ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.117.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 117/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. dubna 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného L. K. , a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 42 To 165/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 T 72/2010 takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 42 To 165/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočka v Jihlavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 13 T 72/2010, byl obviněný uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Podle §241 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, ze současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu Krajský soudu v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 42 To 165/2011, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněného vinným přečiny znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §185 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku jej pak odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání obviněný a v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupce.
Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Existenci nesprávného právního posouzení skutku spatřuje v tom, že již soud I. stupně postupoval v příkrém rozporu se zásadami vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když neprovedl veškeré potřebné důkazy navrhované obhajobou a důkazy hodnotil v rozporu se zásadami formální logiky. Na základě chybných skutkových závěrů pak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Pochybnosti soud nehodnotil ve prospěch obviněného a stejného pochybení, že se dopustil i soud odvolací, když se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně ztotožnil. Obviněný nesouhlasí s názorem soudů, že výpověď poškozené D. M. nebyla v průběhu dokazování zpochybněna, a naopak ji považuje za vyvrácenou zejména výpověďmi svědků E. K., V. N. a Z. K., na které konkrétně poukazuje a sám je hodnotí. Tyto výpovědi podle obviněného vylučují, že by poškozená byla před odchodem v kanceláři pouze s ním a že by při odchodu byla jím tažena za ruku a strkána do auta, čemuž se měla bránit. Tvrzení poškozené, že nepodporuje žádný objektivní důkaz, když zdravotní nález potvrzující nedobrovolnou soulož chybí, fyzický útok poškozená ve zdravotnickém zařízení uvedla až po několika dnech, přičemž při prvním ošetření sdělila zcela jiný důvod, a je vyloučeno, aby při daném jednání, kdy z ní měl strhávat oděv, a ona se měla bránit, nedošlo k sebemenšímu poškození oděvu. Obviněný považuje fyzický útok za krajně nepravděpodobný také vzhledem k prostorovým dispozicím dané koupelny a oproti němu také vzhledem k mohutnější postavě poškozené. Za potřebné obviněný považuje také prověřit u pani I. C., která byla v domě přítomna, zda z kanceláře slyšela hluk nebo křik. Obviněný tak dané jednání považuje za neprokázané.
Obviněný také namítá porušení ustanovení §129 odst. 2, 3, 4 tr. ř. v souvislosti s vyhotovením rozsudku soudu I. stupně. Byl-li rozsudek soudu I. stupně vyhlášen dne 22. 10. 2010, a předseda senátu rezignoval na funkci soudce ke dni 31. 12. 2010, mohl do doby rezignace vyhotovit písemně rozsudek a nebyly dány zákonné podmínky pro jeho vyhotovení jiným soudcem. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyššímu soudu bylo dne 29. 3. 2012 doručeno také vyjádření poškozené D. M. k podaným dovoláním, ve kterém v podstatě uvádí, že soudy věc posoudily objektivně a vše se stalo tak jak vypověděla. K obsahu tohoto vyjádření ale nebylo přihlíženo, protože poškozená není osobou oprávněnou k podání dovolání, a obecně nemůže ani v trestním řízení činit námitky týkající se viny a trestu.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování jednání obviněného přehlédl, že u trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákon nerozlišoval, zda byl čin spáchán souloží nebo jiným pohlavním stykem. Trestní zákoník to ale rozlišuje, a proto nebylo možno jednání obviněného právně kvalifikovat podle §185 odst. 1tr. zákoníku. Správná právní kvalifikace by byla podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kde je ale trestní sazba 2-10 roků odnětí svobody, což by ale bylo pro obviněného méně příznivé, než posouzení podle trestního zákona, kde je v ustanovení §241 odst. 1 trestní sazba od 2 až do 8 let odnětí svobody. Stejně tak nejvyšší státní zástupce namítá, že pro obviněného není příznivější ani aplikace trestního zákoníku v případě přečinu vydírání, kde je v §175 odst. 1 tr. zákoníku trestní sazba odnětí svobody 6 měsíců až 4 roky, nebo peněžitý trest, kdežto u trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona je trestní sazba až 3 roky odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Oba dovolatelé shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, které uvádí v dovolání, protože se vesměs jedná o námitky směřující proti úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Obviněný tak námitkami o nesprávném hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. o neprovedení jím navrženého důkazu, napadá správnost skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Ve své podstatě se domáhá zproštění obžaloby s tím, že mu dané jednání nebylo prokázáno resp., že se jej nedopustil. Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nelze podřadit ani procesní námitku o nesplnění podmínek pro písemné vyhotovení rozsudku soudu I. stupně jiným soudcem podle §129 tr. ř. Dovolání není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu II. stupně ve věci samé. Dovolání se proto řídí přísnějším procesním režimem, lze jej podat pouze z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a to pouze tehdy, pokud uplatněné námitky odpovídají v dovolání uvedenému důvodu dovolání. V případě dovolání obviněného tak tomu ale není.
Jediným důvodem mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání, je existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by se ve svém důsledku projevil v nesprávném právním posouzení skutku. Takový rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal. Již soud I. stupně uvedl, že existují v této věci dvě skupiny důkazů, které jsou v protikladu, když svědčí ve prospěch, resp. v neprospěch obviněného. Pokud za této důkazní situace vycházel z výpovědi poškozené D. M., která je potvrzována výpovědí její kamarádky M. B., a jejího přítele V. O., kteří krátce po zjištěném jednání obviněného viděli poškozenou se stopami násilí ve špatném fyzickém i psychickém stavu, lze tento jeho postup považovat za správný, zvláště pak, když zranění poškozené byla objektivizována následnou lékařskou zprávou. Skutkové závěry soudu tak z provedených důkazů logicky vyplývají, přičemž soud I. stupně také odůvodnil, proč neuvěřil výpovědím svědků, na které poukazuje obviněný. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 7-8), který se zabýval shodnými námitkami obviněného, ale v tomto směru je důvodnými neshledal.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Pod uplatněný důvod dovolání ale spadají námitky, které v dovolání uvedl nejvyšší státní zástupce ve vztahu k právnímu posouzení skutku podle trestního zákoníku.
Obviněný byl soudem I. stupně uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, za který pachateli hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, za který pachateli hrozí trest odnětí svobody až na tři léta.
Odvolací soud při posuzování trestnosti činu obviněného podle §2 odst. 1 tr. zákoníku dospěl k závěru, že soud I. stupně měl jeho jednání posuzovat podle nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010), protože u trestného činu (přečinu) znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku je, oproti trestnímu zákonu, mírnější trestní sazba trestu odnětí svobody, a to od šesti měsíců až do pěti let. Tento závěr odvolacího soudu je ale v tomto případě nesprávný. Nejvyšší státní zástupce důvodně namítá, že zatímco trestní zákon v ustanovení §241 odst. 1 nerozlišoval, zda byl skutek spáchán souloží či jiným pohlavním stykem, trestní zákoník tak činí a rozlišuje mezi donucením k pohlavnímu styku (§185 odst. 1, s trestem na 6 měsíců až 5 let), a spácháním činu „uvedeným v odstavci 1“ m. j. souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží /§185 odst. 2 písm. a), s trestem na 2 léta až 10 let/.
Je tak zřejmé, že jednání obviněného, který podle skutkových zjištění na poškozené opakovaně vykonal soulož, by při důsledném právním posouzení podle trestního zákoníku muselo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k horní hranici trestu odnětí svobody až ve výši 10 let, je tak toto právní posouzení přísnější pro obviněného, když podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zákona (účinného v době spáchání činu) hrozí pachateli trest s horní hranicí trestu odnětí svobody do 8 let, tj. o dva roky mírnější, než za stejné jednání hrozí trest podle nového trestního zákoníku.
Soud odvolací tak nejen nesprávně právně posoudil jednání obviněného pouze jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, ale v důsledku tohoto nesprávného právního posouzení dospěl také k nesprávnému závěru, že je trestnost činu nutno podle §2 odst. 1 tr. zákoníku posuzovat podle trestního zákoníku. Stejně tak je důvodná i námitka nejvyššího státního zástupce ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud shledal ve věci naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byl uplatněn v dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, a rozhodl tak, jak je ohledně tohoto dovolání uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš