ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1275.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1275/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 To 165/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 18/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 2 T 18/2011, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 31. 12. 2007 v přesně nezjištěné době od 21.00 do 22.00 hodin v obci P.-B., okres Vyškov, v domě čp. ..., vzal do náruče nezletilou E. V., která byla u něho na návštěvě, a ač znal její věk, položil dívku v obývacím pokoji na postel, vyhrnul jí tričko nad pas, stáhl jí kalhoty a spodní kalhotky pod kolena, hladil jí po břiše, uchopil ji za stehna, roztáhl jí nohy a dráždil ji jazykem na přirození.
Za tento trestný čin, a sbíhající se trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zákona, a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 167/2008, ze dne 5. 8. 2008, mu byl podle §242 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku za sbíhající se trestnou činnost a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k zaplacení nemajetkové újmy poškozené ve výši 100.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 To 165/2012 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a per analogiam i podle písm. d) tohoto ustanovení zákona, založil podle obviněného odvolací soud tím, že neshledal protiprávním sepsání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. se svědkem M. R. a mladistvým M. R., a to předsedou senátu soudu I. stupně dne 16. 1. 2012 mimo hlavní líčení. Při tomto úkonu mladistvý uvedl, že dne 9. 8. 2011 v hlavním líčení nevypovídal pravdu. V následném hlavním líčení byl mladistvý M. R. znovu vyslechnut dne 30. 1. 2012 jako svědek, odvolal svoji původní výpověď ze dne 9. 8. 2011 a vypověděl pravý opak. Následně dne 21. 5. 2012, že ale tento svědek sám a z vlastní vůle navštívil obhájce obviněného, kde spontánně uvedl události ohledně jeho osoby, jeho výpovědi před soudem a jak s ním bylo manipulováno, když byl matkou poškozené V. V. naveden, aby odvolal a změnil svoji původní svědeckou výpověď ze dne 9. 8. 2011, kterou ale učinil pravdivě ve prospěch obviněného. Obhájce obviněného o tom sepsal záznam, který obratem zaslal odvolacímu soudu s návrhem na výslech mladistvého M. R. v odvolacím veřejném zasedání, jakož i na výslech řidiče taxi, který měl poškozenou v inkriminovaný den odvážet z jejího bydliště do obce P. Odvolací soud ale podle obviněného nepřihlédl k obsahu řádně podaného odvolání, na které odkazuje a činí je tak i součástí dovolání, a odmítl se zabývat i novými skutečnostmi a důkazními návrhy.
Obviněný dále uvedl, že ač konání úkonů mimo hlavní líčení nebylo možno provést ani podle §183a odst. 1 tr. ř. pro nesplnění zákonných podmínek, bylo postupem předsedy senátu podle §158 odst. 5 tr. ř. zkráceno jeho právo na obhajobu, a porušeno právo na spravedlivý proces, když tyto úkony byly provedeny bez vědomí a účasti obhájce. Tímto postupem si podle obviněného soud I. stupně svědka M. R. „připravil na nastávající hlavní líčení“, a byla s ním „provedena manipulace“, když „bylo zapotřebí zajistit hladký průchod odsuzujícího rozsudku odvolacím řízením, a tedy upravit stávající stav dokazování“, což se u mladistvého svědka M. R. podařilo.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje předně v tom, že soudy obou stupňů akceptovaly znalecký posudek PhDr. Ivany Holešovské (pozn. z odvětví psychologie k hodnocení osobnosti poškozené nezletilé E. V.), který byl ale opatřen ještě před zahájením trestního stíhání, ač se nejednalo o úkon neodkladný či neopakovatelný ve smyslu ustanovení §160 odst. 3, 4 tr. ř. a byl tedy pořízen v rozporu s trestním řádem. Tento nedostatek nemůže být zhojen tím, že poškozená byla za přítomnosti znalkyně vyslechnuta v hlavním líčení. Navíc podle obviněného mělo být v tomto případě provedeno znalecké zkoumání konciliálně podle §105 odst. 6 tr. ř., když od počátku spáchání trestného činu popírá. V další části dovolání pak poukazuje na řadu svědků, kteří byli ve věci vyslechnuti, a kteří shodně s původní výpovědí mladistvého M. R. vypověděli, že poškozená v inkriminovaný den nebyla na místě, kde měl být trestný čin spáchán. Soudům vytýká, že se nezabývaly rozpory ve věci a odvolací soud odmítl provedení výslechu řidiče taxi, který měl poškozenou v inkriminovaný den odvážet z jejího bydliště do obce P. k příbuzným. Uvádí pak části výpovědí některých svědků a na základě toho pak polemizuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, kterému vytýká, že nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále spatřuje v právním posouzení jeho jednání oběma soudy jako souběh trestných činů ve vztahu k jeho předchozímu stejnému jednání, za které byl již odsouzen (rozsudkem OS ve Vyškově ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 2 T 167/2008). Podle názoru obhajoby se nejedná o souběh trestných činů, ale o jeden pokračující trestný čin spáchaný dvěma útoky, za který již byl obviněný odsouzen, když skutek v rozsudku soudu I. stupně vykazuje znaky všech souvislostí, které jako pokračování v trestném činu definuje zákon. Přitom je konkrétně uvedeno, v čem je spatřován jednotný záměr (úmysl), že se jedná o stejné skutkové podstaty trestného činu, dílem stejnou a dílem podobnou souvislost modu operandi, že je dána souvislost časová a nad rámec i souvislost místní. Cestou faktické konzumpce, že došlo předchozím rozsudkem i k potrestání případného útoku ze dne 31. 12. 2007, byť v té době nebyl znám a vznikla tak překážka věci rozsouzené (res iudicata). Rozhodnutím soudů v této trestní věci tak měla být porušena zásada „ne bis in idem“ a celé řízení bylo pro svoji duplicitu vedeno v rozporu se zákonem.
V závěru dovolání proto obviněný předně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody, který již vykonává, a to až do doby konečného rozhodnutí ve věci. Ve věci samé pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného o neúčasti obhájce při úkonech provedených dne 2. 12. 2011 a 16. 1. 2012 nezakládají uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a obviněný žádnou procesní vadu tomu dovolacímu důvodu odpovídající neuvádí. Přisvědčil pouze tomu, že v řízení před soudem nebylo možno provádět úkony s odkazem na ustanovení §158 odst. 5 tr. ř., sepsané záznamy tak nemají žádnou důkazní hodnotu a soudy k nim při rozhodování ani nepřihlížely. Rovněž v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný nenamítá, že by mu nebyla umožněna účast u hlavního líčení nebo při veřejném zasedání před odvolacím soudem. Dovozovat existenci tohoto důvodu dovolání z toho, že mu nebyla umožněna účast při sepisu záznamů s M. R. a mladistvým M. R. dne 2. 12. 2011 a 16. 1. 2012, nepřichází v úvahu ani cestou analogie.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že část námitek směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění a obsahově tak neodpovídá tomuto důvodu dovolání. Jsou to námitky, kterými obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů, vytýká nevyslechnutí svědka J. H. a namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Výlučně procesní povahy jsou pak i námitky o nepoužitelnosti znaleckého posudku PhDr. I. H.
Za právně relevantní považuje státní zástupce námitku, že ve vztahu k jednání, za které byl již odsouzen, není nyní souzený skutek ve vztahu souběhu, ale jde o dílčí útok pokračujícího trestného činu. Tuto námitku ale státní zástupce nepovažuje za důvodnou, když mezi oběma skutky chybí předně subjektivní souvislosti, když jednotný záměr musí existovat již na počátku pokračování v trestném činu. Není ale žádná skutečnost, ze které by vyplývalo, že již na počátku dubna 2007, kdy obviněný poprvé prováděl sexuální praktiky s nezletilou N. V., alespoň v hrubých rysech zamýšlel někdy v budoucnu pohlavně zneužít také její o několik let mladší sestru E. Z objektivních znaků pak podle státního zástupce nelze hovořit o stejném nebo podobném způsobu provedení činu, když předchozí jednání spočívalo v opakovaných intimních stycích s poškozenou, která k němu měla zřejmě určitý citovaný vztah, ale v případě poškozené E. V. šlo o jednorázové využití její přítomnosti v domě a autority, kterou pro ni představoval jako dospělý člověk. Státní zástupce přitom poznamenal, že ani v případě, že by jednání obviněného bylo považováno za dílčí útok trestného činu, za který již byl pravomocně odsouzen, nevylučovalo by to jeho trestní postih. Obviněný totiž zcela pomíjí procesní účinky ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř. z kterých vyplývá, že existence pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o části dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nezakládá překážku „rei iudicata“ pro trestní stíhání pachatele za další dílčí útoky. Jediným praktickým důsledkem obviněným prosazovaného právního posouzení skutku jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání, by tak bylo pouze uložení nikoliv souhrnného, ale společného trestu. Namítaná faktická konzumpce přitom nepřichází vůbec v úvahu, když nejde o případ, kdy jeden trestný čin je málo významným prostředkem ke spáchání základního trestného činu, nebo jeho málo významným produktem.
Státní zástupce proto považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Pokud jde o první dva obviněným uplatněné důvody dovolání, Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání lze podat podle:
- §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jen pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl;
- §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jen pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Výše uvedené ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá zejména na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle §36 tr. ř., o který se jednalo i v této trestní věci. Právo na obhajobu je garantováno také mezinárodními smlouvami o lidských právech a Ústavou ČR, a jeho porušení představuje podstatnou vadu řízení. Porušení tohoto práva ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ale neznamená nepřítomnost obhájce při jakémkoliv úkonu v řízení, ale pouze tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v té době skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, resp. se tyto úkony staly podkladem pro takové rozhodnutí. V každém konkrétním případě je proto nutno zkoumat, zda obviněný byl takovým postupem skutečně (materiálně) zkrácen na svých obhajovacích právech. Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 803/2007, uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není naplněn za situace, kdy v případě nutné obhajoby neměl obviněný obhájce v době, kdy byl vyslechnut v přípravném řízení jeden ze svědků, pokud tento svědek byl opětovně vyslechnut v průběhu hlavního líčení za přítomnosti obhájce.
Obviněný dovozuje porušení svého práva na obhajobu z postupu předsedy senátu soudu I. stupně, který mezi dvěma termíny konání hlavního líčení provedl dne 2. 12. 2011 a 16. 1. 2012 dva úkony mimo hlavní líčení, a to výslechy dvou již v předchozím hlavním líčení vyslechnutých svědků M. R. a mladistvého M. R. Tyto výslechy ale neprovedl postupem podle §183a tr. ř., kdy by musel obhájce o tomto úkonu vyrozumět, ale zcela bez vědomí obhájce sepsal s uvedenými svědky protokol o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Obviněný důvodně namítá, že tento postup byl v rozporu s trestním řádem. Předseda senátu soudu I. stupně nemohl postupovat podle §158 odst. 5 tr. ř., který se uplatňuje pouze před zahájením trestního stíhání. Pro závěr, zda tento postup zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ale podstatné, jaký význam měl pro meritorní rozhodnutí ve věci. V daném případě nelze dospět k závěru, že postup předsedy senátu v rozporu s trestním řádem byl důvodem nesprávného rozhodnutí v meritu věci, protože předmětné „výslechy“ vůbec nebyly podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného. Již ze samotného ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. ( od 1.1.2012 odst. 6 ) je zřejmé, že úřední záznam o obsahu vysvětlení lze pouze výjimečně v řízení před soudem použít jako důkaz, a jeho obsah nemůže být přečten nebo jinak konstatován, je-li osoba, která vysvětlení podala, později vyslýchána jako svědek. To se v této věci také stalo, a jak také obviněný uvádí v dovolání, mladistvý M. R. byl řádně jako svědek vyslechnut následně v hlavním líčení. Neúčast obhájce obviněného na daných úkonech proto nemůže založit existenci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že obviněný z nesprávného postupu předsedy senátu při daných úkonech dovozuje závažné důsledky, spočívající v ovlivnění svědecké výpovědi mladistvého M. R., který v důsledku tohoto postupu, při následném jeho opětovném výslechu v hlavním líčení, svoji původní svědeckou výpověď v předchozím hlavním líčení, která byla ve prospěch obviněného, odvolal a vypověděl pravý opak. S názorem obviněného, že soud, resp. předseda senátu soudu I. stupně, postupoval daným způsobem ve snaze odsoudit jej, a zajistit si „hladký průchod rozsudku odvolacím řízením“, se ale Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Toto tvrzení obviněného je v přímém rozporu s tím, co sám uvádí v dovolání, že nezletilý M. R. „sám z vlastní vůle“ navštívil obhájce a spontánně mu v podstatě uvedl, že k odvolání či změně své původní výpovědi byl „naveden matkou poškozené V. V.“ nebo, že jeho nezkušenosti a tehdejší životní situace „zneužily dospělé osoby kolem něj“, zvláště matka poškozené V. V. Nelze také pominout, že důvodem uvedených úkonů provedených předsedou senátu mimo hlavní líčení, nebyla aktivita samotného předsedy senátu, nebo snad matky poškozené. Podnětem k tomu bylo právě vyjádření obviněného a jeho obhájce v závěru hlavního líčení konaného dne 31. 10. 2011, kde soudu uvedli, že se svědek R. po skončení předchozího hlavního líčení měl před budovou soudu vyjádřit před svědky tak, že jako svědek nevypovídal pravdivě. Pokud jde o výpověď nezletilého M. R., soud I. stupně v odůvodnění rozsudku naopak uvedl (str. 5), že existuje podezření ovlivnění výpovědi tohoto svědka ve prospěch obviněného jeho matkou M. R., která je evidentně i podle své výpovědi v nepřátelském vztahu ke své sestře V. V. (matce poškozené). Je tak zřejmé, že ve věci stojí proti sobě dvě skupiny svědků, mezi kterými existují příbuzenské vztahy poznamenané i nepřátelstvím mezi některými z nich. Pokud svědek mladistvý M. R., zjevně s vazbami na obě tyto proti sobě stojící skupiny svědků, zásadním způsobem mění svoji výpověď, a sám potvrzuje ovlivňování jeho výpovědi, bez ohledu na to, kdo a proč na něj takto působil, stává se svědkem nevěrohodným. Dospěl-li proto odvolací soud k tomuto závěru, Nejvyšší soud se s ním ztotožnil.
Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožnil i s názorem odvolacího soudu, že mladistvý M. R. není podstatný či rozhodující svědek. Obviněný naopak zjevně výpověď tohoto svědka považuje za rozhodující, a proto se také domáhal jeho již v pořadí třetího výslechu před soudem, tentokrát odvolacím, který ale vzhledem k výše uvedenému správně návrhu na jeho opětovný výslech nevyhověl. Výslech svědka, který je zjevně ovlivňován a již byl dvakrát vyslechnut soudem, přičemž pokaždé vypovídal diametrálně odlišně, již nemůže přispět k objasnění věci a je na soudu, aby tyto jeho výpovědi řádně zhodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř.
Vytýká-li přitom obviněný odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jde o námitky, které nelze úspěšně uplatňovat v řízení o dovolání, protože je nelze podřadit pod žádný důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b tr. ř. K takovýmto procesním námitkám týkajícím se správnosti zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud přihlíží pouze zcela výjimečně v případě, že by vady při zjišťování skutkového stavu byly natolik závažné, že by mohlo dojít k porušení pravidel spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě existence tzv. extrémního nesouladu (rozporu) mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Existenci tohoto rozporu ale Nejvyšší soud v této trestní věci neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, je důkazní situace taková, že proti sobě stojí dvě skupiny svědků, z nichž ale žádný nebyl přímým svědkem jednání, jímž byl obviněný uznán vinným. Z tohoto jednání jej přímo usvědčuje pouze samotná poškozená ve své výpovědi, kterou učinila v hlavním líčení za přítomnosti znalkyně z odvětví psychologie, jeho jednání odpovídá hodnocení jeho osoby další znalkyní z odvětví psychiatrie a sexuologie, podle které je obviněný primitivně strukturovanou osobností s potřebou uspokojovat své momentální pudové potřeby. Jeho jednání vůči poškozené E. V. zcela odpovídá jeho jednání stejné povahy, kterého se v dané době dlouhodobě dopouštěl vůči její starší sestře N. V. a za které byl již pravomocně odsouzen. Dospěl-li proto již soud I. stupně k závěru, že obviněný je usvědčován výpovědí poškozené, která je v souladu se znaleckými posudky, a odpovídá také svědeckým výpovědím jejich rodičů a sestry, jde o závěr o vině vyplývající z provedených důkazů.
Další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že soudy jeho jednání vůči poškozené E. V., ve vztahu k jednání, kterého se v dané době dopouštěl vůči její starší sestře, rovněž nezletilé N. V., posoudily jako souběh trestných činů, ač podle obviněného jde o jeden pokračující trestný čin spáchaný dvěma útoky, za který již byl potrestán. Tato námitka odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je zjevně neopodstatněná.
Jak obviněný také uvádí v dovolání, podle §89 odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Podle obviněného dané skutky v této i předchozí trestní věci vykazují znaky všech souvislostí, které jako pokračování v trestném činu definuje zákon. Jde o víc dílčích útoků (vůči dvěma nezletilým), vedených jednotným záměrem útočit na zákonem chráněný zájem na ochraně zdravého fyzického, duševního i mravního vývoje mládeže mladší 15 roků, v daném případě se záměrem dosáhnout sexuálních kontaktů s nezletilými dívkami, jedná se o naplnění stejné skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zákona, a oba dílčí útoky vykazují dílem stejnou, dílem podobnou souvislost ve způsobu spáchání, když v prvním případě docházelo a v druhém mělo docházet k orálnímu sexuálnímu kontaktu. Oba útoky pak mají i časovou souvislost, když první zahrnoval období od dubna 2007 až do února 2008 vůči nezletilé N. V., a druhý ojedinělý útok vůči nezletilé E. V. se měl odehrát 31. 12. 2007.
Z výše uvedené definice pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zákona je zřejmé, že pokračování je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně. Z těchto znaků ale obě jednání obviněného spojuje pouze naplňování skutkové podstaty stejného trestného činu, časová souvislost a předmět útoku. Posouzení jednání obviněného jako pokračování v trestném činu ale brání neexistence tzv. subjektivní souvislosti, tj. z okolností případu je zřejmé, že obviněný jednáním vůči nezletilé E. V. neuskutečňoval svůj jednotný záměr existující již na počátku jeho obdobného jednání vůči její starší sestře nezletilé N. V.. Naopak je zcela zjevné, že oproti dlouhodobému jednání vůči nezletilé N. V., došlo v závěru časového období jeho páchání k ojedinělému trestnému jednání vůči její mladší sestře E. V., které bylo vyvoláno danou situací a osobností obviněného, u kterého znalkyně shledala potřebu uspokojovat jeho momentální pudové potřeby. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že nejsou dány žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že již v době, kdy obviněný na počátku dubna 2007 poprvé prováděl sexuální praktiky s nezletilou N. V., alespoň v hrubých rysech zamýšlel někdy v budoucnu pohlavně zneužít též její o několik let mladší a nepochybně méně fyzicky vyspělou sestru E. Tento závěr potvrzuje podle názoru Nejvyššího soudu nejen skutečnost, že jednání obviněného vůči E. V. bylo zcela ojedinělé a situační, ale také to, že se jej obviněný dopustil až v podstatě 9 měsíců poté, co započal s jednáním obdobné povahy vůči její starší sestře N.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro posouzení jednání obviněného jako pokračování v trestném činu již z toho důvodu, že ze všech čtyř znaků pokračování, které musí být dány současně, není dán znak tzv. subjektivní souvislosti, bylo by zcela nadbytečné zabývat se dalšími námitkami ohledně naplnění dalších znaků pokračování v trestném činu. A to i z toho důvodu, že ani v případě posouzení jednání obviněného jako dílčí skutek pokračujícího jednání, jak se toho domáhá v dovolání, by jeho předchozí odsouzení za část pokračujícího jednání nemělo na toto další odsouzení za jednání vůči nezletilé E. V. v podstatě žádný vliv. Již odvolací soud v této souvislosti správně uvedl, že by předchozím odsouzením nebyla vytvořena překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) a soud by pouze uložil obviněnému tzv. společný trest (§37a tr. zákona – ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu). Nejvyšší soud se plně ztotožnil s vyjádřením státního zástupce, že obviněný zcela pomíjí procesní účinky ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř., z kterých vyplývá, že existence pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, o části dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nezakládá překážku věci rozsouzené pro trestní stíhání pachatele pro další dílčí útoky.
Na základě uvedených důvodů, když námitky obviněného nespadaly pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a zčásti ani podle písm. c) tohoto ustanovení, a relevantní námitky v rámci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš