ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1057.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1057/2012-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 9. 2012 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 11 To 6/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/2006 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 41 T 13/2006, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. l tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně dalších jedenácti obviněných.
O odvoláních, která podali obvinění J. J. a další dva obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 11 To 6/2008. Odvolání obviněného J. J. , podané proti celému jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Projevil nesouhlas s tím, že byl ponechán beze změny výrok o vině spolupachatelstvím trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., §9 odst. 2 tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že „zjištěný skutek“, resp. „skutkový stav popsaný ve výroku o vině“ byl nesprávně kvalifikován jako spolupachatelství a že neměl ani znaky účastenství. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právní kvalifikace činu podle §187 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Bez souvislosti s dovolacím důvodem vytkl také nepřípustnost trestního stíhání, kterou vyvozoval z výrazného časového odstupu právní moci rozhodnutí od doby spáchání činu. Obviněný J. J. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby ho odsoudil pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jen podle §187 odst. l tr. zák., příp. aby po zrušení rozsudků rozhodl s použitím ustanovení §283 odst. l tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod. Musí být uplatněny takové námitky, které mu odpovídají svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Jako mimořádný opravný prostředek je dovolání určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo neoprávněně dovezl nebo pro jiného přechovával omamnou látku, spáchal takový čin ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Skutek posouzený podle těchto ustanovení spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, v podstatě v tom, že obvinění J. J. , J. H., P. H. a A. M. se společně od února 2001 do 11. 4. 2001 dopustili jednání, při kterém obviněný J. J. zorganizoval dovoz většího množství kokainu z Ekvádoru do České republiky tak, že u svého známého A. M. R. J. působícího v Ekvádoru objednal dodávku kokainu a za účelem jejího zaplacení provedl prostřednictvím společnosti Western Union transfer částky vyšší než 200 000 Kč k rukám A. M. R. J., následně prostřednictvím nezjištěné osoby najal obviněné A. M., J. H. a P. H. jako kurýry za účelem dovozu kokainu do České republiky, zaplatil jim letenky, poskytl obviněnému A. M. kapesné pro všechny tři kurýry a předal mu instrukce k dalšímu postupu po příletu do Ekvádoru, kurýři pak dne 3. 4. 2001 odletěli z Prahy do města G. v Ekvádoru, o jejich příletu byl obviněný J. J. informován A. M. R. J., po krátkém pobytu v Ekvádoru se obviněný A. M. spojil podle obdržených instrukcí s mužem, který mu předal zásilku kontejnerků s kokainem, tyto kontejnerky si obvinění A. M., J. H. a P. H. rozdělili, část napolykali a část ukryli pod oblečením, odletěli dne 10. 4. 2001 přes A. zpět do Prahy, kde byli po přistání na letišti Ruzyně dne 11. 4. 2001 podrobeni kontrole, při níž u nich bylo nalezeno celkem 1 280,931 g čistého kokainu. Ve výroku o vině je rovněž konstatováno, že kokain je uveden jako omamná látka v příloze I zákona č. 197/1998 Sb. a v příloze I Jednotné úmluvy o omamných látkách vyhlášené pod č. 47/1965 Sb. ve znění č. 458/1991 Sb.
Z uplatněných námitek obviněného J. J. odpovídají dovolacímu důvodu pouze námitky, podle nichž z jeho strany nešlo při uvedených skutkových zjištěních o spolupachatelství ani organizátorství. Je však evidentní, že námitky obviněného nemohou obstát. Popsaná zjištění jasně ukazují na to, že dovoz kokainu z Ekvádoru do České republiky byl společnou akcí všech pěti obviněných. Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby každá ze společně jednajících osob naplnila svým vlastním dílčím jednáním všechny znaky trestného činu. Postačí, že naplnění znaků trestného činu vyplývá ze souhrnu dílčích aktů jednání jednotlivých jednajících osob. Pokud je trestný čin spáchán v součinnosti více osob jednajících společně, je naopak spíše obvyklé, že dílčí jednání některých z nich samo o sobě, tj. posuzováno mimo kontext společného jednání všech, nestačí k naplnění znaků trestného činu. V posuzovaném případě bylo jednání obviněného J. J. základem celé společné akce všech pěti obviněných. Obviněný J. J. projevil zájem o kokain, rozhodl se k jeho nákupu, sjednal jeho nákup v Ekvádoru a jeho dopravení do České republiky, pro něho byla zásilka kokainu určena, poskytl na její úhradu peníze, nechal najmout kurýry, zaplatil jim letenky, vybavil je kapesným a instrukcemi k dalšímu postupu. Obviněný J. J. se tak podílel na spáchání trestného činu v míře, kterou lze pokládat za dominantní. Lze tedy akceptovat závěr soudů, že se u něho jednalo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Námitky uplatněné v tom smyslu, že nešlo o organizátorství, jsou bezpředmětné, neboť skutek nebyl u obviněného J. J. posouzen jako tato forma účastenství podle §10 odst. l písm. a) tr. zák. Taková kvalifikace skutku ostatně byla vyloučena tím, že skutek byl posouzen jako spolupachatelství. Za tohoto stavu se uplatní zásada, že nikdo nemůže být účastníkem na trestném činu, jehož je pachatelem nebo spolupachatelem. To, že soudy považovaly obviněného J. J. za organizátora, mělo význam nikoli pro právní posouzení skutku, ale pro rozhodnutí o trestu jako obecná přitěžující okolnost podle §34 písm. ch) tr. zák.
Námitky směřující proti aplikaci ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. byly založeny na tvrzení obviněného J. J. , že nejednal jako člen organizované skupiny. Tyto námitky se ale míjejí s tím, jak bylo ve skutečnosti rozhodnuto. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že citované ustanovení bylo aplikováno v části, v níž je důvodem jeho použití to, že obviněný spáchal čin „ve větším rozsahu“. Ve vztahu k tomuto zákonnému znaku obviněný žádné relevantní námitky neuplatnil. Citované ustanovení nebylo aplikováno v části, v níž je jako zákonný znak uvedeno, že pachatel spáchal čin „jako člen organizované skupiny“.
Další námitky obviněného J. J. včetně těch, které směřovaly proti aplikaci ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. (spáchání činu „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“), měly vyloženě jen skutkovou povahu a byly polemikou s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily. Tím se tyto námitky ocitly mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění soudů uvedená ve výroku o vině nenaplňovala zákonné znaky vymezené v §187 odst. 4 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění týkající se jednání obviněného J. J. mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly v rozhodující míře odposlechy telefonních hovorů obviněného s dalšími osobami. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl proveden v souladu s podmínkami stanovenými zákonem (§88 tr. ř.). Předmětem odposlechů byly telefonní hovory obviněného, které svou četností, časovou a věcnou návazností a zvláště pak svým obsahem jasně prokázaly dominantní úlohu obviněného v dovozu zásilky kokainu z Ekvádoru do České republiky, okruh osob zapojených do celé akce, způsob jejího provedení a součinnost zapojených osob. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný popřel jakoukoli účast na obchodu s kokainem, a již proto hodnotily usvědčující důkazy velmi obezřetně. Závěr soudů, že obhajoba obviněného byla vyvrácena, soudy opřely o takové hodnocení důkazů, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily a že přijatelně vyložily, proč považují obhajobu obviněného za vyvrácenou. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného J. J. proti výroku o trestu. Namítaná nepřiměřenost trestu nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která spočívá v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu, protože mu byl uložen trest odnětí svobody na jedenáct a půl roku, tj. přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené pro tento trest v rozpětí od deseti let do patnácti let na trestný čin, jímž byl uznán vinným (§187 odst. 4 tr. zák.). Nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem ani se zřetelem k namítané zásadě subsidiarity trestní represe, která je sice ústavním principem, ale rozhodně nebyla dotčena, uváží-li se charakter, rozsah a celková závažnost spáchaného trestného činu.
Za dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. není možné považovat ani námitky obviněného J. J. ohledně nepřípustnosti trestního stíhání. Pokud obviněný opíral tyto námitky o skutečnost, že mezi spácháním činu a právní mocí rozhodnutí uplynula doba téměř sedmi let, lze konstatovat, že vzhledem k povaze a závažnosti věci není z uvedené doby možné vyvozovat nic jiného než to, že odůvodňovala uložení trestu výrazněji v dolní polovině zákonné trestní sazby, tj. takové rozhodnutí, které bylo v této věci učiněno.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení vzhledem k značně dlouhé době, která uplynula od vyhlášení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek byl vyhlášen dne 25. 2. 2008, avšak doručit ho obviněnému J. J. se podařilo až dne 25. 4. 2012 poté, co obviněný byl po vyhoštění z Dominikánské republiky zatčen na podkladě mezinárodního zatýkacího rozkazu. Ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaném dovolání byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 27. 8. 2012. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec