ECLI:CZ:NS:2012:6.TZ.57.2012.1
sp. zn. 6 Tz 57/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2012 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. H., proti pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 33 T 176/2010, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2010, č. j. 33 T 176/2010-32, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2011, byl obviněný E. H., uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 13. 12. 2010 v době od 13.30 hod. do 14.00 hod. v P., vstoupil do volně přístupné kanceláře č. .... ve 2. nadzemním podlaží a zde ke škodě poškozeného JUDr. B. P., odcizil z volně odložené tašky koženou peněženku hnědé barvy v hodnotě cca 200,- Kč, obsahující finanční hotovost ve výši 236,- Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2004, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2007, vydaným pod sp. zn. 4 T 57/2003, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Za tento přečin byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §314e odst. 2 písm. a) tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 2 a §84 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let při současném vyslovení dohledu nad obviněným.
Proti veškerým výrokům citovaného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného E. H. stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 4 se při vydání trestního příkazu, jímž obviněného E. H. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neřídil jím citovanými ustanoveními §60 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákona, upravujícími otázky osvědčení odsouzeného, kterému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, ustanovením §205 odst. 2 tr. zákoníku, který soud aplikoval, jakož i ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., které orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V daném směru obvodnímu soudu vytkl, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ač u něj nebylo možno shledat naplnění znaků tohoto přečinu, neboť nebyl naplněn zákonný znak speciální recidivy, tedy že byl pro shodné jednání v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V době vydání trestního příkazu měla samosoudkyně k dispozici opis rejstříku trestů obviněného, z něhož vyplývalo, že zkušební doba stanovená rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem - soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 T 57/2003, ze dne 5. 1. 2004, uplynula dne 31. 5. 2008, přičemž dnem 31. 5. 2009 se obviněný osvědčil ve smyslu §60 odst. 2 tr. zákona, a tak se na něj podle dikce §60 odst. 3 tr. zákona musí pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Jednání obviněného bylo možno posoudit nanejvýš jako přečin proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích v platném znění. Vydáním trestního příkazu tak Obvodní soud pro Prahu 4 podle ministra spravedlnosti porušil zákon v neprospěch obviněného E. H.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky:
1. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 33 T 176/2010, byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného E. H.,
2. podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil pravomocný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 33 T 176/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zjistil, že skutečnosti uváděné ministrem spravedlnosti v jeho mimořádném opravném prostředku, mají oporu ve spisovém materiálu. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 176/2010, plyne, že samosoudkyně k vydání trestního příkazu ze dne 31. 12. 2004, jímž skutek, popsaný v tzv. skutkové větě jeho výroku, kvalifikovala jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že obviněný „si přisvojil cizím věc tím, že se jí zmocnil a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech potrestán“ (nikoli odsouzen), přistoupila (shodně se státní zástupkyní, která na obviněného podala návrh na potrestání), přestože ve spise založený opis rejstříku trestů obviněného, vztahující se k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. 4 T 57/2003, obsahoval údaje: „Odnětí svobody podmíněně, výměra - počet roků: 1, zkušební doba - datum do: 31. 5. 2008, osvědčení se: 31. 5. 2009“.
Jak bylo zjištěno z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 4 T 57/2003, údaje, které opis trestního rejstříku založený ve spise Obvodního soudu pro Prahu 4 obsahoval, byly skutečnosti odpovídající. Rozsudek, který byl dne 5. 1. 2004 ve věci mladistvého E. H. Okresním soudem v Ústí nad Labem vynesen, byl tomuto doručen až dne 22. 5. 2007 a nabyl právní moci dne 31. 5. 2007. Zkušební doba plynula od tohoto data, uplynula dne 31. 5. 2007, a protože okresní soud v zákonné jednoroční lhůtě (§60 odst. 2 tr. zákona) neučinil žádné rozhodnutí, došlo ke dni 31. 5. 2009 (viz úřední záznam ze dne 10. 8. 2009 na č. l. 117) k osvědčení obviněného ve smyslu tohoto ustanovení s následky, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§60 odst. 3 tr. zák.). Bylo-li již ke dni 31. 5. 2009 právně závazným způsobem určeno, že k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 4 T 57/2003, nelze přihlížet, nemohl citovaný rozsudek ve vztahu ke skutku, jehož se obviněný dopustil dne 13. 12. 2010, založit ustanovením §205 odst. 2 tr. zákoníku vyžadovaný znak speciální recidivy, ať již v podobě znaku „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo (soudem užitý znak) potrestán“. Pokud za daného stavu Obvodní soud pro Prahu 4 obviněného uznal obviněného E. H. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, zatížil své rozhodnutí vadami, na které důvodně poukázal ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona podané v jeho prospěch.
Přes uvedená konstatování však Nejvyšší soud nemohl ministru spravedlnosti vyhovět v jeho návrhu, jak o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout.
Nejvyšší soud totiž především musel zkoumat to, zda existují zákonné podmínky pro věcné projednání stížnosti pro porušení zákona (ve smyslu, zda jde o opravný prostředek přípustný) a v daném směru učinil zjištění, která tuto možnost vylučují.
Jak bylo zjištěno z aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného, od okamžiku rozhodování Obvodním soudem pro Prahu 4 došlo na straně obviněného k podstatným změnám, které se projevily v nárůstu jeho pravomocných odsouzení pro různorodou trestnou činnost. Z hlediska rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je podstatné zjištění plynoucí z odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 T 114/2011-284, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2011. Jak Nejvyšší soud ověřil z vyžádaného trestního spisu, citovaným rozsudkem došlo při aplikaci §45 odst. 1 tr. zákoníku ke zrušení trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 33 T 176/2010, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2011, přičemž zrušen byl „celý výrok o vině i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad“. Dodat lze to, že ve skutku, pro který byl obviněný původně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2010, č. j. 33 T 176/2010-32, byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 T 114/2011-284, shledán dílčí útok pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (uveden je pod bodem 1 výroku cit. rozsudku).
Z uvedeného plyne, že ministr spravedlnosti svou stížností pro porušení zákona napadl neexistující rozhodnutí.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Takovým rozhodnutím však musí být rozhodnutí, které ke dni podání stížnosti pro porušení zákona, resp. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o ní, právně existuje. Tato podmínka však ve věci posuzované splněna není, neboť stížností pro porušení zákona označené rozhodnutí, tj. trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 33 T 176/2010, byl již v jiném řízení a jiným rozhodnutím, tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 T 114/2011-284, ke dni 25. 11. 2011 pravomocně zrušen.
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, není-li přípustná. Z důvodů výše citovaných, když stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí neexistuje, rozhodl Nejvyšší soud uvedeným způsobem o stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti v označené věci podal ve prospěch obviněného E. H.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil