ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1035.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1035/2012 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. září 2012, v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 12 To 100/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 2 T 151/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání obviněného rozsudkem ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 12 To 100/2012, předně podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 2 T 151/2010, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s dohledem a zkušební dobou v trvání 3 let. Poškozená ČEZ Distribuce, a. s., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Po zrušení citovaného rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Podle tohoto zákonného ustanovení mu pak uložil trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podmíněn odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Jednání obviněného, podrobně uvedené ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, spočívalo ve své podstatě v tom, že dne 22. 8. 2009, v katastru obce M., na staveništi silničního okruhu kolem P., na pozici stavbyvedoucího, v rozporu s povinnostmi zajistit při výstavbě bezpečnost práce, vyplývajícími z obecně závazných právních předpisů ve skutku konkrétně uvedených, když byl povinen zajistit dodržování povinností k ochraně života a zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, řádné uspořádání staveniště a provoz na něm, tím, že nestanovil přesný způsob použití prodlužovacích hadic k betonáži, a nezajistil osobu zodpovědnou za dohled nad prováděnou betonáží ramenem čerpadla betonu v době, kdy se rameno přibližovalo k elektrickému vedení, spoluzavinil, že při provádění těchto prací strojníkem R. D. došlo v důsledku manipulace s ramenem čerpadla v ochranném pásmu elektrického vedení, a překročení minimální bezpečné vzdálenosti od elektrického vodiče, k elektrickému výboji, který způsobil smrtelný úraz pracovníka P. Š., a těžké zranění pracovníka B. B. a J. B., která jsou v rozsudku podrobně popsána.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že jednání uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu nevykazuje znaky trestného činu, a to konkrétně společenskou nebezpečnost činu podle §3 odst. 1 tr. zákona, a není naplněna ani objektivní stránka daného trestného činu, když není dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Znalecký posudek Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, že potvrdil jeho obhajobu v tom směru, že prodlužování hadic v době, kdy se rameno čerpadla dotklo drátů vysokého napětí, nebylo zapotřebí a zvolený postup betonáže byl tak možný. Nesouhlasí s názorem soudů, že neučinil takové opatření, které by mohlo preventivně a účinně přinejmenším výrazně omezit nebezpečí nehody a podcenil rizika uvedené práce. Namítá, že tento závěr je v rozporu s jeho výpovědí, jakož i svědků a listinnými důkazy, ze kterých vyplývá, že provádění stavby řídil v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu a s ověřenou stavební dokumentací, zajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce, vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, tj. poskytl veškeré jemu dostupné informace ohledně stavby, vedení elektrického napětí, učinil proškolení všech pracovníků a dohlížel na provádění samotné betonáže. Pro případ své nepřítomnosti při provádění betonáže zajistil také přítomnost svých mistrů, s kterými při provádění betonáže neustále a opakovaně upozorňovali všechny pracovníky na to, že betonáž je prováděna pod dráty vysokého napětí. Je proto toho názoru, že z jeho strany nedošlo k podcenění rizika dané práce. K následku došlo porušením důležité povinnosti strojníkem R. D., a zabránit selhání lidského faktoru nedokázal a ani nemohl. Z provedeného dokazování podle obviněného vyplynulo, že sám nic nezanedbal, ale naopak lze usuzovat na zavinění zcela proškolené osádky čerpadla.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jej považuje za zjevně neopodstatněné, přičemž konkrétně poukázal na ustanovení zákonů, která upravují povinnosti v rámci bezpečnosti práce. Zejména poukázal na ustanovení §153 zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, podle kterého je stavbyvedoucí povinen řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a ověřenou projektovou dokumentací a také zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce. Také poukázal na ustanovení §101 a 102 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, upravující povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, jakož i povinnost přijmout opatření k předcházení rizikům, a není-li možné rizika odstranit, povinnost rizika vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení. Státní zástupce také zdůraznil, že k trestněprávně relevantnímu následku došlo při výkonu práce pracovníky jiného zaměstnavatele, ale na staveništi vedeném obviněným, měl nejen poučit osoby jiného zaměstnavatele, ale s ohledem na konkrétní charakter činnosti a užívaný stroj např. vymezit prostorovou hranici, za kterou se stroj nesmí nacházet. Obviněný ale zaměstnancům jiného zaměstnavatele nedal jasný pokyn o tom, kam již čerpadlo nesmí být umístěno, aby nedošlo k jeho činnosti v ochranném pásmu.
Státní zástupce dále uvedl, že opomenutí obviněného činit to co byl povinen, bylo příčinou následku stejné povahy, jako jednání spoluobviněného. Pokud by obviněný dodržel zákonem stanovené povinnosti, pouze pak by jednání spoluobviněného dosahovalo naprosté svévole a nerespektování právních povinností i příkazů stavbyvedoucího. Ohledně namítaného stupně společenské nebezpečnosti pak státní zástupce uvedl, že každé typické naplnění skutkové podstaty trestného činu vykazuje bezvýhradně vyšší stupeň nebezpečnosti pro společnost než nepatrný. V závěru vyjádření proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání uplatnil dvě námitky, které obecně lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, a to neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem a nedostatek materiální podmínky činu. Námitka obviněného, že nebyla dána příčinná souvislost, ale v tomto případě není podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání, protože nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem. Obviněný se předně domáhá jiných skutkových zjištění, než soud učinil v řízení na základě provedených důkazů, zejména ve vztahu k porušení jeho povinností stavbyvedoucího, týkajících se dodržování pravidel bezpečnosti práce a ochrany života a zdraví tím, že nestanovil přesný způsob použití prodlužovacích hadic k betonáži a nezajistil odpovědnou osobu pro dohled nad betonáži v dané době, kdy se rameno čerpadla betonu přibližovalo k elektrickému vedení. Obviněný s těmito skutkovými závěry soudu nesouhlasí, namítá, že soud zcela pominul jeho výpověď a další důkazy a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje svůj skutkový závěr, že dodržování všech daných povinností zajistil a příčinou následku bylo výhradně jednání strojníka čerpadla betonu, již odsouzeného R. D. Odvolací soud přitom k obdobné námitce obviněného (že nemohl ovlivnit obsluhu čerpadla) správně uvedl, že obviněný byl garantem bezpečnosti práce na stavbě.
Jedinou hmotně právní námitkou odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak pouze námitka obviněného, že pokud by se soudy zabývaly společenskou nebezpečností jeho domnělého jednání, nemohly by dojít k závěru o jeho vině.
Podle §3 odst. 4 tr. zákona je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Obviněný také námitku o nedostatku odpovídajícího stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání zakládá na svém přesvědčení, že k smrtelnému následku nedošlo „ani dílem“ z jeho viny, ale výhradně zaviněním řádně proškolené posádky čerpadla betonu, když on udělal všechna potřebná bezpečnostní opatření a necítí se být za neštěstí odpovědným.
Nejvyšší soud ale této námitce obviněného nepřisvědčil. Zákon již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zákona). Pouze v případě kdy, přes naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu, existují konkrétní okolnosti případu, které výrazně snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu, může v jejich důsledku dojít k tomu, že společenská nebezpečnost činu nedosahuje ani dolní hranice typové nebezpečnosti pro společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Takovéto okolnosti ale v tomto případě zjištěny nebyly, a nemůže jí být ani subjektivní přesvědčení obviněného, že je zcela nevinný. Naopak je nutno zdůraznit, že stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného je dán především následkem, který v tomto případě nespočívá jen v usmrcení jednoho člověka, jak obviněný uvádí v dovolání, ale také v těžké újmě na zdraví dvou dalších osob s trvalými následky. Odvolací soud přitom přihlédl i ke spoluzavinění již odsouzeného R. D. a s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona upustil od právního posouzení jednání L. K. i podle odstavce druhého §224 tr. zákona. Zároveň správně uvedl, že z hlediska naplnění materiální podmínky pro posouzení jeho jednání podle §224 odst. 1 tr. zákona je významné také postavení obviněného jako stavbyvedoucího na stavbě, kde byly prováděny vysoce rizikové práce v blízkosti vedení vysokého napětí. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného o nenaplnění materiální podmínky činu, jímž byl uznán vinným a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Na základě uvedených důvodů, když námitka obviněného o neexistenci příčinné souvislosti neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání, protože vycházela z jiných než soudem zjištěných skutkových okolností, a námitka o nenaplnění materiální podmínky trestnosti byla shledána zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš