce. Dále namítl, že uložený druh trestu je v daném případě ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Konstatoval, že politický motiv propůjčuje činu zvláštní povahu. Zdůraznil, že trestní politika v těchto případech důvodně odmítá výchovný účel trestu, neboť převýchova pachatele by zde nutně znamenala jeho indoktrinaci neboli násilnou změnu jeho vnitřního přesvědčení. Neúčelnost uložení „výchovného“ trestu obecně prospěšných prací spočívá v tom, že obviněný stěží může být „napraven“ při svém upřímném přesvědčení, že jednal správně. Zároveň mu soud nemůže legitimně jeho přesvědčení vyvracet. Jde tedy o zcela neúčelnou represi. Ze spisu navíc nevyplývá, že by nalézací soud při ukládání zmíněného druhu trestu přihlédl též ke stanovisku obviněného, jak bylo jeho povinností podle §64 tr. zákoníku. Přitom ze spisového materiálu se podává, že stanovisko obviněného bylo jednoznačně negativní. V takovém případě neměl být předmětný druh trestu ukládán.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že samosoudkyně ve věci provádějící procesní úkony posuzovala svou případnou podjatost k věci z pohledu svého subjektivního přesvědčení, přičemž dal Nejvyššímu soudu na zvážení, zda by v daném případě nemělo být na případnou podjatost samosoudkyně nahlíženo tzv. objektivním kritériem, kdy musí být vyloučeny oprávněné a rozumné pochybnosti o nestrannosti (nepodjatosti) samosoudkyně. Jinak řečeno, viděno v intencích výše uvedeného objektivního kritéria, není podstatné, zda soudní osoba skutečně je či není podjatá – to ostatně vyplývá jedině ze svědomí soudce – ale je rozhodující, zda průměrně inteligentní občan může na základě poměru soudce k věci získat pochybnost, zda je schopen nestranně rozhodovat, resp. zda po něm společnost v daném případě může spravedlivě požadovat, aby odhlédl od svých osobních pocitů a rozhodoval objektivně.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud jednak zvážil, zda nejsou splněny podmínky pro přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §275 odst. 4 tr. ř., jednak podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 1 T 134/2010, a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních čl. 17 odst. 2 Listiny, §12 odst. 2 tr. zákoníku k §228 odst. 2 tr. zákoníku a §30 odst. 1 tr. ř., podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a současně zrušil i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
K této stížnosti pro porušení zákona se vyjádřili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a obviněný.
Státní zástupce v prvé řadě konstatoval, že o naplnění formální stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku obviněným v posuzované věci není pochyb, jelikož obviněný tím, že pomaloval lihovým fixem reklamní plochy, které tím zničil a jež byly ve vztahu k němu věci cizí, naplnil zákonné znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný tyto skutečnosti doznával, uvedl však na svoji obhajobu, že nemá za to, že se jednalo o cizí věc, když fakticky si tyto reklamní plakáty občané zaplatili formou daní. Je odpůrcem současného elitářského systému a činem chtěl vyjádřit svůj občanský názor na politickou situaci. Činu nelitoval, ale považoval jej za správný, učiněný v souladu s vnitřními hodnotami, které považuje za správnější a vyšší než zákon. Obdobné argumenty obviněný uváděl i k otázce svého chování v budoucnu, kdy naprosto vyloučil, že je vůbec možné ho napravit, a dále i k případnému podmíněnému zastavení jeho trestního stíhání a i k uložení jakéhokoliv trestu, kdy po řádném poučení při jednání soudu i po konzultaci s úředníkem probační a mediační služby ani s jedním nesouhlasil. To ostatně manifestoval, když odmítl vykonat nařízený trest obecně prospěšných prací, kategoricky odmítl i případné uložení trestu domácího vězení a poté záměrně nenastoupil do přeměněného trestu odnětí svobody.
K uvedenému státní zástupce dodal, že byť tyto okolnosti nejsou znakem trestného činu, považuje za nutné na ně poukázat k dokreslení všech okolností případu a osoby pachatele.
Dále uvedl, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti předně akcentuje, že obviněný jednal v souladu se svým politickým přesvědčením, které byl oprávněn veřejně prezentovat. Sice tím došlo k zásahu do práv jiných subjektů a tím i střetu práva obviněného na svobodu projevu s právem dotčených politických stran na ochranu majetku, avšak při porovnání obou, listinou zakotvených práv s ohledem na zásadu proporcionality, nevyznívá věc jednoznačně v neprospěch obviněného. V této souvislosti je poukazováno na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v nichž jsou řešeny otázky slovních útoků na politicky činné osoby, se závěrem, že pro tyto osoby v případě urážky platí nižší standard. Lapidárně řečeno, politicky činná osoba je povinna snést vyšší míru slovního útoku na svoji osobu, než jiný občan.
S tímto závěrem lze plně souhlasit, pokud se týká slovních útoků na politicky činné osoby, i když i v těchto případech si lze představit případy, kdy slovní útoky budou takového charakteru, že není vyloučen jejich případný trestní postih. Není tedy možné postihnout v běžných případech občany za slovní útoky na politicky činné osoby a i v případě, kdy by došlo překročení „obecné“ míry pro verbální trestné činy, bylo by na místě uvažovat o aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V daných souvislostech státní zástupce připomněl smysl citovaného ustanovení, jak vyplývá z relevantní pasáže důvodové zprávy k novému trestnímu zákoníku. V té je mj. uvedeno, že „Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků “hrubé neslušnosti” a “výtržnosti” u trestného činu výtržnictví podle §358 a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle §47 a §48 přestupkového zákona). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy, což je reakcí na opakovaně vyslovovanou obavu, že by formální pojetí mohlo vést k přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, které jsou dnes odloženy ještě před zahájením trestního řízení, což by se přirozeně dříve či později nepříznivě projevilo i v nákladech státu.“
Státní zástupce však shledal nutným zdůraznit, že všechny shora uvedené úvahy je možno vztáhnout jen na případy, kdy občan vyjadřuje své politické názory toliko verbálně a v rámci svého vyjádření se dopustí jednání, které by bylo možno posoudit podle trestního zákoníku. Každý člověk zastává politické názory, se kterými se další lidé neztotožňují. Logickým důsledkem těchto názorových rozporů mohou být ostré spory, které mohou vyvrcholit slovními útoky na jiné občany a samozřejmě též politiky, kteří takové odlišné politické názory prezentují a jsou jejich nositeli.
Naproti tomu však podle jeho mínění není možné připustit, aby politické názory, ať jsou již výrazem té či oné politické doktríny, našly své vyjádření v jiných než slovních projevech a sklouzly na útoky vůči majetku - jako v daném případě - či dokonce tělesné integritě osob s jinými politickými názory.
Právě útok obviněného již výrazným způsobem zasáhl do majetkových práv, tedy práv, která jsou hájena Listinou, jiných osob sdružených v politické straně. Nelze si představit, že takové jednání by mohlo být tolerováno, přičemž za výraz tolerance by státní zástupce považoval vyhovění stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem. V takovém případě by byl dán signál k vedení politického boje nejen „slovem“ ale i „činy“.
Jak již bylo uvedeno, v této věci bylo jednání obviněného po právní stránce kvalifikováno jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný pomalováním reklamních polepů, umístěných na autobusech DPMO a.s., s volební tematikou politických stran ODS a KDU-ČSL, černým fixem tyto polepy, které mají povahu věci, znehodnotil a způsobil škodu ve výši, kterou jistě nelze považovat za bagatelní.
Proto zákonodárce proti jednáním tohoto typu zařadil i do trestního zákoníku tuto zvláštní skutkovou podstatu přečinu, kterou ostatně obsahoval i trestní zákon účinný do 31. 12. 2009, neboť byl shledán zájem společnosti na ochraně majetku před projevy vandalismu, kterým bezesporu je i počínání obviněného v projednávané trestní věci, pro něž byla zcela důvodně a opodstatněně vyvozena trestní odpovědnost. Výše uvedené rozhodnutí je tedy plně souladné se zákonem, přičemž nebylo na místě ani uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“, neboť jednání obviněného je nutno s přihlédnutím k okolnostem případu i k jeho osobě pokládat za čin společensky škodlivý. Proto se odpovědnost podle jiného právního předpisu - v daném případě coby přestupkového deliktu proti majetku - neuplatní, neboť s ohledem na posouzení protiprávního jednání obviněného jako trestného činu (příslušného přečinu) vyvození jen takové odpovědnosti nepostačuje.
V dané věci bylo možné pouze uvažovat o možnosti tzv. odklonu, přičemž soud učinil všechny potřebné kroky k tomu, aby nemusel uplatňovat trestní represi, což však obviněný svým přístupem k projednávané věci znemožnil. V konkrétním případě zvolený druh trestu i jeho výměra odpovídají zákonným kritériím pro ukládání trestů, přičemž konkrétně uložená trestní sankce - trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin - dostatečně postihuje předmětné trestné jednání obviněného, tedy je zcela přiměřená jak v rámci individuální prevence, tak i prevence generální. Měla by pomoci od takové trestné činnosti odradit nejen obviněného, ač opakovaně učinil proklamaci, že jeho náprava možná není s tím, že bude-li cítit niternou potřebu se k čemukoli vyjádřit, poslechne své svědomí, tak i další potencionální pachatele.
Nelze totiž připustit, aby - ať už to obviněný mínil vážně či nikoli - pod legendou vyjádření svého niterného pocitu, který bude kdykoli opakovat, způsobem v předmětném trestním řízení řešeným, se projevoval nekulturně, nespolečensky, nekultivovaně, a jak bylo shledáno, trestnou činností vyjadřoval své osobní pocity a názory a v této souvislosti poškozoval cizí majetek.
Státní zástupce rovněž vyjádřil nesouhlas s názory uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, že došlo toliko k poškození plakátů a jejich podstata, tedy předvolební agitace, nebyla narušena. Každá politická strana se snaží v předvolební kampani „propagovat“ své názory a politické záměry různou formou, ať již rozhovory s potencionálními voliči, prezentováním v elektronických i tištěných médiích a též reklamními letáky či plakáty. Podstatou těchto reklamních sdělení je prezentace vlastního programu a snaha o přesvědčení voliče, aby jí ve volbách poskytl vlastní hlas. Pokud dojde k hanlivému „upravení“ takového volebního plakátu je podstata reklamního sdělení zcela eliminována a právě naopak může působit kontraproduktivně a dojde nejen k imateriální újmě politické strany, ale přímo i k újmě materiální spočívající ve znehodnocení finančních prostředků vynaložených na výrobu předmětného reklamního nosiče.
Státní zástupce uzavřel, že z postoje obviněného, který vůbec nepřipouští, že svým jednáním poškodil cizí majetek, i z jeho chování po činu, nemá za to, že by v popředí zájmů budoucího jednání obviněného nemohly být jiné věci cizí, např. reklamně potištěné automobily, anebo sídla společností či politických stran, s nimiž nebudou vnitřní hodnoty obviněného v souladu. Má tedy za to, že názory obviněným publikované vybočily z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti a jeho jednání se již ocitlo mimo meze ústavní ochrany.
Dále uvedl, že stížnosti pro porušení zákona nelze přisvědčit ani v tom směru, že v dané trestní věci byla napadaná rozhodnutí - tedy rozsudek ze dne 13. 5. 2011 a usnesení ze dnů 5. 1. 2012 a 13. 2. 2012, učiněna podjatou samosoudkyní, a to JUDr. Markétou Langerovou, která by z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci byla vyloučena. K otázce důvodu vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení dodal, že za situace, kdy obviněný byl v průběhu řízení před soudem opakovaně poučován a dotazován a na to obviněný výslovně uvedl, že soudkyni nepovažuje za podjatou a nebude toto namítat, přičemž ani proti usnesení podle §31 odst. 1 tr. ř. ze dne 5. 1. 2012 nepodal opravný prostředek, nelze mít, s ohledem na obsah spisu, opodstatněnou pochybnost o tom, že jmenovaná soudkyně byla schopna ve věci nestranně rozhodovat.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona směřující proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 1 T 134/2010, jako nedůvodnou zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný ve svém vyjádření především uvedl, že text stížnosti pro porušení zákona je dobrý, srozumitelný a nemá problém se s ním ztotožnit.
Následně rozvedl, že motivací k pomalování reklam politických stran pro něho bylo znechucení z dlouhodobého sledování politické scény, jednání politiků a medializovaných korupčních kauz. S nelibostí dlouhodobě vnímal i polistopadový vývoj v zemi, rozkrádání společného majetku, zotročování lidí - dnes lidských zdrojů - ve jménu trhu, konkurenceschopnosti, produktivity. Politici napříč politickým spektrem mají podle jeho mínění na tomto stavu podíl a profitují z něj. Zejména pohled na vyumělkovaný obraz politiků na reklamních polepech, vysmívající se tváře a prázdná hesla, jej popouzely natolik, že uvažoval, že odmítne s takovouto reklamou vylepenou na boku svěřeného autobusu jezdit a požádá o jeho výměnu. Nakonec se ale rozhodl zakoupit lihové fixy a dokresloval politikům tykadla a připisoval různá hesla.
Dále uvedl, že jeho původním záměrem nebylo provést čin veřejně a následně se k němu přiznat. Při prvním vyšetřování Policií ČR tedy zapíral, později tohoto přístupu litoval. Při pozdějším znovuobnovení vyšetřování proto zaslal Policii ČR své doznání k činu, které později opakovaně potvrdil. Již před líčením u soudu věděl, že jej bude soudit paní Markéta Langerová, manželka Ivana Langera, významného představitele ODS. Vzhledem ke skutečnosti, že mimo jiných i Ivan Langer byl jeho činem přímo zasažen, a vzhledem k faktu, že ve volbách následně neuspěl, přítomnost paní Langerové u soudu považoval za krajně nevhodnou a podivoval se, že neměla dost soudnosti se sama vyloučit. U soudu a později i v médiích se vyjádřil, že paní Langerovou osobně za podjatou nepovažuje. Toto vyjádření bylo chybné, paní Langerová je v této kauze z principu podjatá, takto to od začátku vnímal, zvolil ovšem jistou taktiku, v jejímž rámci nehodlal námitku podjatosti oficiálně vznést. Zvolená taktika je i důvodem, proč nevyužil žádných opravných prostředků. Věděl, že přítomnost paní Langerové udělá z kauzy mediální frašku a vnímal to i jako pokračování svého protestu novými prostředky.
U soudu vypovídal v souladu se svým předchozím vyjádřením učiněným na policii, načež i soud v písemném vyhotovení rozsudku shledal, že jeho motivace k činu byla dostatečně objasněna. Přesto však soudkyně upřednostnila ochranu majetku před svobodou slova a svobodným vyjádřením politického názoru. Byl uznán vinným, musel uhradit ODS 15.667,- Kč, což především s ohledem na možnost ohrožení exekucí udělal. Krom peněžní náhrady mu soud rovněž nařídil vykonat 100 hodin obecně prospěšných prací, což po zralé úvaze odmítl, neboť obzvlášť tuto část rozsudku vnímal jako pokus státu o jeho nápravu, jejíž potřebu a možnost již u soudu jednoznačně odmítl. Tímto postupem rovněž hodlal paní soudkyni konfrontovat s jejím - podle něho špatným - rozsudkem. Paní Langerová se měla vyloučit nejen z důvodu zjevného střetu zájmů, který mohl ovlivnit její rozhodování, ale i kvůli hrozbě, že tohoto stavu bude demonstrativně využito, tak jak to on učinil.
Obviněný dodal, že mu byla jedním podnikatelem nabídnuta možnost odpracovat si nařízené obecně prospěšné práce v jím řízené organizaci naoko, bez práce, což odmítl. Později odmítl i možnost domácího vězení, kterou mu nabídl soud. Zdůvodnění bylo stále stejné – nic špatného neudělal, není důvod jej nějak omezovat na svobodě a snažit se o jeho nápravu, kterou nepotřebuje a odmítá. V této fázi kauzy si byl velmi dobře vědom, že soud nebude mít na vybranou a bude jej muset poslat do vězení, a tak se i stalo. Byla to pro něho přijatelná forma protestu, kterou chtěl vytrestat především ODS s jejím nestoudným požadavkem na odškodnění. Záměrně provokoval a následně zvolil pasivní odpor, vše bylo pokračováním protestu s motivací uvedenou výše. Výzvu k nástupu trestu se rozhodl neuposlechnout. Důvod k tomuto kroku byl stále stejný – neudělal nic špatného, do vězení nepatřil a nápravu nepotřeboval.
Obviněný ještě poznamenal, že mohl vyjádřit protest i jiným způsobem, přesto považuje svůj přístup za jeden z možných a ospravedlnitelných, především pak ale vyhovoval jeho naturelu. Nevnímá kreslení po reklamách jako něco zcela běžného, normálního, stejně tak svůj přístup k soudnímu řízení. Ovšem v kontextu událostí, které jej k jednání motivovaly, je přesvědčen, že postupoval přiměřeně. Právě toto považuje za stěžejní přiměřenost jednání vzhledem k okolnostem, nikoliv posuzování činu odděleně. Reklamy politických stran v předvolebním období zaplavují naše prostředí, nelze je přehlédnout či zcela ignorovat, pro mnohé jsou obtěžující, směšné, slibující nemožné, manipulativní či lživé. Skýtají zajímavou možnost se k politickému dění vyjádřit, komunikovat touto formou s politiky, zvláště pokud nová hesla a sliby jasně kontrastují s jejich reálným jednáním. Hodnota politických reklam je pochybná, zvláště ta morální, strany si je pořizují mj. i z příspěvků daňových poplatníků a je zde podezření, že i z různých „odkloněných“ korupčních peněz. Vzhledem k politickému dění po posledních sněmovních volbách, ke všem medializovaným a nedořešeným korupčním kauzám, vzhledem k předvolebnímu slibu premiéra Nečase, že nebude tolerovat korupci ve vládě, ani v ODS, cítí oprávnění se i v budoucnu nějakým způsobem, který uzná za vhodný a přiměřený, vyjádřit.
V závěru svého vyjádření obviněný shrnul, že reagoval svým činem na politické dění. Vyvstává zde otázka, zdali má občan znechucený politickým děním právo vyjádřit se třeba i dosti nekonformním, svérázným způsobem, otázka, kam až sahá svoboda slova a politického vyjádření. Byl by ale pochopitelně rád, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo ve prospěch zmíněných svobod a legitimizovalo i nekonformní způsoby vyjádření, zvláště pokud si okolnosti – mediální obraz politické scény – o takovéto vyjádření přímo říkají.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podanou stížností pro porušení zákona je v podstatě namítáno, že v daném případě nebyla dostatečně respektována ustanovení Listiny o svobodě projevu a právu vyhledávat a šířit informace, dále došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i procesních ustanovení o vyloučení soudce pro podjatost.
Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou.
Objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo. Ustanovení §228 tr. zákoníku přitom chrání nejen neporušenost cizí věci, ale i její použitelnost. Předmětem ochrany jsou v tomto případě i nemateriální hodnoty, např. estetické hodnoty objektů, kulturní statky apod.
Naplněnost znaků objektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku shledal Okresní soud v Olomouci v tom, že obviněný „poškodil cizí věc tím, že ji pomaloval jinou látkou“. Důvodnost jejich užití plyne z následujících skutečností:
Věcí se obecně rozumí ovladatelný hmotný předmět, který slouží potřebám lidí (má užitnou hodnotu), a který je proto předmětem vlastnictví. V souvislosti se skutkovou podstatou podle §228 odst. 2 tr. zákoníku pak půjde zejména o dům, budovu, jinou stavbu, dopravní prostředek apod. Útok může směřovat především na vnější povrch uvedených věcí, ale též na jejich interiér, např. vnitřní zdi budov, prostory pro cestující v dopravních prostředcích apod. V souvislosti s předmětnou trestní věcí obviněného je nezbytné uvést, že podstata trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nespočívá v hodnotovém vyjádření poškození cizí věci, jak by mohlo mj. také vyplývat z podané stížnosti pro porušení zákona, ale je dána již pouhým postříkáním, pomalováním či popsáním cizí věci (viz výklad shora). Hodnota věci, která byla předmětem útoku, nemá žádný právní význam pro kvalifikaci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku; musí však být alespoň taková, aby mohlo dojít k jejímu poškození, tj. ke znehodnocení dosahujícímu potřebné závažnosti.
Cizí věcí je potom věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu.
Jednání pachatele zde spočívá v tom, že poškodí cizí věc. Poškozením se rozumí snížení hodnoty věci buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). K poškození věci může dojít v důsledku aktivního jednání pachatele nebo v důsledku jeho opomenutí, a to obdobnými způsoby jako zničení, ale s méně závažnými následky pro další existenci dotčené věci. Poškození bude v případě podle §228 odst. 2 tr. zákoníku spočívat především v narušení povrchu nebo vzhledu věci, a tím i ve snížení funkčnosti nebo estetické hodnoty povrchu věci nebo i celé věci. Nezáleží na tom, do jaké míry jde o proces nezvratný, resp. zda je výsledek postříkání, pomalování nebo popsaní odstranitelný, či nikoli (to může mít případný vliv na stupeň a rozsah poškození a tím i na povahu a závažnost činu).
K poškození musí dojít postříkáním, pomalováním nebo popsáním cizí věci. Jde o alternativně stanovené způsoby, proto postačí poškození kterýmkoli z nich a mohou se uplatnit i vedle sebe. K postříkání, pomalování nebo popsání musí dojít za použití barvy nebo jiné látky, která je uvedenými způsoby nanášena na povrch věci. Pokud jde o barvu, nerozhoduje její chemické složení, odstín apod., ani to, zda je nanášena štětcem, válečkem apod., či zda šlo o barvu ve spreji. Jiná látka než barva musí být způsobilá poškodit cizí věc některou z uvedených forem, a to např. i tím, že naruší její barevný povrch nebo funkčnost tohoto povrchu (rozpouštědlo, žíravina, saze, znečištěná voda apod.).
Přestože se vyžaduje, aby došlo k poškození cizí věci ve smyslu uvedeném výše, není způsobení škody v určité výši zákonným znakem trestného činu podle §228 odst. 2 tr. zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2068 - 2072).
V kontextu těchto obecných východisek je zjevné, že obviněný naplnil znaky objektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku.
Ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku je pro naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu nezbytné zavinění pachatele ve formě úmyslu. I tato podmínka byla v případě posuzovaném splněna, neboť úmyslná forma zavinění vyplynula již ze způsobu provedení činu obviněným, jak byl zjištěn.
Tato konstatování ústí do závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že svého činu se dopustil za účinnosti zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož ustanovení bylo o jeho vině trestným činem rozhodnuto. Tento zákon, který zavedl formální pojetí trestného činu (viz jeho §13), nepodmiňuje závěr o trestní odpovědnosti pachatele, na rozdíl od trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, zjištěním o nezbytném (minimálním) stupni společenské nebezpečnosti, neboť závěr o trestní odpovědnosti jedince váže „toliko“ na zjištění o naplnění zákonných znaků toho kterého trestného činu, jak je vymezen v jeho zvláštní části. Nová koncepce trestního zákoníku má za cíl dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti [„k dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti je nová kodifikace založená na formálním pojetí (definici) trestného činu, což bylo vedeno snahou o zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona a k posílení rovnosti všech lidí před zákonem ... k přesnějšímu vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů (aniž by tyto skutkové podstaty byly kasuistické), neboť neumožňuje ponechat řešení vágních nebo širokých zákonných problémů na judikatuře soudů“ (viz Šámal, P. a kol Trestní zákoník I. §1 až 139, Komentář, 1. Vydání. Praha: C. H. BECK, 2010, s. 100-101], což musí v rozhodovací praxi soudu nalézt svého výrazu v tom, že z hlediska rozhodování o vině může hodnotit jen ty skutkové okolnosti, které mají přímý dopad ve znacích skutkové podstaty příslušného trestného činu. Jinými slovy řečeno, v rovině viny nelze ať již v neprospěch, či naopak ve prospěch pachatele přihlížet ke skutečnostem, které nejsou znaky trestného činu, neboť ty lze zohledňovat jen v rámci okolností přitěžujících či polehčujících při úvahách o právním následku trestní odpovědnosti. Jiný přístup by byl v rozporu s koncepcí trestního zákoníku a ve svých důsledcích by znamenal porušování principu rovnosti všech lidí před zákonem. V soudní praxi dodržení tohoto požadavku znamená, že soud při svém rozhodování nemůže podléhat momentálním tlakům a náladám veřejného mínění, neboť při dodržení principu legality musí o vině obviněného rozhodnout jen v rámci zohlednění okolností, které jsou subsumovatelné pod zákonné znaky příslušného trestného činu.
Za situace, kdy bylo jednoznačně prokázáno a obviněným ani nebylo zpochybněno jednání, kterého se dopustil, tedy musí Nejvyšší soud opětovně konstatovat, že po formální stránce byly naplněny znaky trestného činu podle §228 odst. 2 tr. zákoníku.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Pokud jednáním obviněného došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu – přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku, pak jsou bezpředmětné další úvahy např. typu, že šlo pouze o plakáty, které neměly žádnou cenu, měly být placeny z peněz daňových poplatníků apod., neboť případnému vyslovení viny obviněného by mohlo zabránit pouze uplatnění principu subsidiarity trestní represe, jehož aplikaci v posuzované věci jako důvodnou spatřoval ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti.
Trestní zákoník ve svých ustanoveních pamatuje na situace, kdy protiprávní čin vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (je tudíž trestným činem), nicméně vzhledem k jeho menší závažnosti – škodlivosti lze aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a lze hovořit o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit z hlediska intenzity naplnění kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti je tak doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona zpochybnil právní závěr nalézacího soudu v tom smyslu, že výše popsaný zásah do majetkových práv politických stran ODS a KDU-ČSL lze mít za protiprávní čin natolik společensky škodlivý, že přesahoval spodní hranici trestního bezpráví. Přitom vznesl otázku, zda v předmětné trestní věci nebyla právu politických stran vlastnit majetek bezdůvodně dána přednost před právem obviněného na svobodu projevu.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob).
Jak již bylo uvedeno shora, společenskou škodlivost je vždy nezbytné posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, přičemž v tomto směru by měla být v relaci ke znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu hodnocena intenzita naplnění kriterií určujících povahu a závažnost trestného činu, tj. významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle (§39 odst. 2 tr. zákoníku), resp. toliko těch z nich, s nimiž počítá příslušná skutková podstata konkrétního trestného činu.
V daném případě jednání obviněného zjevně vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv).
Dále je nezbytné uvést, že stížnost pro porušení zákona se prostřednictvím pohnutky jednání obviněného snaží docílit uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Uváděnou pohnutku však nelze hodnotit jako okolnost, která by odůvodňovala závěr, že jednání obviněného z hlediska společenské škodlivosti se nachází pod dolní hranicí trestnosti jeho jednání. Tento závěr dovozuje Nejvyšší soud s ohledem na znění §12 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §13 odst. 1 tr. zákoníku (§39 odst. 2 tr. zákoníku), neboť uplatnění zásady subsidiarity trestní represe při formálním pojetí trestného činu a zásadě zákonnosti trestního práva, je možné jen v rámci posouzení konkrétní intenzity naplnění zákonných znaků dotčené skutkové podstaty (tj. uplatnění pohnutky v případě trestného činu, kde pohnutka není zákonným znakem, nelze hodnotit jako okolnost snižující společenskou škodlivost, neboť takové uplatnění by odporovalo formálnímu pojetí trestného činu).
Pokud by „ospravedlnění“ jednání obviněného mělo spočívat v tom, že z důvodu realizace svých politických představ, názorů a hodnotících kriterií by měl být upozaděn zájem na ochraně majetku (v daném případě politických subjektů), pak lze poukázat na to, že sám trestní zákoník takový postup v zásadě vylučuje, neboť pohnutku, včetně podobné té, která se projevila v jednání obviněného, upravuje jako znak kvalifikované skutkové podstaty upravené zněním §228 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, „spáchá-li takový čin na věci jiného pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání“. I tento poznatek vede Nejvyšší soud k závěru, že důvod uplatňovaný ministrem spravedlnosti v jeho opravném prostředku, který by měl vést k závěru o možnosti jiného, než soudního vyřízení věci, nelze z pohledu zásady subsidiarity trestního práva ve prospěch obviněného zohlednit požadovaným způsobem. Shora uvedené ustanovení zmiňuje Nejvyšší soud záměrně s ohledem na tu skutečnost, že dopad námitek vyslovených ve stížnosti pro porušení zákona mj. s odkazem na veřejné mínění pak dává posuzování jednání obviněného zcela jiný rozměr, neboť sám zákonodárce v trestním zákoníku výslovně uvádí, že poškozování cizí věci v souvislosti s politickým přesvědčením nelze tolerovat. Do kontextu úvah Nejvyššího soudu ohledně otázky možné aplikovatelnosti §12 odst. 2 tr. zákoníku pak bylo nutno vzít v potaz mj. také názor, že „jednostranné absolutizování svobody projevu neodpovídá ani Úmluvě, ani evropským tradicím (Bohuslav Repík, Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, s. 58-59).
Uplatnění principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio přichází v úvahu u méně závažných trestných činů, jímž přečin podle §228 odst. 2 tr. zákoníku obecně je, za situace, kdy lze učinit odůvodněný závěr, že vyvození trestní odpovědnosti obviněného a s ním spojených sankcí ukládaných podle trestního zákoníku není nezbytné, tj. v případech, kdy dostačujícím je uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Takové závěry bude možno učinit zejména tehdy, kdy veškeré okolnosti případu budou svědčit závěru, že aplikace norem trestního práva není nezbytná, neboť nehrozí ze strany pachatele opakování protiprávního jednání stejného či závažnějšího charakteru a kdy samotné hodnocené jednání (v rámci naplněnosti znaků skutkové podstaty) leží pod dolní hranicí trestnosti tohoto jednání. Takový závěr v případě obviněného však učinit nelze. Není totiž možno odhlédnout od následujících poznatků, které se s vlastním spácháním činu a jeho vnímáním obviněným i s odstupem doby pojí.
Ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že jednání obviněného nebylo aktem jednorázovým (k poškozování reklamních polepů mělo docházet z jeho strany opakovaně) a že nebylo ani důsledkem okamžitého podnětu a reakce obviněného na něj. Naopak, veškeré zjištěné skutečnosti vedou k poznatku, že čin byl obviněným spáchán za podmínek upravených ustanovením §42 písm. a) tr. zákoníku. Tomuto závěru přisvědčuje i volba prostředku, který vedl k trvalému znehodnocení reklamních polepů.
Z postoje projeveného obviněným v průběhu trestního řízení přitom plyne, že tento vůbec nepřipouští, že svým jednáním poškodil cizí majetek, ač se o takový majetek zcela prokazatelně jednalo a jeho poškození bylo prokázáno. Od věci přitom není uvést, že z chování obviněného (a to i po činu) lze vysledovat reálnou možnost opakování protiprávního jednání téhož charakteru. Přestože Nejvyšší soud již na několika místech shora konstatoval, že v případě obviněného bylo jeho jednání posouzeno podle §228 odst. 2 tr. zákoníku (tzv. sprejerství), nelze odhlédnout ani od rozsahu jeho jednání (činu se dopustil v celé řadě případů), jakož i skutečnosti, že popsaným činem způsobil i nezanedbatelnou materiální škodu (ta několikanásobně přesáhla spodní hranici škody nikoli nepatrné podle §138 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) nemohl přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že došlo toliko k poškození plakátů a jejich podstata, tedy předvolební agitace, nebyla narušena. Každá politická strana se snaží v předvolební kampani „propagovat“ své názory a politické záměry různou formou, ať již rozhovory s potencionálními voliči, prezentováním v elektronických i tištěných médiích a též reklamními letáky či plakáty. Podstatou těchto reklamních sdělení je prezentace vlastního programu a snaha o přesvědčení voliče, aby jí ve volbách poskytl vlastní hlas (zde je tedy třeba pouze uvést, že s určitými osobami si voliči spojují strany a jejich programy, tudíž také politické přesvědčení, se kterým se ztotožňují, nebo s ním nesouhlasí). Pokud dojde k hanlivému „upravení“ takového volebního plakátu je podstata reklamního sdělení zcela eliminována a právě naopak může působit kontraproduktivně a dojde nejen k imateriální újmě politické strany, ale přímo i k újmě materiální. Nejvyšší soud považuje za zcela nepřiléhavé úvahy vyjádřené v podané stížnosti pro porušení zákona, když v zájmu její argumentační odůvodněnosti „poškození plakátů“ staví do podřadné role v rámci prosazování tzv. vyšších cílů, případně hovoří o dialogu touto formou vedenou. Pomalování cizí věci nelze chápat jako formu dialogu. Nelze rovněž souhlasit ani s argumentací, že pomalováním plakátů zůstal jejich význam zachován. Lze sice připustit, že tyto plakáty byly čitelné, ale je třeba se zamyslet nad tím, proč si obchodní řetězce, politické strany a jiné subjekty najímají reklamní kanceláře. Nezpochybnitelné je to, že prvořadým účelem takového plakátu je upoutat na krátkou dobu pozornost osoby a vtisknout jí do paměti určitou informaci. Za situace, kdy obviněný přikreslil či dopsal některé markanty na těchto plakátech, tyto pro okolí zvýraznil do té míry, že vlastní text zpráv, které tyto plakáty měly poskytnout, se stal z hlediska účelu, ke kterému měly sloužit, již bezcenný, stejně jako celý plakát. Nejvyšší soud rovněž nemohl přehlédnout rozsah jednání obviněného a na tomto místě konstatuje, že srovnání případu (jak provádí stížnost pro porušení zákona), kdy pachatel jednorázově zničil plakáty v minimální hodnotě, s jednáním obviněného v této trestní věci, kdy došlo k poškození reklamních polepů v podstatně větším množství, jiného způsobu vyhotovení a při majetkové újmě třikrát převyšujícím škodu nikoli nepatrnou, je srovnáváním zcela nepřiléhavým.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud činí závěr, že s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin.
K argumentaci stížnosti pro porušení zákona, že v daném případě nebyla dostatečně respektována ustanovení Listiny o svobodě projevu a právu vyhledávat a šířit informace, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Podle čl. 17 odst. 2 Listiny má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. V odstavci 4 téhož ustanovení je potom uvedeno, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Stížnosti pro porušení zákona lze přisvědčit, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že hranice práva politicky činné osoby na ochranu osobnosti je nutno posuzovat s přihlédnutím k protichůdně působícímu právu veřejnosti na svobodu projevu a na informace. Ač platí rovnost občanů v právech a povinnostech, veřejně aktivní osoba musí strpět výraznější zásah do sféry svých práv než běžný jednotlivec. Evropský soud pro lidská práva se tak při posuzování případů urážky politické osoby řídí dvojím standardem; jeden standard platí pro osoby, jež se politického života přímo neúčastní, druhý, podstatně nižší, pak platí pro politiky a další veřejně činné osoby. Důvod pro nižší stupeň ochrany veřejně činných osob spočívá v tom, že je tím veřejnosti umožněno formovat své názory a postoje k „myšlenkám politických lídrů“. Podle mínění Evropského soudu pro lidská práva znamená otevřená diskuse politických témat též nutnost akceptace myšlenek, které „jsou urážející, které šokují nebo znepokojují“. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. To však ještě neznamená, že čest a dobrá pověst soukromých osob, ale též politických a veřejných osobností nepožívá ochrany podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Z Úmluvy ani judikatury Evropského soudu pro lidská práva zpravidla nevyplývá požadavek vyloučit z trestního zákona ustanovení, jejíž aplikace může zasáhnout do práva na svobodu projevu (viz Bohumil Repík, Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, 58 – 59).
V předmětné trestní věci však nešlo o střet práva politicky činných osob na ochranu osobnosti a práva veřejnosti na svobodu projevu, nešlo ani o žádnou diskusi ve smyslu úvah prezentovaných ve stížnosti pro porušení zákona. Podstata posuzovaného případu byla odlišná. Jednalo se sice o vyjádření určitého názoru (přesvědčení, stížností pro porušení zákona a obviněným argumentováno politickým), které však z hlediska trestněprávního posouzení nestálo v kontrapozici vůči právu politických subjektů na ochranu osobnosti, nýbrž právu na ochranu majetku. Obviněný nebyl odsouzen pro své názory (politické přesvědčení), resp. jejich samotné vyjadřování, nebyl postižen za urážku politických subjektů, nýbrž proto, že úmyslně poškodil cizí věci a tím spáchal přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku. To celou situaci posunuje do poněkud odlišné roviny a nelze proto v daném případě z citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva mechanicky vycházet.
Nehledě na to je možné (v souladu se státním zástupcem) konstatovat, že shora uvedené úvahy týkající se svobody projevu je možno vztáhnout jen na případy, kdy občan vyjadřuje své politické názory toliko verbálně a právě svým vyjádřením (jeho obsahem) se dopustí jednání, které by bylo možno posoudit podle trestního zákoníku. Většina lidí zastává určité politické názory, přičemž je naprosto běžné, že s těmito se další lidé neztotožňují a naopak jejich názory jsou třeba i diametrálně odlišné. Logickým důsledkem těchto názorových odlišností mohou být ostré spory, které mohou vyvrcholit slovními útoky na jiné občany a samozřejmě též politiky, kteří takové odlišné politické názory prezentují a jsou jejich nositeli. Za takové situace je třeba ctít názor vyslovený Evropským soudem pro lidská práva (viz shora).
Obviněnému tedy nepochybně náleželo a náleží právo se i velmi kriticky a ostře vyjadřovat k politickému dění v naší republice, právo vynášet negativní soudy na adresu jednotlivých politických stran, tedy právo svobodně vyjadřovat své názory, včetně názorů politických. Nutno ovšem současně uvést, že právo na svobodu projevu není bezbřehé a je limitováno právy a oprávněnými zájmy jiných.
Právo na svobodu projevu je obsahově omezeno právy jiných, „ať již tato práva
plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty“. Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, „neboť i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti,
ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany“ (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96).
Je proto možno přisvědčit názoru státního zástupce, že uplatnění tohoto práva by nemělo být spojeno se zásahy do majetkové sféry či dokonce sféry osobnostní (fyzické) integrity jiných subjektů, a to včetně subjektů politických. Obviněný mohl a může své politické názory svobodně vyjadřovat, a to aniž by nutně musel zasáhnout do práv jiného, což obviněný nerespektoval a, jak vyplynulo mj. z jeho vyjádření, respektovat ani do budoucna patrně nehodlá. Nelze připustit, aby politické názory, ať jsou již výrazem té či oné politické doktríny, byly prezentovány jiným než slovním projevem a vyústily v jednání namířené proti majetku či dokonce tělesné integritě osob s jinými politickými názory, a to tím spíše takové, jež naplňuje znaky trestného činu.
Právě na tomto místě se patří připomenout ministrem spravedlnosti zmíněnou zásadu legální licence upravenou v čl. 2 odst. 3 Listiny (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), z níž vyplývá, že každý může využívat svých ústavně zaručených práv, pokud tím nezasahuje do práv a svobod jiného subjektu. Právě útok obviněného již výrazným způsobem zasáhl do majetkových práv jiných subjektů.
Namítl-li ministr spravedlnosti, že v praxi můžeme zaznamenat případy, kdy poškození či úplné odstranění plakátu určitého politika či politické strany bylo posouzeno „jen“ jako kárné provinění, nikoli jako trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 10 Zp 2/2011), pak je třeba především upozornit na skutečnost, že v tomto případě Nejvyšší soud rozhodoval o odvolání kárně obviněného proti rozhodnutí Kárné komory Nejvyššího kontrolního úřadu a byl tak vázán zákazem změny k horšímu (zákazem reformationis in peius), takže již z tohoto důvodu není srovnání s nyní posuzovanou věcí možné. Nehledě na to, podstata a charakter připomenuté věci byly do té míry odlišné (viz výše), že i proto je uvedená námitka nepřípadná.
Za nedůvodnou je třeba považovat námitku ministra spravedlnosti obsaženou v jím podané stížnosti pro porušení zákona, že trest obviněnému uložený je v rozporu s účelem trestu, byť se jednalo o uložení „výchovného“ trestu obecně prospěšných prací, a to vzhledem k přesvědčení obviněného, že jednal správně. Toto tvrzení nezohledňuje řadu poznatků, které lze v posuzované věci učinit.
Předně nelze pominout to, že k uložení trestu obecně prospěšných prací (tj. hmotně právnímu alternativnímu řešení věci) přistoupil soud až poté, co v důsledku postoje obviněného nemohly být realizovány alternativy charakteru procesního, tzv. odklony, konkrétně řešení v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného. Poté, co se věc stala, z důvodu podání odporu obviněného proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 T 134/2010, jímž byl uznán vinným stejným přečinem a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, předmětem projednání v hlavním líčení, bylo z postoje, který obviněný jak k vlastnímu spáchání činu, tak k jeho řešení orgány činnými v trestním řízení zaujal, zřejmé, že nejsou splněny zákonné podmínky pro upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 či ustanovení následujících tr. zákoníku ( „Od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě...“ ), přicházelo v úvahu pouze uložení příslušného trestu, případně (za splnění zákonných podmínek) ochranného opatření. Takovému postupu nemohlo zabránit ani (ministrem spravedlnosti zdůrazňované) subjektivní pojímání činu obviněným, tj. jeho přístup k němu, stejně tak jako i k trestnímu stíhání vůči němu vedenému.
Vychází-li Nejvyšší soud z toho, že trest je v českém trestním právu pojímán jako právní následek trestného činu představující jeden z prostředků realizace ochranné funkce trestního práva, ukládaný na základě zákona výlučně trestním soudem, zahrnující v sobě určitou újmu pro pachatele a vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, jehož výkon je vynutitelný státní mocí (viz Kratochvíl, V. a kol., Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, 1. vydání, 2009, C. H. BECK, s. 471), pak je nutno uzavřít, že ministrem spravedlnosti uplatňovaná námitka nebere na zřetel celou šíři zájmů, které je třeba při ukládání trestu zohledňovat.
Je rovněž vhodné připomenout, že na rozdíl od úpravy obsažené v trestním zákoně (jeho ustanovení §23 odst. 1, podle něhož účelem trestu bylo „chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit i na ostatní členy společnosti“ ) v trestním zákoníku není účel trestu výslovně vyjádřen. Není proto případné namítat, že uložením trestu obecně prospěšných prací nemohlo být dosaženo účelu trestu v podobě změny vnitřního přesvědčení obviněného. Nejvyšší soud si plně uvědomuje, že trest nelze v žádném případě chápat jako prostředek řešení jiných společenských problémů či jako nástroj společenských přeměn (srov. ÚS č. 47/1998 Sb.), a stejně tak jako nástroj změny politického přesvědčení či vnímání společenské reality obviněným, avšak trest obviněnému uložený, stejně tak jako vyvození jeho trestní odpovědnosti za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku (jak již výše uvedeno) nepředstavuje postih jeho politického přesvědčení, nýbrž postih za spáchání jednoho z trestných činů proti majetku.
Je nutno vzít v úvahu, že trest, jako právní následek trestného činu, přináší jeho pachateli určitou újmu. Tato újma, projevující se, v závislosti na konkrétním druhu a výměře uloženého trestu, v různě citelném zásahu do sféry práv a svobod pachatele, je však charakteristickým rysem trestu. Základním účelem trestu, jakožto odrazu základní funkce trestního práva jako celku, zůstává ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli. V tomto vnímání je třeba chápat uložení trestu obviněnému.
Aby uložený trest naplnil ve smyslu jeho teoretického pojímání svůj účel, měl by být zákonný, přiměřený, individualizovaný a humánní, postihující pachatele trestného činu s minimálním negativním vlivem na jeho sociální okolí, zejména rodinné zázemí. Ani v tomto směru nelze důvodně tvrdit, že by trest obviněnému uložený tyto požadavky nesplňoval, resp. že by obviněnému uložený trest měl být považován za nepřiměřený povaze a závažnosti činu a poměrům pachatele [např. ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Pokud jde o námitku, že odsouzení a potrestání obviněného v tomto konkrétním případě je u značné části veřejnosti vnímáno jako nespravedlivé (stížnost pro porušení zákona však již nekonstatuje, obdobně jako sdělovací prostředky, že u části veřejnosti je stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněného vnímána negativně, neboť odsouzení obviněného je považováno za správné), proto i působení daného rozhodnutí na právní povědomí občanů je vlastně zcela opačné, než by odpovídalo generálně-preventivnímu účelu trestního řízení a trestní sankce, pak lze poznamenat, že toto vnímání zřejmě souvisí s tím, že značná část veřejnosti nemá dostatečné informace o trestněprávních aspektech dané věci a její postoj je determinován přesvědčením, že obviněný byl postižen právě pro prezentaci svých názorů, výrazně kritických vůči politickým stranám a celkové situaci v České republice.
K další části stížnosti pro porušení zákona, která je ministrem spravedlnosti zmiňována v samém jejím závěru a pouze okrajově – aniž by jí byla věnována stejná argumentační síla, kterou je otázka vyloučeného soudce, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
V návaznosti na uvedené skutečnosti je zapotřebí především zdůraznit, že u soudkyně JUDr. Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. V tomto směru je třeba také zdůraznit, že soudce je povinen vždy vystupovat profesionálně, čehož výrazem je i schopnost zachovat nezaujatost prakticky v jakékoliv situaci. Na potvrzení uvedených skutečností lze odkázat na postup jmenované soudkyně v průběhu trestního řízení, zejména na skutečnost, že v prvé fázi tohoto řízení po podání návrhu na potrestání (dne 23. 7. 2010, č. l . 81 spisu) usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 1 T 134/2010-60, tento návrh na potrestání podle §314c odst. 1 písm. c) tr. ř. a §179a odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítla s tím, že nebyly dostatečně zjištěny skutečnosti, jež by podání předmětného návrhu odůvodňovaly, tj. zjistila nedostatky, pro které nebylo možno ve věci obviněného ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. řádně rozhodnout. Koneckonců, korektní přístup dotyčné soudkyně plyne i z faktu, že na počátku hlavního líčení dne 13. 5. 2011 upozornila, že její manžel je členem ODS a dotázala se obviněného, zda bude navrhovat její podjatost v této věci.
Zejména je ovšem namístě při posuzování dané problematiky zohlednit skutečnosti, které již byly částečně naznačeny. Obviněný byl již na počátku hlavního líčení upozorněn na vztah jmenované soudkyně k MUDr. et Mgr. Ivanu Langerovi, členu ODS, a byl dotázán, zda bude navrhovat její podjatost. Výslovně přitom uvedl, že podjatost nebude namítat, že soudkyni za podjatou nepovažuje. Obviněný také nepodal proti shora citovanému odsuzujícímu rozsudku žádné odvolání, v němž by případně podjatost namítal, a teprve v souvislosti s otázkou výkonu trestu obecně prospěšných prací sdělil, že rozhodnutí soudu nepovažuje za spravedlivé a nestranné a že v této věci daná soudkyně neměla rozhodovat, neboť je již z principu podjatá. Ovšem poté, co usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, č. j. 1 T 134/2010-140, bylo rozhodnuto, že JUDr. Markéta Langerová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, opravný prostředek opět nepodal. Výše uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud záměrně vzhledem k argumentaci, která byla uplatněna ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, event. samotným obviněným. Ta skutečnost, že soudkyně postupovala profesionálně již v prvopočátku po nápadu věci, byla již shora zmíněna (odmítnutí návrhu na potrestání). Po nařízení hlavního líčení, ale i následně, jak je výše uvedeno, činila dotazy na obviněného, zda snad tento není toho názoru, že vzhledem k tomu, že je manželkou politika, který kandidoval za stranu, která byla jednáním obviněného poškozena, by neměla být z jeho pohledu vyloučena. Pokud obviněný několikráte uvedl, že nenavrhuje její podjatost, nelze pak než učinit závěr, že následně koncipovanou argumentaci uplatněnou obviněným o tom, jak chtěl jednání a nepříslušnost zmiňované soudkyně zpochybnit apod., nelze přisvědčit. Obdobnou úvahu lze vztáhnout v této části i k vyjádření stěžovatele. Bylo prvořadým právem obviněného hájit svá práva, jak uznal za vhodné a v tomto směru mu také příslušelo právo namítnout podjatost soudkyně, tohoto svého práva nevyužil. Soudkyně sama důvody pro své vyloučení neshledala a jak vyplynulo z jejího postupu v této trestní věci, nevznikly ani pochybnosti o tom, že by se měla ve věci vyloučit. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že ta skutečnost, že soudce bude manželem politicky angažované osoby, nemusí být důvodem pro jeho automatické vyloučení, neboť není vyloučeno, že tento soudce např. nesdílí politické myšlenky svého manžela (obdobný může být nesoulad v otázce partnerského soužití, náboženství apod.). Za situace, že by automaticky měl být soudce v takových případech vyloučen, bylo by patrně namístě zaujmout také kategorický závěr, že i soudce, který nebude sdílet určité politické představy, měl by být vyloučen, neboť nelze vyloučit, že bude rozhodovat proti takovému politikovi – straně. Shora zmíněnou úvahu uvedl Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou obecného náhledu na otázku vyloučení soudce, která byla stížností pro porušení zákona k otázce tzv. „objektivního kritéria nestrannosti soudce“ zmíněna. Rovněž se naskýtala otázka, která nebyla předmětem úvah podané stížnosti pro porušení zákona, ale ani obviněného, zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL. Lze tedy uzavřít, že v daném případě nebyly shledány okolnosti, které by s ohledem na svoji povahu a intenzitu ve vztahu k věci nebo účastníkům řízení dosahovaly takové povahy a intenzity, že by soudkyně i přes svoji zákonnou povinnost ve věci nepostupovala nezávisle a nestranně.
Uvedené skutečnosti ve svém komplexu dovolují učinit závěr, že nelze přisvědčit stížnosti pro porušení zákona ani stran otázky podjatosti soudkyně JUDr. Markéty Langerové.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy a v celém rozsahu vycházel z výsledků řízení provedeného před soudem prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Zpracoval:
JUDr. Jan Engelmann